ECLI:CZ:US:1997:4.US.7.97
sp. zn. IV. ÚS 7/97
Usnesení
IV. ÚS 7/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Mgr. I.B., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1996, č. j. 2 Cdon 1129/96-42, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 1996, č. j. 6 Co 702/96-28, za účasti Nejvyššího soudu, zastoupeného předsedou. senátu JUDr. P.P., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 9. 1. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 11. 12. 1995, č. j. 5 C 934/95-14, jímž byla zamítnuta žaloba požadující určení, že dohoda o přenechání bytu do dočasného nájmu - dohoda o dalším nájmu bytu v domě v soukromém vlastnictví po ukončení rekonstrukce domu (tj. do. 31. 12. 1993) uzavřená mezi
IV. ÚS 7/97
Ing. M.B., městem P. a D.S. dne 5. 4. 1993, je neplatná. Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně dospěl ke shodnému závěru, že uzavřením výše uvedené dohody nedošlo k porušení zásad uvedených v ustanovení §145 občanského zákoníku, neboť dohodou, jejíž neplatnost byla namítána, nebyly nikterak dotčeny a modifikovány dosavadní právní vztahy žalobkyně Mgr. I.B. a žalovaného Ing. M.B. k nemovitosti, která je v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví, a nešlo tak o záležitost týkající se společné věci. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že v daném případě nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Stěžovatelkou podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro jeho nepřípustnost, když ten připomněl, že žalobou napadená dohoda se nedotýkala dosavadních právních vztahů manželů B. k domu, ale upravovala právo D.S., která v domě před jeho rekonstrukcí bydlela, vrátit se po ukončení rekonstrukce zpět do domu, jakož i její právo prozatímně bydlet v bytě poskytnutém městem P. Proto nebyl dán důvod zkoumat, zda Ing. M.B. vyřizoval záležitost běžnou či ostatní a zda bylo k vyřízení záležitosti třeba souhlasu žalobkyně.
Namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny stěžovatelka spatřuje v tom, že byla zbavena práva na ochranu svého vlastnictví a možnosti nakládat s ním, když bez jejího souhlasu byla uzavřena smlouva, která se jí bezprostředně dotýká, a to jednak z toho důvodu, že se týká nemovitosti, která je v jejím spoluvlastnictví, a dále proto, že Ing. M.B.
vzal na sebe závazek (v případě prodlení hradit penále městu P. ve výši Kč 100 000,- měsíčně), který se bezprostředně dotýká i jejího vlastnického práva k majetku tvořícímu bezpodílové spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu, že jí nebyla, jak dále uvádí ve své ústavní stížnosti, poskytnuta soudní ochrana, navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.
IV. ÚS 7/97
V souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření od účastníka řízení. Předseda senátu v něm uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházelo z úvahy, že v dané věci odvolací soud nepochybil, když návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl. Právní základ rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázky, které mají po právní stránce zásadní význam, ale otázku, zda dohoda je právním úkonem, který přivodil vznik, změnu nebo zánik právních vztahů ke společné věci. Předseda senátu je proto toho názoru, že ústavní zásady porušeny nebyly a ústavní stížnost tak nepovažuje za odůvodněnou.
Ústavní soud při posuzování skutečností uvedených v ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Předpokladem výše uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti a rozhodování postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v opakované polemice s právními závěry obecných soudů, se kterými stěžovatelka nesouhlasí. Ústavní soud však neshledal v odůvodnění napadených rozhodnutí rozpor, který by zasahoval do principů řádného a spravedlivého procesu, a tím ani do ústavně garantovaného práva ochrany vlastnictví.Navíc ani stěžovatelka netvrdí, že v důsledku uzavření dohody, resp. sankce z ní vyplývající, byla fakticky dotčena na vlastnickém právu k majetku tvořícímu bezpodílové spoluvlastnicví tím, že by výše tohoto majetku byla skutečně snížena. Obecnými soudy vyslovený právní názor je třeba považovat za projev jejich nezávislého rozhodování a jako takový ho za daných okolností nelze považovat za neústavní. Odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení ani v tom, že proti svému rozhodnutí nepřipustil mimořádný opravný prostředek, resp. nelze v tomto nepřipuštění spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
IV. ÚS 7/97
Č1. 36 odst. 1 Listiny poskytuje ochranu soudnímu řízení, ve kterém má být stanoveným postupem rozhodnuto o konkrétním právu. Tímto stanoveným postupem je třeba rozumět postup vyplývající z procesních předpisů. Podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. je ponecháno odvolacímu soudu na úvaze, zda další opravný prostředek připouští či nikoli. Toto opatření je zákonodárcem obecnému soudu svěřeno pod podmínkou, že musí jít o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodnutí o tom, zda o takovou věc skutečně jde, však spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a ústavní soud není oprávněn, za předpokladů již výše zmíněných, zasahovat do tohoto rozhodování.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv uváděných stěžovatelkou. Na základě toho proto rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 4. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj