ECLI:CZ:US:1997:4.US.307.96
sp. zn. IV. ÚS 307/96
Usnesení
IV. ÚS 307/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti F.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.8.1996, čj. 29 Ca 382/94-32, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí O.ú. L., z 13.10.1994, čj. 72-2696/4013/92-6113, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 15 a 192/96-22, ze dne 29.3.1996, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí O.ú. L., z 13.10.1994, čj. 722696/4013/92-6113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. 11. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která směřuje jednak proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 1996, čj. 29 a 3.82/94-32, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí O.ú. L., z 13. 10. 1994, čj. 72-2696/4013/92-6113, jednak proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 15 Ca 192/96-22, ze dne 29.3.1996, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí O.ú. L., z 13.10.1994, čj. 72-2696/4013/92-6113. Stěžovatel je přesvědčen, že tímto postupem ze strany orgánů veřejné moci došlo k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2 IV. ÚS 307/96
Ústavní soud si k posuzované věci vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. 15 a 192/96, a spis Krajského soudu v Brně, sp.zn. 29 a 382/94. Z jejich obsahu ve spojení s obsahem ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (v řízeních a rozhodnutích předcházejících podání ústavní stížnosti nesprávně uváděný jako K.), se obrátil na O.ú. - okresní pozemkový úřad v L., (společně s dalšími žadateli) se svými tvrzenými restitučními nároky na vydání zemědělského majetku po jeho dědovi M.Sch., jako původním vlastníkovi nemovitého majetku zapsaného v knih.vložce č. 182 a č. 34 pozemkové knihy pro k.ú. S. Okresní pozemkový úřad v L., svým rozhodnutím ze dne 13.10.1994, čj. 72-2696/4013/92-6113, rozhodl s odvoláním na §5 zákona č. 71/1967 Sb. a §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. tak, že ve výrokové části určil, že žadatelé (mezi nimi i stěžovatel) "nejsou oprávněnými osobami ve věci vydání zemědělského majetku v k.ú. S., vedeného v pozemkové knize na knih.vložce č. 182 a č. 34 - M.-Sch.". V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak správní orgán uvedl, že předmětný majetek přešel na československý stát konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12 z roku 1945 a byl rozdělen do přídělů. Dále uvedl, že zákon č. 243/1992 Sb. stanoví podmínky, za kterých je možno zestátněný majetek vydat. Jednou z podmínek je předložení dokladu o vrácení československého občanství tomu, komu byl předmětný majetek konfiskován. Žadatelé takový doklad nepředložili s odůvodněním, že pan Sch. zemřel 21.12.1945 a věc nebyla řešena. Z těchto důvodů proto pozemkový úřad s ohledem na ustanovení §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. rozhodl způsobem uvedeným ve výroku svého rozhodnutí. V části rozhodnutí obsahující poučení účastníků řízení o odvolání správní orgán účastníky poučil, že proti rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení Ministerstvu zemědělství prostřednictvím okresního pozemkového úřadu.
Proti tomuto rozhodnutí bylo stěžovatelem podáno jednak, a to s ohledem na poučení o odvolání obsažené ve výše citovaném rozhodnutí pozemkového úřadu, odvolání k Ministerstvu zemědělství ČR, jednak bylo proti němu na návrh stěžovatele dne 12.12.1994 zahájeno řízení o přezkoumání zákonnosti citovaného rozhodnutí.
Tím, že stěžovatel při obraně jím tvrzených restitučních práv postupoval jednak ve smyslu poučení obsaženého v rozhodnutí O.ú., - okresního pozemkového úřadu a současně se domáhal jeho zrušení cestou podání návrhu na zahájení řízení o jeho přezkoumání Krajským soudem v Brně, došlo následně k procesně komplikované situaci, která byla příslušnými orgány veřejné moci vyřešena způsobem, který podle tvrzení stěžovatele představuje porušení jeho základního ústavně zaručeného práva, zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jmenovitě při rozhodování o odvolání podanému proti citovanému rozhodnutí k Ministerstvu zemědělství ČR je třeba uvést, že Ministerstvo zemědělství ČR jako Ústřední pozemkový úřad svým rozhodnutím ze dne 17.2.1995, čj. 4822/94-440, odvolání zamítl jako opožděné.
Stěžovatel se následně domáhal žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze podle části páté, hlavy druhé o.s.ř. zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Ústředního pozemkového úřadu - ze dne 17.2.1995, čj. 4822/94-440, kterým bylo zamítnuto jako opožděné jeho odvolání proti rozhodnutí O.,ú. - okresního pozemkového úřadu L., ze dne 13.10.1994, čj. 72-2696/401.3/92-6113, a dále zrušení rozhodnutí O.ú. - okresního pozemkového úřadu L., ze dne 13.10.1994, čj. 722696/4013/92-6113, a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze v této věci rozhodl tak, že řízení o žalobě proti rozhodnutí O.ú. - okresního pozemkového úřadu L., ze dne 13.10.1994, čj. 72-2696/4013/92-6113, zastavil, neboť
3 IV. ÚS 307/96
toto rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele jako opožděné, je rozhodnutím procesním, řízení o žalobě, která navrhovala jeho zrušení, proto muselo být podle §250d odst. 3 o.s.ř. zastaveno. O žalobě směřující proti rozhodnutí správního orgánu I.stupně (byt' na rubu žaloby správní orgán I.stupně jako žalovaný označen nebyl), tedy proti rozhodnutí ve věci samé, rozhodl Vrchní soud v Praze s ohledem na skutečnost, že k projednání takové žaloby není Vrchní soud v Praze věcně příslušný, tak, že žalobu směřující proti citovanému rozhodnutí O.ú. - okresního pozemkového úřadu postoupil k projednání a rozhodnutí věcně a místně příslušnému soudu, konkrétně Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Usnesením ze dne 29.března 1996, čj. 15 a 192/96-22, Krajský soud v Ústí nad Labem řízení o žalobě proti výše citovanému rozhodnutí O.ú. - okresního pozemkového úřadu L. zastavil s odůvodněním, že o téže věci probíhá řízení u Krajského soudu v Brně, neboť stěžovatel podal dne 12.12.1994 u Krajského soudu v Brně opravný prostředek, jímž se domáhá přezkoumání zákonnosti citovaného rozhodnutí, o němž nebylo dosud rozhodnuto.
Toto rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 15 a 192/96-22, ze dne 29.3.1996, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí O.ú. L., z 13.10.1994, čj. 72-2696/4013/92-6113, nabylo právní moci dne 24. 5. 1996. Návrh na jeho zrušení Ústavním soudem, došlý ústavnímu soudu dne 5. 11. 1996 , byl tedy podán po 60 denní lhůtě stanovené §72 odst. 2 zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro jeho podání. Z toho důvodu musel být návrh stěžovatele na jeho zrušení ve smyslu §43 odst. 1 odmítnut jako návrh podaný po lhůtě. V tomto směru vyznělo rovněž vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení o ústavní stížnosti, který z hlediska věcného ve svém vyjádření dále zdůraznil, že důvodem zastavení řízení podle §104 odst. 1 věty prvé, §2501 odst. 2, §246c o.s.ř. byla překážka litispendence, neboť dne 12.12.1994 (tedy dříve než bylo dne 27.4.1995 u Krajského soudu v Ústí nad Labem zahájeno řízení o žalobě proti citovanému rozhodnutí) bylo na návrh stěžovatele zahájeno řízení o přezkoumání stejného rozhodnutí O.ú. - okresního pozemkového úřadu L., u Krajského soudu v Brně. Současně ve svém vyjádření Krajský soud v Ústí nad Labem zdůraznil, že přezkoumávat zákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb. lze toliko v řízení podle hlavy třetí páté části o.s.ř.
V dalším řízení se Ústavní soud samostatně zabýval tvrzeními stěžovatele, týkajícími se porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12.8.1996, čj. 29 a 382/94-33, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí O.ú. L., z 13.10.1994, čj. 72-2696/4013/92-6113.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že u Krajského soudu v Brně byl dne 12.12.1994 podán návrh na zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí Okresního soudu Litoměřice z 13.10.1994, čj. 72-2696/4013/926113. Z vyjádření tohoto správního úřadu Krajský soud v Brně zjistil, že stejné správní rozhodnutí bylo napadeno odvoláním k Ministerstvu zemědělství - Ústřednímu pozemkovému úřadu v P. Tento orgán o podaném odvolání rozhodl dne 17. 2. 1995 rozhodnutím, čj. 4822/94-440, kterým odvolání jako opožděné zamítl podle §60 z.č. 71/1967 Sb., o správním řízení.
Proti tomuto rozhodnutí byla stěžovatelem podána žaloba k Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 16.2.1996, čj. 7 A 79/95-16, řízení o žalobě proti výše citovanému rozhodnutí Ministerstva zemědělství zastavil a žalobu proti rozhodnutí O.ú. - okresního pozemkového úřadu L., ze dne 13.10.1994, čj. 72-2696/4013/92-6113, postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a
4 IV. ÚS 307/96
vrácení soudního poplatku. Krajský soud v Brně poté, kdy zjistil, že stejné správní rozhodnutí má být předmětem přezkoumání dvěma krajskými soudy, přičemž příslušnost Krajského soudu v Ústí nad Labem k přezkoumání zákonnosti správního orgánu založil svým usnesením Vrchní soud v Praze, předložil spis s návrhem na delegaci vhodnou ve smyslu §12 odst. 2 o.s.ř. k rozhodnutí Nejvyššímu soudu ČR, neboť jiný procesní prostředek nebyl podle stávající právní úpravy zakotvené v občanském soudním řádu možný. Nejvyšší soud ČR věc vrátil Krajskému soudu v Brně bez věcného vyřízení s požadavkem postupu podle §101 odst. 3 o.s.ř. Po vyžádání stanovisek účastníků řízení Krajský soud v Brně opětovně navrhl delegaci Krajskému soudu v Ústí nad Labem a předložil věc k rozhodnutí Nejvyššímu soudu ČR, který návrh neakceptoval a spis Krajskému soudu v Brně vrátil. V obsahu svého sdělení, sp.zn. Nodn 71/96/Hu ke sp.zn. 29 a 382/94, ze dne 2. července 1996, Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že důvodem delegace vhodné podle §12 odst. 2 o.s.ř. je podle ustálené judikatury skutečnost, že věc bude u delegovaného soudu projednána rychleji a hospodárněji. Přitom je třeba vždy vycházet ze stanoviska účastníků řízení. V dané věci je důvodem navrhované delegace skutečnost, že o jednom správním rozhodnutí by rozhodovaly různé krajské soudy. Tato varianta však musela být zákonodárci, který tuto úpravu přijímal, zřejmá, pokud přesto tuto úpravu přijal, je nutné ji akceptovat. Postupem podle ustanovení §12 odst. 2 o.s.ř. nejde totiž měnit místní příslušnost soudu, nepovede-li tato změna k rychlejšímu a hospodárnějšímu průběhu řízení. V dané věci by podle názoru Nejvyššího soudu ČR dosažení účelu delegací sledovaného nebylo v souladu s oprávněnými zájmy těch účastníků, kteří bydlí v JK. Vzhledem k tomu, že ve věci nešlo o návrh účastníků, ale o podnět soudu adresovaný Nejvyššímu soudu ČR, nebylo o jeho zamítnutí rozhodováno usnesením, ale sdělením. Za dané procesní situace nezbylo proto, podle vyjádření Krajského soudu v Brně zaslanému ústavnímu soudu, než řízení zastavit, protože nemohl ve věci jednat a rozhodnout pro překážku litispendence. Ve svém vyjádření Krajský soud v Brně dále uvedl, že se nemůže vyjádřit k důvodům vedoucím k zastavení řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť s touto skutečností se seznámil až z obsahu ústavní stížnosti. K samotnému obsahu tvrzení obsažených v ústavní stížnosti Krajský soud v Brně jako účastník řízení uvedl, že tvrzené porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu nelze odmítnout. Zdůrazňuje však, že podle jeho názoru nesměřují námitky stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně, naopak přisvědčil správnosti jeho procesnímu postupu, pokud jde o návrh na delegaci vhodnou ve smyslu §12 odst. 2 o.s.ř., neboť pro takové důvody byly dány zákonné důvody.
Ústavní soud k tvrzení stěžovatele, že postupem v dosavadních řízeních došlo k porušení jeho základního ústavně zaručeného práva, zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, považuje za nutné především zdůraznit, že stěžovatel sám považuje rozhodnutí O.ú.-okresního pozemkového úřadu L., z 13. 10. 1994, čj. 72-2696/4013/92-6113, za rozhodnutí o předběžné otázce o nároku o vydání nemovitostí oprávněným osobám, které účelově obchází §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (viz odůvodnění návrhu na přezkoumání citovaného rozhodnutí Krajským soudem v Brně ze dne 12.12.1994). Rovněž tak ústavní soud je toho názoru, že o uplatněných žádostech osob, které tvrdí, že jsou osobami oprávněnými podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb., v platném znění, má být ve spojení s §9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnuto ve věci samé (zda jsou či nejsou vlastníky předmětných nemovitostí, příp. zda se jim tyto vydávají či nevydávají do vlastnictví). Proti nepravomocnému rozhodnutí pozemkového úřadu (ať již kladnému či zápornému) je přípustný opravný prostředek k soudu, o němž se rozhoduje podle hlavy třetí části páté o.s.ř. Krajský soud v Brně nemohl tedy podle názoru Ústavního soudu - jak naznačuje ve svém vyjádření Krajský soud v Ústí nad Labem - bez dalšího považovat rozhodnutí O.ú. - okresního pozemkového úřadu, které je koncipováno
5 IV. ÚS 307/96
jako rozhodnutí o předběžné otázce (zda žadatelé jsou či nejsou oprávněnými osobami), za rozhodnutí podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, a vztáhnout na něj právní režim hlavy třetí části páté o.s.ř. Proto jeho postup v situaci , kdy zjistil, že stejné správní rozhodnutí má být předmětem přezkoumání dvěma krajskými soudy (přičemž příslušnost Krajského soudu v Ústí nad Labem k přezkoumání zákonnosti správního orgánu založil svým usnesením Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, který neakceptoval jeho návrh na delegaci vhodnou), spočívající v zastavení řízení pro existenci překážky litispendence, nepředstavuje sám o sobě podle názoru Ústavního soudu porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Za situace, kdy pro opožděné podání ústavní stížnosti směřující proti usnesení o zastavení řízení Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo třeba ústavní stížnost v části směřující proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem odmítnout jako stížnost podanou opožděně, se proto může jevit jako potřebným a ústavně konformním řešením v zájmu zachování práva na spravedlivý proces jako "poslední v řadě" existující rozhodnutí v dané věci zrušit usnesení Krajského soudu v Brně. Ústavní soud má však za to, že meritum porušení práv stěžovatele netkví v postupu tohoto orgánu (Krajského soudu v Brně), který zastavil z výše popsaných důvodů řízení o přezkoumání rozhodnutí O.ú.-okresního pozemkového úřadu, ale právě v samotném postupu tohoto orgánu veřejné správy, který doposud nerozhodl o stěžovatelem tvrzených restitučních nárocích ve věci samé způsobem stanoveným zákonem, tedy podle §9 odst. 4 zákona o půdě. Podle názoru Ústavního soudu (koneckonců i ve shodě s již výše uvedeným názorem samotného stěžovatele) je rozhodnutí O.ú.-okresního pozemkového úřadu L., z 13.10.1994, čj. 72-2696/4013/92-6113, rozhodnutím o předběžné otázce. V konkrétním případě je proto třeba o věci rozhodnout pozemkovým úřadem meritorně a jeho rozhodnutí může být pak následně přezkoumáno krajským soudem v rámci správního řízení. Pokud se O.ú. - okresní pozemkový úřad L., takovému rozhodnutí vyhýbá, je na stěžovateli, aby se vydání takového rozhodnutí u uvedeného orgánu veřejné moci domáhal. Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti ani z připojených spisů nevyplývá, že takové rozhodnutí bylo vydáno a rovněž ani že by se takového postupu stěžovatel u O.ú. - okresního pozemkového úřadu neúspěšně domáhal (aby bylo možno např. postup O.ú. - okresního pozemkového úřadu L., posoudit jako eventuální zásah orgánu veřejné moci do práv stěžovatele), je třeba podle názoru Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatele posoudit jako nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto byla z uvedeného důvodu podle §43 odst. 1 písm. f) téhož zákona odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 1997
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj