Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.02.1997, sp. zn. IV. ÚS 215/96 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 17/7 SbNU 117 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.215.96

sp. zn. IV. ÚS 215/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J. W. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 1996, č. j. 7 Cmo 127/95-96, ve spojení s rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1994, č. j. 1 Cm 294/92-56 takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 29. 7. 1996 se stěžovatelka domáhá zrušení obou výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno její základní právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Krajský obchodní soud v Praze zamítl žalobu ze dne 24. 10. 1992, jíž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala toho, aby vedlejším účastníkům jako žalovaným byla uložena povinnost převést do vlastnictví společnosti "Hotel P.L.", spol. s r.o. nemovitosti, a to dům č.p. 8/1520 se stavební parcelou č. 3955 a pozemky č. 3856/1 a 3856/2, zapsané na LV č. 409 pro k.ú. P.-S. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně jako společnice není aktivně legitimována k podání žaloby. V podaném odvolání žalobkyně zejména vytýkala soudu, že ke svému závěru dospěl až po dvou letech, po několika jednáních, při nichž prováděl dokazování týkající se uplatněného nároku. Dále uvedla, že přijetí závěru soudu, že by žalobu mohla podat jedině společnost a za ni pak jen žalovaná H.Č. jako jednatelka, je z hlediska procesního postavení účastníků absurdní. Odvolací soud shledal odvolání nedůvodným, když v plném rozsahu přebral skutková zjištění soudu I. stupně a ztotožnil se s právním závěrem ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Stěžovatelka se proto domáhá nápravy porušení jejího základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívající v jejím právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. K tomu uvádí, že aktivní legitimaci k podání předmětné žaloby, která výslovně nevyplývala z tehdejšího znění obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., dovozovala jednak z obecných pravidel závazkového vztahu, jednak z ustanovení §1 odst. 2 obchodního zákoníku, který odkazuje na předpisy práva občanského pro případ absence zákonné úpravy vztahů v rámci obchodního zákoníku. Podle jejího názoru, touto zákonnou úpravou umožňující v ustanovení §853 občanského zákoníku použití analogie, se prakticky odstraňují tzv. mezery v zákoně, a s odkazem na ustanovení §4 občanského zákoníku tím bylo dáno i její oprávnění domáhat se ochrany proti porušení práva u soudu. Stěžovatelka zároveň připomíná, že tento výklad byl s účinností od 1. 7. 1996 potvrzen i zákonodárcem, který v ustanovení §131a zákona č. 142/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., již aktivní legitimaci k podání takové žaloby společníkovi společnosti s ručením omezeným, aniž je současně jednatelem, výslovně přiznává. Právě touto zákonnou úpravou je tedy dříve existující tzv. mezera v zákoně výslovně odstraněna. Při jednání dne 12. 2. 1997 doplnil právní zástupce stěžovatelky podání informací o tom, že v mezidobí pravomocně skončil spor mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky o vrácení půjčky Kč 800 000,- a náhradu škody ve výši Kč 1 800 000, a to v obou případech ve prospěch stěžovatelky. Dále je veden spor o náhradu škody za další období absence spolupráce společníků. Ústavní soud zaslal v souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stejnopisy ústavní stížnosti k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům. Vrchní soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu, ve svém vyjádření, pokud jde o závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Právní závěr stěžovatelky nepovažuje za správný, neboť absenci nového ustanovení §131a obchodního zákoníku nelze překlenout za pomoci ustanovení §1 odst. 2 obchodního zákoníku. Předsedkyně senátu uvedla, že tento postup by byl namístě tehdy, pokud by obchodní zákoník některé vztahy neupravoval, avšak povinnost společníka splatit vklad za podmínek a ve lhůtě stanovené společenskou smlouvou je výslovně upravena v ustanovení §113 odst. 1 obchodního zákoníku a následně pak jsou upravena i práva společnosti v případě porušení uvedené povinnosti společníkem. Nejedná se tedy o vztah mezi společníky a není tomu tak ani ve smyslu ustanovení §131a obchodního zákoníku, neboť to pouze umožňuje, aby společník, který není statutárním orgánem, podal jménem společnosti žalobu o splacení vkladu proti společníkovi, který je v prodlení. Proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Vedlejší účastníci, H. Č. a M. Ř., se k ústavní stížnosti nevyjádřili. Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu vedeného u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 294/92, který si od tohoto soudu vyžádal. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat tehdy, jestliže stěžovatel tvrdí, že zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánů veřejné moci se skládá z několika komponentů. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu. V této souvislosti je třeba uvést, že úkolem Ústavního soudu je posoudit ústavnost z pohledu předpisů platných v době, kdy bylo rozhodováno. Nemůže tedy přihlížet k tomu, že v mezidobí došlo ke změně právní úpravy, když nabylo účinnosti ustanovení §131a obchodního zákoníku, podle kterého by postavení stěžovatelky vůči společníkům bylo značně odlišné. Třeba však podotknout, že ani podle této nové úpravy by nemohla podat žalobu jménem svým, ale pouze jménem společnosti. Druhým komponentem hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, v konkrétním případě rozhodnutí soudu, je posouzení ústavnosti interpretace aplikovaných ustanovení právního řádu, která byla platná v době rozhodování. Přitom Ústavní soud vychází z právního názoru, který ve svých rozhodnutích vyslovil již opakovaně, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo či nedošlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených Ústavou, ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Samotná skutečnost, že po provedeném dokazování soud řízení zastavil a toto rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pouze v případech, kdy interpretace právního předpisu obecným soudem, byť na první pohled zákonná, by byla natolik extrémní, že by vybočila z mezí ústavnosti (např. tehdy, pokud by výklad určitého ustanovení byl natolik extenzivní, že by zasáhl do některého ústavně garantovaného práva) bylo by právem Ústavního soudu takové rozhodnutí zrušit. Takovou interpretaci však obecným soudům vytknout nelze. V době jejich rozhodování zákon skutečně výslovně neumožňoval postup, který stěžovatelka k uplatnění svých práv zvolila. Z postavení Ústavního soudu vůči nezávislým obecným soudům nevyplývá jeho oprávnění vytýkat těmto soudům jako neústavní to, že odmítly právní konstrukci uplatněnou žalobou, a to dokonce ani tehdy, pokud by sám považoval takovou konstrukci za možnou a přijatelnou. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, jak bylo již výše uvedeno, že spory mezi společníky byly a jsou řešeny v několika soudních řízeních, z nichž některá již pravomocně skončila ve prospěch stěžovatelky. Namítá-li proto stěžovatelka, že postupem soudu jí bylo odňato právo na soudní ochranu, tedy že byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, pak podle názoru Ústavního soudu je třeba posuzovat celý případ jako celek, tj. přihlédnout k tomu, že stěžovatelka zvolila více způsobů pro ochranu svých práv. Z tohoto důvodu nepovažuje Ústavní soud zastavení řízení v jedné projednávané věci za odejmutí práva na soudní ochranu. Ústavní soud sice považuje za velmi pravděpodobné, že ke vložení nového ustanovení §131a do obchodního zákoníku došlo právě na základě zkušeností s podobnými případy, jako byl případ stěžovatelky, to však nic nemění na tom, že Ústavní soud nemůže vytknout obecným soudům neústavní interpretaci aplikovaných právních předpisů. Konečně pak Ústavní soud hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní". Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Sdílí však názor stěžovatelky, že k tomu, aby soudy dospěly k právnímu názoru o nedostatku aktivní legitimace žalující strany, nemusely provádět žádné obsáhlé dokazování a mohly rozhodnout v době podstatně kratší. Ústavní soud proto konstatuje, že vůči stěžovatelce bylo porušeno právo na to, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, jak to zaručuje čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato skutečnost sama o sobě však nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. V této souvislosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že zákon mu nedává žádný prostředek k přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno. Z výše uvedených důvodů a vzhledem k přesvědčení o tom, že zamítnutím této stížnosti nepřichází stěžovatelka o další možnosti soudní ochrany svých práv a zájmů, rozhodl Ústavní soud tak, jak ve výroku uvedeno. Přitom není úkolem Ústavního soudu, aby se vyjadřoval k tomu, jakým způsobem může či má stěžovatelka v tomto směru dále postupovat a jaký vliv má na její právní postavení novelizace obchodního zákoníku provedená s účinností od 1. 7. 1996. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. února 1997