ECLI:CZ:US:1997:4.US.208.96
sp. zn. IV. ÚS 208/96
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů T. a A., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 A 2/96, ze dne 6.5.1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají
zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. 2 A 2/96, ze dne 6.5.1996, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž České republiky, vyjádřeného v dopise žalobcům ze dne 23.11.1995, č.j. 6666/95, v němž potvrdil rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou soutěž České republiky ze dne 17. 8. 1995, č. j. S 71/95-884/95-21O, o povolení spojení podniků T. a.s. a TS. a.s., ze dne 9.8.1995, a dále zrušení rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou soutěž České republiky ze dne 17.8.1995, č.j. S 71/95-884/95-210, kterým se povolilo spojení podniků T. a.s. a TS. a.s.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvádějí, že Vrchní soud v Olomouci tím, že zastavil řízení o jejich žalobě a nerozhodl o meritu věci, porušil jednak jejich právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy, jednak jim odňal právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále pak namítají porušení ústavní povinnosti respektovat práva menšin podle čl. 6 Ústavy ČR.
V podrobně koncipované ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulují dosavadní postup orgánů veřejné moci, v němž spatřují porušení svých ústavně zaručených práv. Rovněž výslovně uvádějí, že jsou si vědomi ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat výklad právních předpisů provedený obecnými soudy, s tím, že v některých případech se ovšem může stát, že interpretace, která se na první pohled jeví jako zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z ústavnosti, a to zejména tehdy, jestliže je výklad natolik extenzívní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv.
Na této bázi pak koncipují stěžovatelé svá tvrzení, týkající se jejich výhrad k interpretaci ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, provedenou orgány veřejné moci. Otázku svého účastenství ve správním řízení o spojování podniků podle zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, označují stěžovatelé v obsahu ústavní stížnosti za klíčovou pro posouzení porušení jejich ústavně zaručených práv. Podle jejich názoru je výklad zákonných ustanovení o účastnících správního řízení a na ně navazujícího správního soudnictví, jak jej provedly při svém rozhodování ministerstvo, ministr a Vrchní soud v Olomouci, v rozporu se zněním §14 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve spojení s §12 odst. 1 a §12 odst. 8 zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §250 odst. 2 o.s.ř. V ústavní stížnosti se stěžovatelé zaměřují především na polemiku s právními závěry výše uvedených orgánů.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 A 2/96, spisu bývalého Ministerstva pro hospodářskou soutěž ČR, sp. zn. S 71/95, a s obsahem vyjádření Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení o ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Při zvážení obsahu všech tvrzení stěžovatelů uvedených v obsahu ústavní stížnosti, která se týkají polemiky stěžovatelů ohledně okruhu účastníků správního řízení podle §8 a §8a zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, dospěl Ústavní soud k závěru, že výklad, který v tomto směru zaujal jak Vrchní soud v Olomouci, tak předtím orgány veřejné správy, je výkladem, s nímž je třeba se ztotožnit. V daném případě je třeba vyjít z ustanovení §12 odst. 8 zákona č. 63/1991 Sb., v platném znění. Ve smyslu uvedeného ustanovení se správní řád (zákon č. 71/1967 Sb.) použije na řízení realizovaná podle zákona č. 63/1991 Sb. pouze subsidiárně. Vymezuje-li pak §12 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb. výslovně okruh účastníků řízení, je třeba vyjít při stanovení jejich okruhu ve správních řízeních vedených podle zákona č. 63/1991 Sb. z tohoto ustanovení. Aplikace §14 správního řádu tak, jak se jí dovolávají (a i v průběhu předchozích řízení dovolávali) stěžovatelé, není možná. Stanovení okruhu účastníků řízení je pak věcí výkladu samotného §12 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb.,v platném znění, podle něhož "účastníkem řízení je soutěžitel, o jehož právech nebo povinnostech stanovených tímto zákonem má být v řízení rozhodnuto". Tato formulace ( a to na rozdíl od úpravy původní) vylučuje, aby za účastníka řízení byl považován i ten, jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti, mohou být rozhodnutím dotčeny, nebo dokonce ten, kdo pouze tvrdí, že může být rozhodnutím přímo dotčen ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech, a to až do doby, než se prokáže opak. Opačná interpretace by totiž popírala smysl vymezení účastníka řízení v zákoně o ochraně hospodářské soutěže, který je zákonem speciálním. Stanovení účastníků správního řízení na základě aplikace jak §14 zákona č.71/1967 Sb., tak na základě ustanovení o účastnících správního řízení, obsaženého ve zvláštním předpise, v praxi sice přichází v úvahu, ovšem ve zcela jiných situacích. Jako příklad lze uvést situace, kdy vedle účastníků správního řízení podle §14 odst. l zákona č.71/1967 Sb. budou jako účastníci správního řízení vystupovat i jiné subjekty, o nichž tak stanoví zvláštní předpis (např. na základě ustanovení §70 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které stanoví, za jakých podmínek je účastníkem řízení občanské sdružení, a to "vedle" účastníků řízení, jejichž okruh vyplývá z §14 odst. 1 správního řádu). Výklad, který ve vztahu k určení účastníků řízení o spojení podniků podle §8 a §8a zákona č. 63/1991 Sb. zaujal Vrchní soud v Olomouci v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí, považující za soutěžitele, o jejichž právech nebo povinnostech má být rozhodnuto, pouze subjekty zúčastněné na spojování, je podle názoru Ústavního soudu výkladem nijak nevybočujícím z ústavně daných mezí a nelze tedy přisvědčit stěžovatelům, že postupem orgánů veřejné moci ve věci doposud rozhodujících a jejich rozhodnutími došlo k porušení čl.36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy.
Rovněž tvrzení stěžovatelů, že ve vztahu k nim došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neshledal Ústavní soud za opodstatněné. Smyslem tohoto ustanovení je zabránit přidělování konkrétních případů jinému soudu, resp. soudci, než tomu, který k rozhodnutí ve věci je podle předem stanovených pravidel příslušný - tedy zabránit svévolnému přidělení případu nepříslušnému soudu nebo soudci. V daném případě však v řízení o žalobě stěžovatelů rozhodoval Vrchní soud v Olomouci tedy příslušný obecný soud.
Také argumentace stěžovatelů směřující k tvrzení, že ze strany orgánů veřejné moci došlo k porušení čl. 6 Ústavy ČR, není podle Ústavního soudu důvodná, když uvedené ustanovení směřuje do sféry politického rozhodování, nikoliv do sféry ekonomického prostředí ve smyslu větší či menší monopolizace.
Ústavní soud je ve shodě s názorem Vrchního soudu v Olomouci, že rozhodování o spojování podniků soutěžitelů podle §8 ve spoj. s §8a zákona č. 63/1991 Sb. není řízením kontradiktorním. V řízení o udělení povolení ke spojení podniků soutěžitelů, zahajovaném na žádost o spojení zúčastněných soutěžitelů, je povolující orgán povinen spolehlivě zjistit skutkový stav věci. V zájmu zajištění informovanosti ostatních subjektů je rozhodující orgán podle §11 odst. 1 písm. j) zákona č. 63/1991 Sb. povinen zveřejňovat žádosti o povolení se spojením podniků. V dané věci byla informace o zamýšleném spojení publikována v Obchodním věstníku č. 31/95 z 2.8.1995 s upozorněním, že případné připomínky k návrhu na zahájení řízení o povolení podniků je třeba zaslat do 8 dnů tehdejšímu ministerstvu pro hospodářskou soutěž. Z obsahu spisu i ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že tohoto postupu stěžovatelé využili a k připomínkám jimi vznesenými zaujal rozhodující orgán stanovisko v odůvodnění povolujícího rozhodnutí. Skutečnost, že o způsobu vyřízení připomínek (stěžovateli označenými jako "námitky") byli stěžovatelé vyrozuměni tehdejším ministerstvem sdělením ve formě dopisu až po vydání rozhodnutí ve věci (sdělení ze dne 11.9.1995), nelze podle názoru Ústavního soudu považovat za postup, který by vykazoval znaky porušující ústavně zaručená práva stěžovatelů, když z platné právní úpravy nevyplývá výslovný právní režim obsahového a časového vyřízení vznesených připomínek, ani skutečnost, že by subjekty, které připomínky vznesou z tohoto titulu, získaly specifické procesní postavení v řízení o povolení spojení jiných subjektů.
Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že Ústavní soud porušení ústavních práv stěžovatelů neshledal, a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 1997