ECLI:CZ:US:1997:4.US.4.97
sp. zn. IV. ÚS 4/97
Usnesení
IV. ÚS 4/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti, kterou podal N.Q.D., zastoupený advokátem JUDr. B.G., která směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 5 To 477/96, ze dne 26. 11. 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti ze dne 5. 1. 1997, doplněné podáním ze dne 3. 2. 1997, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 5 To 477/96, ze dne 26. 11.1996, kterým bylo zamítnuto odvolání, které v jeho prospěch podala jeho matka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č.j. 1 T 85/96-47, ze dne 20. 9. 1996. Těmito rozhodnutími soudů byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců a k trestu vyhoštění. Současně podal stěžovatel návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž návrh na zrušení ustanovení §14 odst.4 zákona č. 123/1992 Sb.,
IV. ÚS 4/97
vymezeného slovy: "Odvolání proti rozhodnutí o zákazu pobytu nemá odkladný účinek", jakož i návrh na zrušení ustanovení §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
Podle názoru stěžovatele napadené usnesení Městského soudu v Praze porušuje ustanovení čl. 1 Ústavy ČR a základní právo stěžovatele na ochranu a respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 6 odst. 1 této úmluvy a čl. 1 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu č. 7 k této Úmluvě. Toto porušení spatřuje v tom, že odvolání jeho matky bylo projednáno Městským soudem v Praze ve veřejném zasedání dne 26. 11. 1996 způsobem, který zpochybňoval nestrannost soudu. Soud se dále naprosto nevypořádal s námitkou, že jednání obviněného, tj. nerespektování rozhodnutí o zákazu pobytu, který vyslovila Policie ČR dne 12. 10. 1995 podle §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 123/1992 Sb., kvalifikuje zákon č. 123/1992 Sb. jako přestupek, avšak trestní zákon totéž jednání kvalifikuje jako trestný čin, což je v rozporu s čl. 1 Ústavy. Dále namítá nulitu citovaného rozhodnutí Policie ČR o zákazu pobytu, neboť podle jeho názoru ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 123/1992 Sb., citované v tomto rozhodnutí, hovoří o zákazu pobytu cizinci, jestliže byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Tato podmínka u něho splněna nebyla, neboť trestním příkazem ze dne 30. 6. 1995 byl odsouzen pouze k peněžitému trestu a k trestu
propadnutí věci. Dále pak namítá, že rozhodnutí cizinecké policie nemá náležitosti vyžadované ustanovením §47 odst. 5 správního řádu, když rozhodnutí je podepsáno jinou osobou, než která je na tomto rozhodnutí uvedena jménem, příjmením a funkcí. Navíc toto rozhodnutí stanovilo k opuštění ČR lhůtu osmi dnů, tedy lhůtu ještě kratší, nežli je patnáctidenní lhůta pro podání odvolání, které navíc nemá odkladný účinek. Odejmutí odkladného účinku odvolání a možnost vyhoštění však podle názoru stěžovatele odporuje čl. 10 Ústavy ČR, neboť podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k úmluvě má každý cizinec právo uplatnit námitky proti svému vyhoštění a dát svůj případ přezkoumat. Podle odst.
IV. ÚS 4/97
2 cit. ustanovení pak může být cizinec před výkonem těchto práv vyhoštěn pouze tehdy, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy národní bezpečnosti. V této souvislosti pak odkazuje na některá rozhodnutí Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva, na základě kterých dospívá k závěru, že v jeho případě se o takové okolnosti nejednalo.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti, které je podepsáno předsedkyní senátu JUDr. S.P., uvádí, že skutečnosti uváděné v této stížnosti jsou jen opakováním námitek, které uplatnila matka stěžovatele již v odvolacím řízení, a proto soud odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
Městské státní zastupitelství se jako vedlejší účastník vyjádřilo tak, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, tak jak jsou zachyceny v usnesení ze dne 26. 11. 1996, a to jak po stránce skutkových zjištění, tak pokud jde o jejich právní posouzení a zhodnocení. Současně se ve vyjádření uvádí, že se Městské státní zastupitelství práv vedlejšího účastníka vzdává.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyšetřovacího a trestního spisu, který byl v této věci veden, jakož i s dokumentací, kterou o pobytu stěžovatele vedla S.
Z ústavní stížnosti a z písemností, které měl Ústavní soud k dispozici, je zřejmé, že zákaz pobytu byl stěžovateli vysloven rozhodnutím Policie ČR, které mu bylo doručeno 12. 10. 1995. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel odvolání nepodal a rozhodnutí tedy nabylo právní moci 27. 10. 1995. Dále se stěžovatel nezákonně zdržoval na území ČR do 19. 3. 1996, kdy byl při náhodné kontrole zadržen. Aniž by se proto Ústavní soud zabýval vadami či tvrzenou neústavností správního rozhodnutí o zákazu
IV. ÚS 4/97
pobytu, je nucen konstatovat, že lhůta k napadení tohoto rozhodnutí ústavní stížností již dávno uplynula. Kromě toho obsahuje ústavní stížnost blíže nekonkretizované tvrzení, že toto rozhodnutí by snad mělo být předmětem samostatného soudního řízení. Pokud by tomu tak bylo, nemohl by se Ústavní soud rovněž věcí zabývat, neboť by nebyla splněna podmínka vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Pokud jde o podstatu věci, nesdílí ústavní soud koncepci stížnosti, která nečiní rozdílu mezi správním řízením, které se stěžovatelem proběhlo v roce 1995, a mezi řízením trestním, které proběhlo o rok později. Je nesporné, že stěžovatel v době, kdy byl zadržen, pobýval na území ČR přibližně pět měsíců nezákonně a v rozporu s rozhodnutím o zákazu pobytu, které bylo pravomocné. Bylo věcí stěžovatele, aby využil všech dostupných právních prostředků ke zrušení správního rozhodnutí, především tedy odvolání. Tím, že toto odvolání nepodal, ztratil možnost podat správní žalobu u soudu ve smyslu §32 zákona č. 123/1992 Sb. Tvrdí-li tedy stěžovatel, že mu byla odňata možnost dát svůj případ přezkoumat soudem a uplatnit námitky, pak je ústavní soud nucen konstatovat, že této možnosti se stěžovatel zbavil sám. Kromě toho je třeba uvést, že nešlo o řízení o vyhoštění, neboť je nesporné, že správní orgán rozhodnutí o vyhoštění podle §16 a násl. zákona č. 123/1992 Sb. nevydal. S ohledem na tyto skutečnosti se proto ústavní soud zaměřil pouze na posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí vydaných v trestním řízení a na ústavnost
tohoto řízení jako celku. Po posouzení všech podstatných okolností pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců a k trestu vyhoštění. Jak již ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, není soudem nadřízeným soudům obecným a nepřísluší mu
IV. ÚS 4/97
dohlížet na celkovou správnost a zákonnost jejich rozhodování. Do rozhodnutí nezávislých soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže by interpretace právních předpisů v jejich rozhodnutí byla natolik extrémní, že by vybočila z mezí ústavnosti, resp. v případech, kdy proces, který k rozhodnutí vedl, nebyl jako celek procesem spravedlivým.
Skutková podstata trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen, byla novelou z roku 1993 rozšířena tak, aby postihovala i případy úmyslného nerespektování rozhodnutí o zákazu pobytu na území ČR, které bylo vydáno ve správním řízení. Ústavní soud neshledal, že by toto novelizované znění bylo neústavní a nesdílí názor ústavní stížnosti, že je prakticky identické s vymezením přestupku podle §27 odst. 1 písm. b) zákona č. 123/1992 Sb., neboť zde se postihuje jako přestupek jednání mařící řízení vykonávací. Pokud stěžovatel argumentuje tím, že rozhodnutí soudu se ocitla v rozporu s Dodatkovým protokolem č. 7, vyhlášeným pod č. 209/1992 Sb., pak pomíjí, že minimální práva cizince obsažená v čl. 1 odst. 1 tohoto protokolu jsou právy vyhošťovaného cizince, který má na území účastnického státu povolen pobyt, což nepochybně nebyl případ stěžovatele. Kontrola vstupu, pobytu a výstupu cizinců je mezinárodním právem obecně uznávána za doménu vnitřní jurisdikce každého suverénního státu. Tato jurisdikce je však omezena závazky, které státy přijaly v oblasti lidských práv a svobod, zejména pak právem na respektování a ochranu rodinného a soukromého života. Pokud se však ústavní stížnost těchto práv dovolává s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, pomíjí, že ta se dotýká cizinců, kteří v zemi, odkud měli být vyhoštěni, měli pevné rodinné vazby, které v případě vyhoštěni zakládaly porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy
(např. ve věci Beldjoudi se jednalo o imigranta tzv. druhé generace). Takové vazby na území ČR však u stěžovatele dány nejsou, neboť jeho matka a bratr mají na území ČR pouze povolen pobyt, který nemá charakter pobytu trvalého a nejsou zde ani jiné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že rozhodnutí soudu je rozporné s č1. 8 odst. 1 Úmluvy. Jinak řečeno, tzv. dlouhodobý
IV. ÚS 4/97
pobyt na území ČR k účelům podnikání, studia atd. nečiní z České republiky místo bydliště cizince ve smyslu zmíněné judikatury. Dlouhodobý pobyt je pobytem přechodným a účelovým, který se uděluje na dobu jednoho roku. Na tomto jeho charakteru nic nemění ani možnost jeho prodloužení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti lze postup orgánů činných v trestním řízení označit za postup, který je i v jiných evropských zemích běžně používán vůči cizincům, kteří nejsou na jeho území trvale usídleni a kteří se na tomto území chovají způsobem, který porušuje právní předpisy hostitelské země (přitom nemusí jít jen o trestný čin, ale obdobně jsou postihovány i jiné delikty, např. nepovolená výdělečná činnost apod.). Takový postup není a priori rozporný s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, neboť ta se přiklání k názoru, že vyhoštěni je nepřijatelné jen v případě imigrantů trvale usídlených a imigrantů druhé generace, tedy osob, které se v důsledku dlouhotrvajícího pobytu v hostitelské zemi již plně integrovaly a odloučily se od země svého původu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud považuje podanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 6. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj