ECLI:CZ:US:1997:4.US.67.97
sp. zn. IV. ÚS 67/97
Usnesení
IV. ÚS 67/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele S., zastoupeného advokátem JUDr. K.H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 1997, č. j. 30 Ca 394/96-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 24. 2.. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo podle §250d odst. 3 o.s.ř. zastaveno řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, které nemůže být předmětem přezkoumání soudem, neboť se jedná o rozhodnutí procesní povahy [§248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.]. Stěžovatel jako žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Finančního úřadu ze dne 18. 10. 1996, č. j. 21342/402/96, kterým byly zamítnuty námitky proti exekučnímu příkazu téhož správního orgánu ze dne 3. 10. 1996, č. j. 16198/402/96. Tento exekuční příkaz na přikázání jiné pohledávky podle §73 odst. 6 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, byl vydán na pohledávku dlužníka S.,, kterou má vůči poddlužníkovi S.,
IV. ÚS 67/97
a to na její část ve výši Kč 1 541 178,-. Krajský soud v Brně své rozhodnutí odůvodnil tím, že napadený exekuční příkaz stanovuje žalobci jako poddlužníkovi povinnosti, které nezasahují jeho hmotněprávní pozici, neboť se nejedná o rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti. Povinnost poddlužníka platit přímo oprávněnému má proto svůj základ jen v procesním právu a je výrazem nuceného výkonu práva, kterým se zasahuje do závazkového vztahu povinného a poddlužníka.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obě rozhodnutí správního orgánu nemají ve vztahu k němu jen procesněprávní účinky, ale značnou měrou zasahují i do práva hmotného, když ukládají povinnost odvést správci daně celkovou částku Kč 1 541 178,-, aniž by existoval hmotněprávní důvod pro tento postup. Podle stěžovatele vzájemné pohledávky mezi ním a S., jako daňového dlužníka, zanikly na základě dohody o započtení pohledávek ze dne 15. 8. 1996. Dále namítá, že Finanční úřad před vydáním rozhodnutí náležitě nezjišťoval skutkový stav a neprováděl jednotlivé důkazy, nedbal přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení a nevolil jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují. Postupem Krajského soudu v Brně pak podle tvrzení stěžovatele byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky, neboť soud mu neposkytl ochranu jeho práv a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť soud svým rozhodnutím vyloučil z přezkoumání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod zaručených čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, když finanční úřad neuložil povinnost na základě zákona a v jeho mezích a zasáhl tak do práva vlastnit majetek, včetně peněz. Proto navrhuje, aby ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.
Ústavní soud z přiložených písemností zjistil, že Finanční úřad svým rozhodnutím ze dne 11. 12. 1996, č. j. 25361/402/96, odložil výkon exekučního příkazu, a to do doby
IV. ÚS 67/97
nabytí právní moci rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči o určovací žalobě, zda dohoda o započtení vzájemných závazků a pohledávek mezi stranami S. a S., ze dne 15. 8. 1996, je platná.
Ústavní soud ve své činnosti, a tedy i při rozhodování o ústavní stížnosti, vycházel z toho, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ale že jeho úkolem je pouze bdít nad dodržováním základních práv a svobod zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Obecně lze konstatovat, že exekuční řízení je zvláštním druhem řízení, které směřuje k vymáhání daňových nedoplatků v případě, že daňový dlužník nezaplatí splatný daňový nedoplatek v zákonné lhůtě. Jeho účelem je zajistit dosud nesplněnou povinnost, která byla stanovena v daňovém řízení. Exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžité prostředky daňového dlužníka S., kterou má vůči poddlužníkovi S., v podstatě zakládá zproštění povinnosti poddlužníka, kterou má vůči dlužníkovi, a která je obsažena v jejich vzájemném závazku. Nemůže tedy v žádném případě v rámci vztahu zakládat nové povinnosti, ale pouze realizovat ty, které jsou v něm již obsaženy. Z tohoto důvodu je třeba považovat exekuční příkaz za rozhodnutí procesní povahy a v návaznosti na to hodnotit postup Krajského soudu v Brně a jeho soulad s procesními principy stanovenými zejména v čl. 36 odst.
2 Listiny. Je nepochybné, že právo na soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů procesní povahy nelze podřadit pod žádné základní právo či svobodu, a proto nelze ani v posuzovaném případě akceptovat námitku stěžovatele ohledně porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud připomíná, jak je již výše zmíněno, že vykonatelnost exekučního příkazu byla podle š 73 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. odložena z důvodu soudního řízení, jehož předmětem je určení, zda dohoda o započtení vzájemných závazků
IV. ÚS 67/97
a pohledávek ze dne 15. 8. 1996 je platná, tj. skutečnosti, která je nesporně rozhodná pro posouzení výkonu rozhodnutí. Z toho je patrné, že stěžovatel použil k ochraně svých práv dalších prostředků.
Z výše uvedených důvodů je třeba považovat ústavní stížnost za návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 4. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj