ECLI:CZ:US:1997:4.US.258.96
sp. zn. IV. ÚS 258/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. ledna 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti H. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, čj. 16 Co 332/95-61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, čj. 16
Co 332/95-61, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Okresního
soudu v Kladně ze dne 29. 3. 1995, čj. 7 C 377/93-20, jímž byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovaným bylo uloženo
vykliditi a vyklizené stěžovatelce odevzdat, ve výroku tohoto
rozsudku blíže označené, nemovitosti, stěžovatelka vytýká obecným
soudům porušení jejích ústavně zaručených práv. Tuto
protiústavnost spatřuje v porušení ochrany vlastnického práva
zakotvené v článku 11 odst. 4 a též v porušení principu rovnosti
ve smyslu článku 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina"). Navrhuje proto z těchto důvodů, aby uvedená
rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
Krajský soud v Praze se k podané ústavní stížnosti
nevyjádřil.
Vedlejší účastníci uvedli ve svém vyjádření ze dne 10. 12.
1996, že účelem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů, není ani nemohlo být okamžité odstranění veškerých
majetkových křivd a obnovení vlastnických práv v plném rozsahu.
Zákonodárce při schvalování zákona sledoval nejen účel zmírnit
některé křivdy, ale stejnou měrou i účel nezpůsobit v důsledku
aplikace zákona křivdy další, nové. Z těchto důvodů je v zákoně
uvedeno ustanovení §22 odst. 2, vztahující se nejen na spornou
věc, ale na celou řadu případů obdobných. Citované ustanovení není
v rozporu s článkem 11 odst. 4 Listiny, neboť umožňuje obnovení
vlastnického práva na základě zákona č. 229/1991 Sb. s posunutím
přechodu užívacích práv na dobu do vyřešení pozemkových úprav,
jejichž základním účelem je právě předejít křivdám novým. Ze všech
uvedených důvodů navrhují proto vedlejší účastníci zamítnutí
ústavní stížnosti.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není
soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,
a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve
shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru Ústavní soud
zjistil z obsahu spisu 7 C 377/93 Okresního soudu v Kladně, že
tento soud shora uvedeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky, aby
žalovaným byla uložena povinnost vykliditi a vyklizené
stěžovatelce odevzdati p. č. 106/2 - sad o výměře 3 360 m2 a p. č.
155 - stavební plocha o výměře 23 m2 v obci a k. ú. P. Ú.
V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal Okresní soud v Kladně na
ustanovení §9 vládního nařízení č. 47/1955 Sb., o opatřeních
v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků, upravující institut
tzv. náhradního užívání přidělených pozemků. Vznik tohoto
náhradního užívání dovodil Okresní soud v Kladně z výměru
o náhradním užívání ze dne 26. 6. 1957 vydaného radou Místního
národního výboru v Pleteném Újezdě pod čj. 157/Zem/57. Jak dále
konstatoval okresní soud, stěžovatelka sice prokázala vlastnictví
k předmětným nemovitostem, nemůže se však vzhledem k uvedenému
institutu náhradního užívání v současné době s úspěchem domáhat
jejich vyklizení. Citované vládní nařízení sice již bylo zrušeno,
vzhledem k ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů, zaniká totiž právo náhradního
užívání teprve dnem schválení návrhu pozemkové úpravy, k němuž
doposud nedošlo. Krajský soud v Praze se v podstatě ztotožnil
s uvedenými závěry Okresního soudu v Kladně, když konstatoval, že
právo náhradního užívání sporných pozemků příslušející žalovaným
doposud trvá.
Z uvedeného tedy plyne, že obecné soudy při svém rozhodování
ponechaly zcela stranou, v projednávané věci určující, aspekt, že
totiž vznik práva náhradního užívání podle vládního nařízení č.
47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav
pozemků, byl spojen s právní mocí rozhodnutí o schválení projektu
pozemkových úprav. Tento projekt schvaloval, šlo-li o pozemkové
úpravy prováděné na návrh zemědělského závodu socialistického
sektoru zemědělský odbor rady okresního národního výboru za účasti
zástupce místního národního výboru, šlo-li pak o pozemkové úpravy
prováděné z moci úřední, zemědělská správa rady krajského
národního výboru po vyjádření výkonného orgánu místního národního
výboru a zemědělského odboru rady okresního národního výboru.
Kompetence místního národního výboru jsou v citovaném vládním
nařízení vymezeny v ustanovení §3, §6 odst. 2 písm. c) a §15,
žádné z těchto ustanovení neupravuje však jejich rozhodovací
pravomoc v těchto věcech. Důkazní materiál, který měly obecné
soudy k dispozici, neopravňoval je tedy v žádném směru k závěru,
že stěžovatelčiny pozemky jsou vskutku zatíženy existencí práva
náhradního užívání, opravňujícího náhradního uživatele k užívání
pozemku ve stejném rozsahu, v jakém by náleželo vlastníku tohoto
náhradního pozemku a trvale spojeného s vlastnictvím pozemku, za
nějž byl přidělen pozemek do náhradního užívání (§9 odst. 2
citovaného vládního nařízení). To, mimo jiné, dále znamená, že
ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů, nemělo být v projednávané věci vůbec
aplikováno, neboť toto ustanovení předpokládá existenci práva
náhradního užívání, které z obsahu spisu nelze dovodit. Z tohoto
důvodu není dána ani skutková podstata uvedená v ustanovení §74
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, umožňující spolu
s ústavní stížností podat i návrh na zrušení zákona nebo jiného
právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž
uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní
stížnosti. Ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů, je totiž za daného stavu věci pro
posouzení ústavní stížnosti zcela irelevantní.
Tím, že zcela nedbaly podmínek kladených na vznik náhradního
užívání přidělených pozemků, porušily obecné soudy článek 95 odst.
1 Ústavy ČR, jakož i stěžovatelčino ústavně zaručené právo na
soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto
z těchto důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §80 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl
a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. ledna 1997