ECLI:CZ:US:1997:4.US.204.96
sp. zn. IV. ÚS 204/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. února 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) M. M.- F., 2) L. M. - R. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 1996, čj. 12 Co 199/96-76, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 1996, čj. 12 Co
199/96-76, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Plzni, potvrzujícímu rozsudek Okresního
soudu v Klatovech ze dne 17. 1. 1996, čj. 9 C 27/95-60, zamítající
žalobu stěžovatelek na uložení povinnosti žalované M. S. uzavřít
se stěžovatelkami písemnou dohodu o vydání, ve výroku tohoto
rozsudku blíže uvedených, nemovitostí, stěžovatelky uvádějí, že
jakkoli nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 164/1994 Sb.,
jim byl nově založen statut oprávněných osob podle zákona č.
87/1991 Sb. tím, že došlo ke zrušení podmínky trvalého pobytu na
území České republiky, nebyl jejich nárok, směřující proti již
uspokojené oprávněné osobě, uspokojen, a to proto, že podle názoru
obecných soudů žaloba byla podána již po lhůtě, tj. po 1. 4.
1992. Napadeným rozhodnutím byly stěžovatelky dotčeny ve svých
základních lidských právech, neboť v jejich případě,
i s přihlédnutím k již citovanému nálezu Ústavního soudu, zákonem
poskytnutá lhůta skončila dříve, než jim vůbec začala běžet.
Z uvedených důvodů navrhují proto stěžovatelky zrušení napadeného
rozsudku.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření z 22. 10. 1996 uvedl,
že soudní praxe dosud nevyřešila jednoznačně otázku, zda lhůta
uvedená v ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. má povahu
lhůty promlčecí či prekluzivní, a proto proti svému rozhodnutí
připustil dovolání. V dalším pak poukázal na odůvodnění svého
rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastnice M. S. se dopisem ze dne 18. 10. 1996
postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdala.
Protože spolu s ústavní stížností proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Plzni podaly stěžovatelky návrh na
zrušení části ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, v níž
toto ustanovení končí slovy "do jednoho roku ode dne účinnosti
tohoto zákona", a protože byly splněny všechny podmínky uvedené
v ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
Ústavní soud usnesením ze dne 20. 9. 1996, čj. IV. ÚS 204/96-16,
řízení přerušil. O návrhu stěžovatelek rozhodl pak Ústavní soud
nálezem ze dne 4. 12. 1996, čj. Pl. ÚS 24/96-23, tak, že
ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, se v části uvedené
za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne
účinnosti tohoto zákona" zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce
zákonů. Citovaný nález byl ve Sbírce zákonů vyhlášen dne 15. 1.
1997 pod č. 2/1997 Sb. Již samo zrušení citované části ustanovení
§5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
ve znění pozdějších předpisů, je podle názoru Ústavního soudu
důvodem k tomu, aby Ústavní soud neodmítl přijetí ústavní
stížnosti, i když v napadeném rozhodnutí byla vyslovena
přípustnost dovolání, a stěžovatelkami tudíž nebyly vyčerpány
všech procesní prostředky, neboť stěží lze pochybovat o tom, že
v projednávané věci stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelek [§75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu].
Vzhledem k již citovanému nálezu Ústavního soudu, zrušujícímu
již blíže označenou část ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,
nemohou tedy nadále obstát závěry obecných soudů vycházející ze
znění §5 odst. 5 zákona v původním znění, tedy ve znění, že
byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě
uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit
u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána, do jednoho roku ode
dne účinnosti tohoto zákona, tj. ode dne 1. 4. 1991. Již
konstatovaná změna právní úpravy postihuje totiž podmínku lhůty,
která byla jediným důvodem, pro který obecné soudy zamítly žalobu
stěžovatelek podanou u soudu teprve dne 13. 2. 1995. Obecným
soudům nelze tedy sice vytknout porušení práv, protože svá
rozhodnutí přijímaly za jiné právní situace, s poukazem na podanou
ústavní stížnost a doposud ve věci neskončené řízení, posunulo se
však neuspokojení nároku stěžovatelek do roviny, v níž je již
třeba vycházet z nezbytnosti respektování ústavně zaručeného práva
na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení
§82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. února 1997