ECLI:CZ:US:1997:4.US.31.97
sp. zn. IV. ÚS 31/97
Usnesení
IV. ÚS 31/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.D., zastoupené advokátem JUDr. J.V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 1996, č. j. 15 Co 471/95-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 28. 1. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek. Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 1995, č. j. 16 C 5/95-34. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci bylo povinno poskytnout stěžovatelce jako žalobkyni finanční náhradu spočívající v cenných papírech za vyvlastněný pozemek parc. č. 627/2 o výměře 1598 m2 v k.ú. P. v hodnotě Kč 239 700,- a dále, aby jí nahradilo stejným způsobem oplocení a trvalé porosty v hodnotě zjištěné znaleckým posudkem (po připuštění změny žaloby byla náhrada vyčíslena v hodnotě Kč 80 000,-) a aby Ministerstvo financí bylo povinno poskytnout Ministerstvu pro správu národního
IV. ÚS 31/97
majetku a jeho privatizaci potřebnou součinnost při poskytnutí finanční náhrady. Oba soudy dospěly totiž k závěru, že žalovaná strana prokázala, že matce stěžovatelky byla za vyvlastněný pozemek poskytnuta finanční náhrada, a proto zákonný předpoklad uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, není dán. Odvolací soud zároveň nevyhověl návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání, neboť v dané věci se podle jeho názoru jednalo pouze o posouzení skutkového zjištění.
Stěžovatelka je přesvědčena, že oba soudy hodnotily důkazy v příkrém rozporu s ustanovením §132 občanského soudního řadu, a že se v předmětné věci jednalo o posouzení právní otázky. Podle jejího názoru bylo porušeno její základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zaručené v č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhuje zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové.
Při posuzování návrhu se Ústavní soud nejprve zaměřil na splnění náležitostí tak, jak je požaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"). Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě lhůta pro podání ústavní stížnosti počala plynout dnem 26. 11. 1996, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 1996, č. j. 15 Co 471/95-52. Byla-li tedy ústavní stížnost podána dne 27. 1. 1997 (podle razítka podací pošty), tj. 63. den, stalo se tak již po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle ustanovení
IV. ÚS 31/97
§43 odst. 1 písm. b) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Na závěr Ústavní soud konstatuje, že tuto skutečnost nemůže změnit ani to, že stěžovatelka podala zároveň proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Pokud se takto stěžovatelka rozhodla a dosud není zřejmé, zda dovolání je přípustné, měla vedle toho podat ústavní stížnost v zákonné lhůtě šedesáti dnů. Jak je výše uvedeno, tato lhůta nebyla však dodržena.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 2. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj