ECLI:CZ:US:1997:4.US.330.96
sp. zn. IV. ÚS 330/96
Usnesení
IV. ÚS 330/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 6. března 1997 ve věci ústavní stížnosti A.L., zastoupené advokátkou JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 1996, čj. l0 Ca 700/95-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, potvrzujícímu rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu v M.B., ze dne 23. 10. 1995, čj. 3147-1159/92, 1281/92/HI 95, o tom, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označených, stěžovatelka v podstatě uvádí, že projednáním dědictví v R., na základě zákona i závěti se stala zákonnou, a později i závětní, dědičkou veškerého majetku po A.N. Restituční zákon č. 229/1991 Sb. je zákonem, kterým na území České republiky by měla být obnovena
2 - IV. ÚS 330/96
její dědická práva, neboť pro území České republiky je dědickým titulem právě tento restituční zákon. Striktním výkladem zákona č. 229/1991 Sb. došlo v projednávané věci k porušení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto stěžovatelka navrhuje, aby její ústavní stížnosti bylo vyhověno a věc byla vrácena k novému rozhodnutí Krajskému soudu v Českých Budějovicích.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 700/95, jakož i spisu O.ú., pozemkového úřadu v M.B., sp. zn. 1159/92, 1281/92, že dědictví po A.N. bylo rozhodnutím Okresního soudu Villach ze dne 13. 10. 1983, čj. A 12/82, přisouzeno stěžovatelce, a to na základě zákona. K předložení závěti uvedenému soudu došlo teprve 28. 6. 1993, když tento soud následně potvrdil dne 1. 7. 1993, že pozůstalost po zemřelé A.N. byla na základě závěti ze dne 7. 7. 1980 přisouzena celá nepodmíněně určené dědičce A.L., tedy stěžovatelce. Dědickému soudu v České republice byla pak zmíněná závěť předložena teprve v roce 1994. Přihlížejíce k uvedeným zjištěním, dospěly O.ú., pozemkový úřad a Krajský soud v Českých Budějovicích k závěru, že lhůta pro uplatnění restitučního nároku ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 229/1991 Sb., v novelizovaném znění, uplynula dne 31. 1. 1993. V této lhůtě nebyla závěť A.N. v dědickém řízení předložena ani rakouskému dědickému soudu ani stejnému soudu v České republice, případně státnímu notářství. Jde o lhůtu preklusivní povahy, což znamená, že nebyla-li v této lhůtě závěť zmíněným způsobem předložena, nelze stěžovatelku považovat za oprávněnou osobu ve smyslu §4 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Nedostatek předložení závěti po uplynutí lhůty k uplatnění restitučního nároku již zhojit nelze. Také podle názoru Ústavního soudu třeba z ustanovení §4 odst. 2 písm. a)
- 3 - IV. ÚS 330/96
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dovodit, že k uspokojení nároku zde nestačí pouhé prokázání existence závěti, ale že tuto závěť je třeba předložit při dědickém řízení. Do doby, než tak žadatel v restitučním řízení podle tohoto zákona učiní, nesplňuje znaky oprávněné osoby podle citovaného ustanovení, a má-li tyto znaky naplnit, musí závěť předložit při dědickém řízení nejpozději do konce prekluzivní lhůty k uplatnění nároku podle §13 zákona, tedy v případě uplatňování nároků u pozemkového úřadu do 31. 1. 1993. K tomu Ústavní soud dodává, že o naplnění znaků oprávněné osoby je v těchto případech stejně uvažováno i v souvislosti s režimem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Tak např. Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27. 10. 1993, čj. 4 Cdo 45/92, uveřejněném pod č. 23/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil názor, že podmínka předložení závěti v dědickém řízení musí být jako podmínka vzniku nároku na vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. splněna nejpozději do konce lhůty uvedené v ustanovení 5 odst. 2 téhož zákona. Stejné stanovisko zaujal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. 2. 1996, čj. III. ÚS 207/95-42, řešícím nárok stěžovatelky podle zákona č. 87/1991 Sb., a to pokud, když v uvedeném nálezu konstatoval, že pro nepředložení závěti při dědickém řízení v prekluzivní lhůtě nesplňuje stěžovatelka podmínku stanovenou v §3 odst. 4 písm. a) citovaného zákona. Stěžovatelka, podle názoru Ústavního soudu, zcela nepřípadně poukazuje v této souvislosti na porušení článku 11 odst. 1 Listiny, neboť předmětem ochrany je v něm zpravidla již vlastnické právo konstituované, a tedy již existující, nikoli pouhý tvrzený, o restituční předpisy opřený, nárok na ně. Zcela na závěr je možno dodat, že uplatnila-li stěžovatelka svůj nárok u pozemkového úřadu již podáním došlým tomuto úřadu dne 12. 3. 1992, a později doplněným dalšími podáními, v nichž se již dovolává závěti zřízené zemřelou A.N., nebránilo jí nic v tom, aby tuto závěť včas předložila při dědickém řízení, a to i v R., jak ostatně později, nicméně již po uplynutí zmíněné prekluzivní lhůty, také učinila.
4 - IV. ÚS 330/96
Všechny uvedené skutečnosti a závěry jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. března 1997
prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj