ECLI:CZ:US:1997:4.US.379.97
sp. zn. IV. ÚS 379/97
Usnesení
IV. ÚS 379/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. listopadu 1997 ve věci ústavní stížnosti Mgr. L.S., zastoupené advokátem JUDr. J.L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 1997, čj. 30 Ca 38/97-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně stěžovatelka uvádí, že jakkoli z obsahu připojených správních spisů bylo zřejmé, že druhostupňový správní rozhodnutí jí nebylo doručeno a tuto skutečnost nezpochybnil ani krajský soud, nepostupoval tento soud nicméně ve smyslu ustanovení §250b odst. 2 o. s. ř. a neuložil správnímu orgánu povinnost doručení tohoto rozhodnutí. Protože tímto postupem krajského soudu bylo porušeno stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod, jakož i články 90 a 95 Ústavy ČR, navrhuje stěžovatelka zrušení napadeného rozhodnutí.
- 2 - IV. ÚS 379/97
Z obsahu spisu 30 Ca 38/97 Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala u tohoto soudu návrh na zahájení řízení podle §250j odst. 2 o. s. ř., v němž se domáhala zrušení rozhodnutí bývalého NV, ze dne 13. 4. 1978, čj. ÚP 1644/78, a rozhodnutí ONV ze dne 20. 1. 1978, čj. 328/78, přičemž současně navrhla, aby soud uložil žalovanému povinnost doručit jí druhostupňové rozhodnutí, jež jí nebylo řádně v souladu se správním řádem doručeno. Krajský soud v Brně napadeným usnesením řízení zastavil (§250d odst. 3 o. s. ř.), když zjistil, že v předmětném správním řízení bylo se stěžovatelkou jednáno jako s účastníkem řízení a došlo pouze k formálnímu nedostatku v doručení potud, že rozhodnutí správního orgánu druhého stupně bylo vydáno matce stěžovatelky. Přitom z podání stěžovatelky ze dne 16. 12. 1992 (výzva k vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb.) je zřejmé, že stěžovatelka měla rozhodnutí o odvolání k dispozici. Soud proto zmíněnou vadu v doručení posoudil ve smyslu ustanovení §250 odst. 3 o. s. ř. jako vadu v řízení, která nemohla mít za následek nezákonnost v rozhodnutí samém. Z obsahu spisu 30 Ca 99/96 Krajského soudu v Brně Ústavní soud dále zjistil, že podáním ze dne 18. 2. 1992 stěžovatelka a H.P. uplatnily restituční nárok na vydání zemědělského majetku, p. č. 1383 o celkové výměře 5039 m2 v k. ú. S., a to s poukazem na zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Magistrát města Brna, pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 31. 1. 1996, čj. 3158/92, rozhodl tak, že stěžovatelka a H.P. nejsou vlastníky předmětné nemovitosti a nemají nárok ani na náhradu podle §11 odst. 2, resp. §16 citovaného zákona. Na základě podaného opravného prostředku stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 6. 1996, čj. 30 Ca 99/96-15, tak, že napadené rozhodnutí Magistrátu města Brna, pozemkového úřadu, zrušil. V důvodech tohoto rozhodnutí uvedl krajský soud, že povinností odpůrce bude doplnit řízení zjištěním, zda vyvlastňovací řízení skončilo pravomocným rozhodnutím, neboť již ve svém podání ze dne 29. 2. 1996 stěžovatelka namítala, že rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 20. 1. 1978, čj. OVÚP 328/78, jí nebylo doručeno. Teprve potom, podle názoru krajského soudu, bude možno posoudit, zda vůbec došlo k přechodu nemovitostí na stát a vkladném případě, z jakého důvodu. Za tohoto stavu věci, kdy probíhá řízení o restitučním nároku stěžovatelky, v němž je předmětem zkoumání i otázka, zda napadené rozhodnutí správního orgánu nabylo právní moci, postrádá napadené rozhodnutí v projednávané věci jakoukoli právní funkci. Účelem ustanovení §250b odst. 2 je totiž v podstatě jen umožnit
ověření, zda jsou splněny předpoklady přezkumu (§247 odst. 2 o. s. ř.). K tomuto přezkumu však již došlo citovaným
- 3 - IV. OS 379/97
rozhodnutím Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 30 Ca 99/96, který ponechal otevřenu otázku právní moci napadeného rozhodnutí správního orgánu. Má-li být v tomto řízení tato otázka nevyhnutelně znovu přezkoumávána, stěžovatelce v něm tak zůstává zachována možnost uplatnit námitku, že napadené rozhodnutí správního orgánu jí nebylo řádně doručeno s případným tvrzením, jaké právní účinky jsou s tím spojeny.
Uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 1997
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj