ECLI:CZ:US:1997:4.US.191.96
sp. zn. IV. ÚS 191/96
Nález
Ústavní soud České republiky v senátě složeném z předsedy senátu a ze soudců rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 1996, č. j. 25 Ca 368/95-27, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Dne 12. 7. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní
stížnost doplněná podáním doručeným dne 20. 8. 1996, která směřuje
proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí
Okresního úřadu Rakovník - Okresního pozemkového úřadu ze dne 31.
1O. 1995, č.j. OPÚ 132O/92-840. Správní orgán rozhodl o tom, že
stěžovatel jako navrhovatel není vlastníkem konkrétně uvedených
nemovitostí, s odůvodněním, že není naplněn restituční titul podle
ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že
Krajský soud v Praze nevzal jako důkaz v úvahu svědeckou výpověď
MVDr. J. B. a ani touto výpovědí sám důkaz neprovedl a nenapravil
tak pochybení správního orgánu. Správní orgán totiž podle názoru
stěžovatele nezdůvodnil v souladu s příslušným ustanovením
správního řádu, proč nezajistil podepsání výpovědi tohoto svědka.
Tato skutečnost měla proto za následek, jak je dále uvedeno
v ústavní stížnosti, že byl vydán rozsudek bez použití důkazu,
který jednoznačně svědčí ve prospěch navrhovatele. Při jednání
před Ústavním soudem pak právní zástupkyně stěžovatele poukázala
na skutečnost, že nebylo přihlédnuto k tomu, že svědci, kteří se
z různých důvodů ke správnímu orgánu nedostavili, mohli podat
svědectví o existenci tísně na straně prodávající. Stejně tak
považuje stěžovatel za podivné, že polnosti darované v souvislosti
s tímto převodem byly vráceny, avšak u předmětné nemovitosti se
tak pro údajný nedostatek tísně nestalo. V tomto postupu spatřuje
stěžovatel porušení povinnosti hodnotit každý důkaz zvlášť
a všechny pak ve vzájemné souvislosti, tedy povinnosti, která
vyplývá z občanského soudního řádu a ze správního řádu. V důsledku
toho pak došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky, podle
kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. V této
skutečnosti, jakož i ve znění čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod spatřuje stěžovatel opodstatnění ústavní stížnosti
a navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.
V souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla ústavní stížnost
doručena účastníku řízení, jakož i vedlejším účastníkům
k vyjádření.
Krajský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že v dané věci
nedošlo k porušení práva na soudní ochranu ani práva na
spravedlivé soudní řízení. Důkaz svědeckou výpovědí MVDr. B. před
soudem navržen nebyl a soud dospěl s ohledem na ostatní
shromážděné důkazy k závěru, že provedení tohoto důkazu již není
zapotřebí. Provedenými důkazy bylo nepochybně prokázáno, že kupní
smlouva v tísni uzavřena nebyla.
Vedlejší účastník, Okresní úřad Rakovník - Okresní pozemkový
úřad, uvedl, že MVDr. J. B. byl jako svědek navržen stěžovatelem.
Jeho výpověď byla zaprotokolována, avšak svědek ji nepodepsal,
s tím, že se z jednání musí vzdálit a že ji přijde podepsat
dodatečně druhý den. Pozemkový úřad čekal 3 měsíce, zda se svědek
dostaví k podpisu své svědecké výpovědi, ale bezvýsledně. Vedlejší
účastník nesouhlasí s tím, že tato skutečnost měla pro stěžovatele
za následek neuznání nároku pro obnovení vlastnického práva
k nemovitosti, neboť na základě provedených důkazů nebylo
prokázáno, že by došlo k prodeji nemovitosti v tísni.
Druhý vedlejší účastník, Zemědělské družstvo S., ve svém
vyjádření odmítl tvrzení o porušení namítaných práv, odkázal na
shodnou problematiku řešenou Ústavním soudem v nálezech ze dne
25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, a ze dne 26. 6. 1995, sp. zn.
IV. ÚS 188/94, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
V souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí si
Ústavní soud vyžádal spisy vedené u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 25 Ca 368/95 a u Okresního úřadu v Rakovníku pod č. j. OPÚ
1320/92/840, s jejichž obsahy se seznámil.
Jak Ústavní soud vyložil již v řadě svých rozhodnutí, vyplývá
z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy jak
zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř., tak
i právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů
provede (§120 o.s.ř.). Stejně tak Ústavní soud opakovaně
konstatoval, že není jeho úkolem, aby hodnocení důkazů
přehodnocoval, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým
hodnocením neztotožňoval. To vše za předpokladu, že obecné soudy
jinak postupovaly v souladu s principy, které vyplývají z hlavy
páté Listiny základních práv a svobod.
Ze soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, nevyplývá,
že by soud výše zmíněné ústavní principy porušil. Skutkový stav
byl zjišťován nejen správním orgánem, ale také soud poskytl
účastníkům právo na řádný proces za jejich účasti. To, že po tomto
procesu a po vyhodnocení důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se
stěžovatel neztotožňuje, není a nemůže být samo o sobě důvodem
ústavní stížnosti, neboť právo na spravedlivý proces nelze
zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Krajský soud,
v souladu s ust. §157 odst. 2 o.s.ř., v odůvodnění rozsudku
uvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami
se při hodnocení důkazů řídil. Ústavní soud sice nesdílí názor
krajského soudu, že ke svědecké výpovědi MVDr. B. nebylo možno
přihlédnout pro nedostatek jeho podpisu na protokolu o jednání
před správním orgánem, neboť je nesporné, že jeho výpověď byla
jinak učiněna způsobem odpovídajícím správnímu řádu. Samotná
absence podpisu nemůže mít za následek neplatnost či neúčinnost
takového důkazu, neboť z ustanovení §22 spr. řádu vyplývá, že jde
o ustanovení upravující pořizování protokolu o jednání před
správním orgánem. Ze smyslu a účelu tohoto ustanovení pak plyne,
že protokol musí být především podepsán účastníky řízení
a správním orgánem, zatímco pro svědeckou výpověď platí speciální
ustanovení §35 spr. řádu. To však nic nemění na tom, že
stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, provedení resp. zopakování
tohoto důkazu před soudem nenavrhli. Pokud tedy soud sám
nepovažoval za potřebné provést tento důkaz, který ostatně stál ve
svých tvrzeních zcela osamoceně proti řadě důkazů prokazujících
opak, postupoval zcela v souladu s ustanovením §120 o.s.ř., neboť
rozhodnutí o obsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného
soudu. Bylo-li teprve v řízení před Ústavním soudem namítáno, že
existovali svědci, kteří se nemohli dostavit, kteří však by
existenci tísně prokázali, bylo věcí stěžující si strany, aby
provedení takových důkazů v řízení před obecným soudem navrhla
a trvala na jejich provedení, resp. aby zpochybnila správnost
zjištění skutkového stavu správním orgánem a požadovala, aby soud
z tohoto důvodu rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu
k dalšímu řízení. Jinak řečeno procesní nečinnost nelze napravovat
až v řízení před Ústavním soudem.
K námitce, že darované polnosti byly stěžovateli a jeho
sourozencům vráceny, Ústavní soud pouze poznamenává, že právní
úprava pro vrácení pozemků převedených bezúplatně v souvislosti
s převodem nemovitosti není totožná s právní úpravou restitučního
nároku v projednávané věci, neboť v těchto případech není znak
tísně podmínkou restituce.
Na základě výše uvedených skutečností neshledal Ústavní soud
nic, co by nasvědčovalo tomu, že stěžovateli bylo odepřeno právo
na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, a že by v důsledku toho byl porušen též čl. 90
Ústavy ČR, jak je tvrzeno v ústavní stížnosti. Na základě těchto
zjištění proto ústavní stížnost zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. ledna 1997