ECLI:CZ:US:1997:4.US.254.96
sp. zn. IV. ÚS 254/96
Usnesení
IV. ÚS 254/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti T., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne l0. 7. 1996, č. j. 1 Co 412/95-29, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. L.Ř., jako účastníka řízení, a Mgr. Š.B., zastoupeného advokátem JUDr. P.T., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 20. 9. 1996 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí. Jak vyplývá z obsahu přiložené kopie napadeného rozhodnutí, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 1995, č. j. 37 C 28/95-11, byla stěžovatelce jako žalované straně uložena povinnost odvysílat na počátku zpravodajského pořadu T., U. do tří dnů od právní moci rozsudku text tohoto znění: "Dne 29. 7. 1993 jsme v pořadu U., uvedli, že dne 22. 1. 1992 založila tehdejší FS,
IV. ÚS 254/96
složku O., se zaměřením na jejich slabiny. Tato informace nebyla pravdivá. Omlouváme se tímto bývalému řediteli FS, Dr. Š.B., kterého jsme v této souvislosti označili za klíčovou postavu". Tento rozsudek byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze potvrzen, pouze s tou změnou, že v textu omluvy před jménem žalobce, v tomto řízení vedlejšího účastníka, bylo vypuštěno označení "Dr.".
Stěžovatelka namítá, že informace zveřejněná v pořadu U. se týkala FS, jako právnické osoby, nikoliv vedlejšího účastníka Mgr. Š.B., který proto nemohl být aktivně legitimován k podání takové žaloby. Pokud mu toto právo bylo soudem přiznáno, stalo se tak v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dále zastává názor, že dikce výroku napadeného rozsudku je ve své podstatě tiskovou opravou, kterou je podle ustanovení §19 zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, ve znění pozdějších předpisů, povinen uveřejnit šéfredaktor, a pokud ten odmítl opravu uveřejnit, má poškozený poté možnost se obrátit na soud. V takovém případě je pasivně legitimován šéfredaktor, neboť ten odpovídá za obsah veřejně sdělovacího prostředku. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že nemůže splnit povinnost uloženou soudem, neboť by tím zasáhla do práva, ale i odpovědnosti šéfredaktora. V této souvislosti připomíná, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, jak stanoví č1. 4 odst. 1 Listiny. Dále pak uvádí, že pokud by vedlejší účastník byl aktivně legitimován k podání žaloby, musel by se domáhat ochrany způsobem stanoveným v §13 občanského zákoníku, tedy musel by se domáhat toho, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu jeho osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Mohl by se proto domáhat zaslání omluvného dopisu nebo zveřejnění omluvy formou inzerátu v nějakém periodiku. V žádném případě však nemůže být
IV. ÚS 254/96
stěžovatelka odsouzena ke zveřejnění tiskové opravy. Proto navrhuje, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadené rozhodnutí zrušil.
V souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, požádal Ústavní soud o vyjádření Vrchní soud v Praze a vedlejšího účastníka. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění stížností napadeného rozsudku s tím, že znění výroku tohoto rozsudku odpovídá žalobnímu návrhu, kterým se žalobce domáhal ochrany osobnosti formou zveřejnění omluvy, nikoli zveřejnění tiskové opravy.
Vedlejší účastník podal vyjádření k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti. Poukázal zejména na tu skutečnost, že fyzická osoba může v případě porušení práva na ochranu osobnosti hromadným sdělovacím prostředkem zvolit jak postup podle §19 zákona č. 81/1966 Sb., tak podle §11 občanského zákoníku, přičemž uplatnění jedné ochrany nevylučuje uplatnění ochrany druhé. Z tohoto důvodu nepovažuje úvahy stěžovatelky, zda rozsudkem uložený text je tiskovou opravou či přiměřeným zadostiučiněním - omluvou, za právně relevantní. Pokud tedy vedlejší účastník realizoval ústavní právo vyplývající z čl. 10 odst. 1 Listiny, nelze v tomto postupu spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Obdobně přistupuje vedlejší účastník k otázce pasivní legitimace, když uvádí s odkazem na ustálenou soudní praxi; že pasivně legitimován v řízení o tiskovou opravu je šéfredaktor a naopak v řízení o ochranu osobnosti podle občanského zákoníku vydavatel. Z tohoto důvodu proto nemůže dojít k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Vedlejší účastník proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud si rovněž vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 28/95, s jehož obsahem se seznámil. Z předmětného spisu plyne, že vedlejší účastník se u soudu domáhal žalobou ze dne 11. 4. 1995 odstranění následků
IV. ÚS 254/96
neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti zveřejněním opravy nepravdivých údajů a zveřejněním omluvy s textem, který byl již výše citován. Strany sporu měly možnost vyjádřit se ke všem návrhům a učiněným úkonům v rámci řízení před soudy obou stupňů a zároveň jim byla dána možnost předložit důkazní návrhy. K projednávané věci před oběma soudy byla nařízena jednání.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory soudů obou stupňů a v zásadě jen opakuje argumenty, které obsahovalo odvolání stěžovatele v předchozím řízení. Jak Ústavní soud opakovaně konstatoval, není běžnou součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto vykonávat nad jejich činností dohled, resp. nahrazovat činnost dovolacích soudů. Přesto však Ústavní soud považoval za nutné posoudit, zda aplikovaná ustanovení a jejich interpretace v dané věci nezakládají ve svém důsledku protiústavnost v podobě namítaného porušení ústavně zaručených práv.
Z dikce ustanovení §19 zákona č. 81/1966 Sb., které preferuje ve sporu stěžovatelka, vyplývá právo každého domáhat se opravy údajů, které se dotkly jeho cti. Jedná se tedy v podstatě o speciální prostředek právní ochrany osobnosti. Občanskoprávní úprava stanovená v §11 o.z. zahrnuje v sobě jednotlivá dílčí práva, zajišťující zejména ochranu života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, jména a projevů osobní povahy. Je věcí dotčené osoby, aby s přihlédnutím k míře a způsobu zásahu do svých osobnostních práv sama rozhodla o tom, jakou formu přiměřené ochrany si zvolí a jakým způsobem se bude domáhat její realizace. Nelze proto vytýkat vedlejšímu účastníkovi, že se domáhal ochrany práv garantovaných v čl. 10 odst. 1 Listiny takovým postupem, který mu zákon umožňuje. V tomto směru Ústavní soud neshledal žádné porušení ze strany obecných soudů, neboť ty poskytly dostatečnou právní ochranu oběma stranám sporu. Navíc je třeba připomenout, že soudy v předmětné věci byly podle dispoziční zásady vázány žalobou a nemohly tudíž uložit jinou, než žalobcem navrhovanou povinnost.
IV. ÚS 254/96
V opačném případě by byl jejich postup v rozporu s čl. 95 odst.1 Ústavy České republiky. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že pokud bylo vedlejšímu účastníkovi přiznáno právo domáhat se soudní ochrany, stalo se tak v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Je samozřejmě možné si představit i formu zadostiučinění, kterou nastiňuje stěžovatelka, to však nic nemění na tom, že soudní rozhodnutí ji zavazují ke splnění povinnosti formulované jinak. Samotná skutečnost, že s takovým rozhodnutím stěžovatelka nesouhlasí, nemůže sama o sobě zakládat důvod k ústavní stížnosti, zejména pak nezakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností a vzhledem k tomu, že ani pokud jde o procesní stránku řízení před obecnými soudy neshledal Ústavní soud nic, co by vybočovalo ze zásad řádného a spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny, rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 1997 JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj