ECLI:CZ:US:1997:4.US.182.95
sp. zn. IV. ÚS 182/95
Usnesení
IV. ÚS 182/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti R.V., zastoupeného advokátem JUDr. J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 272/95, ze dne 27.6.1995, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 12 T 138/94, ze dne 27.12.1994, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 272/95, ze dne 27.6.1995. Tímto rozsudkem byla v rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 12 T 138/94, ze dne 27.12.1994, zrušena část výroku o vině (v bodě la), výrok o trestu ve vztahu k stěžovateli R.V. a výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené firmě T., přičemž při nezměněném výroku o vině u zbylých skutků byl R.V. odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě porušily, podle názoru stěžovatele, jeho základní ústavně zaručené právo
- 2 - IV. ÚS 182/95
na obhajobu, obsažené v čl. 40 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyly akceptovány jeho důkazní návrhy, které dále specifikuje, jenž se týkaly skutků, označených v rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 12 T 138/94, ze dne 27. 12. 1994, pod body lb), ld) a 2 b).
Po podání ústavní stížnosti rozhodl Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch stěžovatele proti ústavní stížností napadenému rozsudku tak, že tímto rozsudkem - rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.6.1995, sp. zn. 3 To 272/95, pokud jím byl k odvolání stěžovatele ponechán nezměněn napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27.12.1994, sp. zn. 12 T 138/94, ve výroku o vině ohledně trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (bod lb), byl v neprospěch stěžovatele porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1, §259 odst. 1 trestního řádu a v řízení předcházejícím v §2 odst. 5, 6, 12 trestního řádu. Tento rozsudek byl v rozsahu výslovného porušení zákona ve výroku o trestu zrušen. Ve výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (bod lb) ohledně stěžovatele byl zrušen též rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27.12.1994, sp. zn. 12 T 138/94, současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Ostravě bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za ostatní trestné činy z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27.12.1994, sp. zn. 12 T 138/94, a to trestný čin loupeže podle §234 odst 1 trestního zákona (bod ld), trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona (bod lc,f, bod 2a, b), trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, ve znění zákona č. 557/1991 Sb., (bod le, f), trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona (bod 1e) a trestné činy útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a), §153 odst. 3 trestního zákona, ve znění zákona č. 557/1991 Sb. (bod 3), byl stěžovateli podle §234 odst. 1 trestního zákona, §35 odst. 1 trestního zákona nově uložen úhrnný trest odnětí svobody v
3 - IV. ÚS 182/95
trvání 6 let nepodmíněně.
S ohledem na výsledek řízení o stížnosti pro porušení zákona zabýval se Ústavní soud již pouze důvodností ústavní stížnosti ve vztahu ke skutkům, za něž byl stěžovatel pravomocně uznán vinným, a v poměru k nimž stěžovatel v ústavní stížnosti porušení svých ústavně zaručených práv namítal, tj. skutkům uvedeným v rozsudku Okresního soudu v Ostravě pod body 1d a 2b. V tomto směru však Ústavní soud nezjistil, že by v průběhu trestního řízení při provádění dokazování a hodnocení důkazů došlo k porušení principů spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, jehož součástí je také právo na obhajobu. Také v poměru k těmto skutkům stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na obhajobu, k němuž podle jeho názoru mělo dojít proto, že oba soudy nebraly v úvahu jeho návrhy na doplnění dokazování. V tomto směru však ani Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu, tvrzené porušení práva na obhajobu stěžovatele neshledal. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily a z jakých důvodů je považovaly za dostačující. Za této situace, kdy rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byl zrušen výrok o vině stěžovatele trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (bod 1b), v poměru k němuž bylo možno považovat ústavní stížnost za důvodnou, je již nyní ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost neopodstatněná, a proto byla Ústavním soudem podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č.
182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 1997.
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj