ECLI:CZ:US:1997:4.US.322.96
sp. zn. IV. ÚS 322/96
Usnesení
IV. ÚS 322/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. art. F.P. a V.D., oba zastoupeni advokátkou JUDr. I.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 1996, sp. zn. 15 Co 139/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají, a to s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.6.1996, sp. zn. 15 Co 139/96, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 11. 1995, č.j. 8 C 61/93 - 40, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o určení povinnosti žalované ing. D.F. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti - domu čp. 2976 se stavební plochou 4218/26 a zahradou p.č. 4199/74, vše v k.ú. S., obec P.,
podle zákona č. 87/1991 Sb.
2 - IV. ÚS 322/96
V odůvodnění ústavní stížnosti uvádějí, že soudy obou stupňů založily svá zamítavá rozhodnutí na úvaze, že stěžovatelé nesplňují podmínky ustanovení §3 ve spojení s §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a nejsou tudíž oprávněnými osobami z toho důvodu, že jejich věc nepřešla v rozhodném období na stát. Stěžovatelé jsou naopak toho názoru, že jejich nárok lze opřít o zákon č. 87/1991 Sb., který v §2 odst. 1 písm. c) a §2 odst. 3 upravuje postup při zmírnění následků majetkových a jiných křivd, způsobených občanskoprávními úkony nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, byly-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu, porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, tedy podle §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jednání, která jsou v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Podle stěžovatelů je zřejmé, že protiprávním postupem DH (dále jen "družstvo"), jenž byl v rozporu se smluvními a zákonnými podmínkami (rozpor s čl. 26 vzorových stanov družstva), jim bylo odňato vlastnické právo k rozestavěnému rodinnému domku, které jim vzniklo originárně výstavbou, a právo na vznik práva osobního užívání přilehlých pozemků, jak by jim vzniklo za obvyklého chodu věci. Tím byla porušena jejich práva jako vlastníků a potenciálních vlastníků, deklarovaná nyní Listinou základních práv a svobod. Z těchto důvodů se tedy stěžovatelé domnívají - na rozdíl od právních názorů vyslovených obecnými soudy - že jsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 zákona č. 87/1991 Sb. a rozsudky obecných soudů byla porušena práva stěžovatelů zaručená v č1. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti se stěžovatelé zaměřují na polemiku s právními závěry obecných soudů obou stupňů v otázce, zda bylo v minulosti postupem ze strany DH zasaženo do jejich vlastnického práva k nemovitosti, na jejíž výstavbě se stěžovatelé jako členové družstva svépomocně podíleli.
- 3 - IV. ÚS 322/96
V souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 8 C 61/93. Poté, co se Ústavní soud seznámil s jeho obsahem a zvážil argumenty stěžovatelů obsažené ve vlastní ústavní stížnosti, směřující k tvrzení, že rozsudky obecných soudů bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru třeba kvalifikovat jako zjevně neopodstatněnou, byť skutečnosti vyplývající z obsahu připojeného spisu naznačují, že lze mít důvodně za to, že vztahy mezi stěžovateli a tehdejším družstvem byly v minulosti při jednostranném vyřazení stěžovatelů ze svépomocné výstavby poznamenány "zvláštními" (podle tvrzení stěžovatelů ovlivněnými jejich tehdejší společenskopolitickou orientací) okolnostmi, které ve svých důsledcích vyústily ke stavu, který stěžovatelé vnímají jako stav vyvolaný v "důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody".
Na rozdíl od stěžovatelů - a ve shodě se závěry obecných soudů - však nezbývá Ústavnímu soudu než přisvědčit právnímu názoru vyslovenému v rozsudcích obecných soudů, podle něhož - koncentrovaně vyjádřeno - k tomu, aby byl naplněn pojem majetkové křivdy ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplnění, o který stěžovatelé opírají své nároky na výše uvedené nemovitosti, je třeba naplnění zákonných podmínek v něm vymezených. Zjištění skutečnosti, zda na straně jedné konkrétní fyzické osoby splňují znaky oprávněné osoby a na straně druhé, zda konkrétní osoby splňují znaky povinné osoby, představuje přitom základ pro úspěšnost restitučních požadavků vznášených s odvoláním na zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění. Stěžovatelé přitom - jak v průběhu řízení před obecnými soudy, tak ve vlastní ústavní stížnosti - nezpochybňují, že účastníkem vztahů, v nichž tkví kořeny majetkové křivdy, ke které vůči nim došlo, bylo družstvo vzájemné občanské výpomoci, tedy družstevní (nestátní) organizace, která poté, co je vyřadila ze svépomocné bytové výstavby, na jejich místo zařadila jinou fyzickou osobu, v řízení o ústavní stížnosti vystupující jako vedlejší účastnice,
4 - IV. ÚS 322/96
po níž se stěžovatelé domáhali výzvou uplatněnou podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, uzavření smlouvy o vydání výše uvedených nemovitostí (rodinného domku a souvisejících pozemků), jichž je t.č. ona vlastníkem.
Přímé porušení svého vlastnického práva přitom stěžovatelé dovozují z názoru, že jim vlastnické právo k předmětnému rodinnému domku vzniklo již v průběhu jeho výstavby, realizované na základě smlouvy uzavřené mezi nimi a družstvem dne 1.4.1980, a to originárně, tedy již v průběhu vlastní výstavby. Z obsahu citované smlouvy však naopak plyne, že družstvem bude rodinný domek stěžovatelům, jako členům družstva, převeden do vlastnictví až po dokončení stavby a po její kolaudaci. V tomto směru tedy nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že ve vztahu k nim došlo postupem tehdejšího družstva k zásahu do jejich existujícího vlastnického práva k budované nemovitosti. Ve vztahu k pozemkům sami stěžovatelé uvádějí, že došlo k porušení pouze jejich budoucích potenciálních práv, konkrétně majetkového práva na vznik práva osobního užívání k souvisejícím pozemkům (zastavěných stavbou) a přilehlé zahradě.
Pokud obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely ze závěru, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami, protože ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nedošlo k přechodu jejich věcí do vlastnictví státu, je třeba tomuto názoru přisvědčit. Aplikace §2 odst. 1 písm. c) ve spojení s §2 odst. 3 bez vazby na §3 odst. 1 a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, tak jak ji dovozují stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, není možná, neboť pro úspěšnou aplikaci citovaného zákona je mimo jiné nezbytné, aby věc byla v okamžiku její ztráty v minulosti nejen ve vlastnictví fyzické osoby, ale současně aby přešla do vlastnictví státu, k čemuž v případě stěžovatelů zjevně nedošlo, neboť vlastníkem rozestavěného rodinného domku v okamžiku vyřazení stěžovatelů z výstavby nebyl a ani nemohl být stát, ale z důvodů výše uvedených družstvo jako nestátní organizace a následně se jím stala fyzická osoba, která vlastnictví nabyla od tohoto družstva. Ve vztahu k předmětným nemovitostem došlo k převodu do té doby družstevního vlastnictví rodinného domku s
- 5 - IV. ÚS 322/96
garáží do osobního vlastnictví člena na základě smlouvy, uzavřené mezi družstvem a Ing. D.F., registrovanou tehdejším SN pro Prahu 5 dne 20.12.1985 pod č. 5 RI 372/85.
Ústavní soud se seznámil s širšími okolnostmi,které provázely akty tehdejšího družstva, jež ve svých koncích vedly k vyřazení stěžovatelů ze svépomocné výstavby rodinných domků, a tím i z možnosti nabýt vlastnické právo k nemovité věci, na jejíž výstavbě se stěžovatelé podle skutečností uvedených ve spise prokazatelně podíleli (byť podle tvrzení tehdejšího družstva způsobem porušujícím podmínky, vyplývající ze smlouvy o vzájemných vztazích,uzavřenou mezi družstvem a stěžovateli), i s fakty, týkajícími se pokusů stěžovatelů o jejich revizi v tehdejší době i v období po roce 1989 (postupy v rámci družstevnictví, snahy o získání právní pomoci), a konečně i s argumenty, týkajícími se širších společenskopolitických podmínek, které negativně ovlivnily podle tvrzení stěžovatelů přístup tehdejšího družstva k ochraně jejich práv jako členů družstva (konkrétně např. jejich postoje k tehdejšímu režimu). K těmto skutečnostem je třeba uvést, že nemohly ovlivnit právní závěry, které obecné soudy správně zaujaly při právní kvalifikaci tvrzených restitučních nároků stěžovatelů. Jejich dopady na stěžovatele nelze ve smyslu platné právní úpravy odčinit postupem podle zákona č. 87/1991 Sb., o jehož aplikaci svoji žalobu, uplatněnou v řízeních před obecnými soudy, stěžovatelé opírali.
Ze všech uvedených důvodů dospěl proto Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do práv zaručených čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
6 - IV. ÚS 322/96
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 1997
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj