Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.07.1997, sp. zn. IV. ÚS 78/96 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 90/8 SbNU 319 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.78.96

sp. zn. IV. ÚS 78/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, o ústavní stížnosti R. Ch. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 3 A 59/95-8, ze dne 5.1.1996, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze, čj. 3 A 59/95-8, ze dne 5.1.1996, se z r u š u j e. Odůvodnění: Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 3 A 59/95-8, ze dne 5.1.1996, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 30.1.1995, č. 106 008 440, jímž byla zamítnuta její žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým některým obětem nacistické perzekuce,ve znění zákona č.77/1995 Sb. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu České správy sociálního zabezpečení v Praze a spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 A 59/95, byla rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 30.1.1995, č. 106 008 440, zamítnuta žádost stěžovatelky, vdovy po B. Ch., zemřelém v koncentračním táboře Zwickau dne 14.5.1945, o poskytnutí jednorázové peněžité částky. Zamítavé rozhodnutí odůvodnila Česká správa sociálního zabezpečení tím, že v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., když k úmrtí postiženého manžela došlo dne 14.5.1945, tedy po datu 4.5.1945, a v době, kdy tento tábor již nebyl pod nacistickou správou. Úmrtí po 4.5.1945 v táboře již osvobozeném nelze podle názoru uvedeného v rozhodnutí považovat za kvalifikovanou skutečnost ve smyslu ustanovení §3 odst. l písm. c) citovaného zákona. Vrchní soud v Praze, který rozhodoval o opravném prostředku stěžovatelky, podaném proti uvedenému rozhodnutí, toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v posuzovaném případě nebyly k přiznání jednorázové peněžní částky splněny podmínky požadované zákonem č. 217/1994 Sb. Odkázal na ustanovení §2 tohoto zákona, podle něhož je postiženým občanem pro účely tohoto zákona občan, který je československým politickým vězněm podle §2 odst. l bod 5 zákona č. 255/1946 Sb., tedy ten, kdo byl v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 omezen na osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost. V případě navrhovatelčina manžela bylo vydáno osvědčení o tom, že v době od 25.6.1944 do 5.5.1945 byl československým politickým vězněm, a byl proto v uvedeném období i postiženým občanem ve smyslu výše zmíněného ustanovení §2 zákona č. 217/1994 Sb. Podle názoru Vrchního soudu v Praze se však u něj ke dni jeho úmrtí, tj. 14.5.1945, již nejednalo o postavení československého politického vězně, i když soud nepochyboval o tom, že jeho smrt nastala v důsledku věznění a onemocnění v koncentračním táboře Zwickau, ten však v den jeho úmrtí již nebyl pod nacistickou správou. Manžel navrhovatelky byl sice ještě po datu 5.5.1945 v koncentračním táboře dále internován a zde také 14.5.1945 zemřel, ale již nikoliv pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost, směřující přímo proti nacistickým nebo fašistickým okupantům, jak stanoví výše uvedené ustanovení §2 odst. l bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. Pokud tedy Česká správa sociálního zabezpečení nepřiznala navrhovatelce jednorázovou peněžní částku podle ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. ve výši 100.000,- Kč, rozhodla podle názoru vrchního soudu správně a v souladu se zákonem. Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka namítá, že shora uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo dotčeno její ústavně zaručené základní právo, obsažené v čl. 11 odst. l Listiny základních práv a svobod, zaručující vlastnit majetek. Své vlastnické právo odvozuje ze znění ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., na jehož podkladě požádala o vyplacení jednorázové peněžní částky, která náleží vdovám a vdovcům po postižených občanech, popravených nebo zemřelých ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních a internačních táborech nebo násilně usmrcených v souvislosti se zatýkáním. Vrchní soud v Praze neposkytl ochranu těmto jejím vlastnickým právům, neboť v důsledku vadného výkladu dospěl k závěru, že v jejím případě není výše uvedená podmínka stanovená v §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. splněna. Odmítá názor soudu, že pokud její manžel zemřel dne 14.5.1945 v koncentračním táboře v důsledku útrap věznění několik dní po osvobození tábora, kdy nebyl fyzicky schopen pro těžké onemocnění tábor opustit, nešlo o kvalifikovanou skutečnost ve smyslu výše uvedeného ustanovení zákona č. 217/1994 Sb. Kdyby měl zákonodárce tento postup na mysli, jistě by do znění zákona vtělil ustanovení, které by časově omezovalo uvedený nárok. Podle stěžovatelky je třeba rozlišovat případy, kdy k úmrtí politického vězně došlo bezprostředně po osvobození a v přímé příčinné souvislosti s vězněním tak, jak je tomu v případě jejího manžela, od případů, kdy politický vězeň přežil ještě nějakou dobu po osvobození a zemřel v době, kdy se již pohyboval na svobodě. Vrchní soud rovněž nesprávně vykládá status politického vězně. Osvědčení podle §8 zákona č. 255/1946 Sb. je dokladem potvrzujícím skutečnost, že jistá osoba je účastníkem národního boje za osvobození, politickým vězněm však žádný člověk nepřestal být dnem osvobození, přestal být pouze účastníkem odboje. Za koncentrační tábor nelze považovat takový tábor pouze do doby, kdy byl převzat pod kontrolu spojeneckých armád, ale ještě nějakou dobu poté. Zákonodárce tedy chtěl, podle názoru stěžovatelky, vyjádřit snahu o odškodnění a zmírnění utrpení těch, kteří se již nikdy nesetkali se svými manžely, ženami, otci a matkami po jejich odvlečení do koncentračních táborů, a jiný zájem ani míti nemohl. Vrchní soud v Praze jí z uvedených důvodů neposkytl ústavně zaručenou ochranu jejích práv, a proto navrhuje jeho rozhodnutí zrušit. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, v celém rozsahu odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného rozsudku a doplnil, že zákon č. 217/1994 Sb. neumožňuje přistupovat k případu stěžovatelky individuálně, když neobsahuje žádné ustanovení o možnosti odstranění tvrdostí, které se při jeho uplatňování mohou vyskytnout. Soud vycházel ze znění zákona č. 217/1994 Sb. a jestliže se tento v ustanovení §2 výslovně odvolává na ustanovení §2 odst. l bod 5 zákona č. 255/1946 Sb., pak je soud toho názoru, že tam stanovené období lze překročit pouze do 5.5.1945. K další námitce stěžovatelky, že její manžel byl československým politickým vězněm až do své smrti a nepřestal jím být po 5.5.1945, vrchní soud uvádí, že svým rozhodnutím chtěl vyjádřit jen tu skutečnost, že v úmrtí po 5.5.1945 byl již stěžovatelčin manžel v jiném postavení, ne v postavení politického vězně. Konečně k námitce stěžovatelky, že zákonodárce chtěl v zákoně vyjádřit snahu po odškodnění těch, kteří se již nikdy nesetkali se svými blízkými, uvádí, že z ustanovení §3 odst. l písm. a) citovaného zákona je zřejmé, že zákonodárce chtěl především odškodnit ty, kteří válečné útrapy přežili. Česká správa sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastník, ve svém obsáhlém vyjádření v části týkající se samotného obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že její podstatou je tvrzení, že orgány, které ve věci rozhodovaly, provedly necitlivý výklad právní normy a v důsledku toho došlo k zamítnutí stěžovatelčiny žádosti, ačkoliv právní norma poskytovala interpretační prostor jí vyhovět. Česká správa sociálního zabezpečení poukazuje v této souvislosti na fakt, že její výklad pojmu československý politický vězeň se v průběhu aplikace zákona č. 217/1994 Sb. postupně rozšiřoval, se stěžovatelkou je zajedno v tom, že závěr o časovém omezení vlastnosti občana jako československého politického vězně je velmi kontroverzní, v této souvislosti také upozorňuje na závěry uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze, vydaném dne 22. 12. 1995, pod sp. zn. 6 A 800/95, s nimiž se vedlejší účastník v podstatě ztotožňuje, výkladovým problémem však zůstává vymezení pojmu koncentrační tábor tak, jak je uveden v §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. Při řešení tohoto výkladového problému pak převážil názor, podle něhož je pojem koncentračního, resp. internačního tábora třeba vykládat v souladu s tím, zda a do jaké míry toto zařízení v předmětné době plnilo účel, ke kterému bylo zřízeno, tedy že tato zařízení byla podle svého účelu koncentračními, resp. internačními tábory do té doby, dokud v nich byla schopna nacistická administrativa uplatňovat faktickou moc. Za této situace se vedlejší účastník domnívá, že si nepočínal necitlivě, pokud dovodil, že zmíněné zařízení mělo charakter internačního, resp. koncentračního tábora do té doby, než bylo osvobozeno spojeneckými vojsky. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Vrchní soud v Praze. Vedlejší účastník je toho názoru, že ačkoliv nelze v plném rozsahu popřít námitky stěžovatelky o složitosti situace a kontroverznosti režimu v takovém zařízení krátce po ukončení nacistické správy, jen velmi obtížně by bylo možno dovozovat, že toto zařízení bylo i po instalaci administrativy spojeneckých vojsk internačním, resp. koncentračním táborem v intencích §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. Podle jeho názoru by podobný výklad již nebyl jen výkladem extenzivním, ale evidentním překročením zákonných podmínek normou stanovených. Argumentaci stěžovatelky o dotčení jejího vlastnického práva považuje vedlejší účastník za poněkud nešťastnou, neboť je z pohledu teorie práva sporné, zda uvedené plnění, ve své podstatě obligační povahy, může být předmětem vlastnictví. Ústavní soud po seznámení se s obsahem připojeného správního spisu České správy sociálního zabezpečení, čj. 106 008 440/B, a soudního spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 A 59/95, a v návaznosti na závěry, které učinilo plénum Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 23/96, jimiž je senát vázán, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V uvedené plenární věci, v níž Ústavní soud rozhodoval o návrhu M. Š. na zrušení ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., kteréžto ustanovení bylo také nyní v posuzovaném případě stěžovatelky doposud rozhodujícími orgány aplikováno, rozhodl tak, že návrh na zrušení napadeného ustanovení zamítl, přičemž k věci zaujal mimo jiné názor, že ústavně konformní řešení nespočívá ve zrušení napadeného ustanovení, nýbrž v odklonu od jeho nepřiměřeně restriktivní interpretace. Za takovou je pak třeba považovat i interpretaci České správy sociálního zabezpečení a vrchního soudu v posuzované věci. Datum 4. května 1945, uvedené v §2 odst. l bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb., je rozhodující pro definici československých politických vězňů v průběhu okupace a druhé světové války. Toto datum však - jak konstatoval Ústavní soud ve shora označené plenární věci - nelze vztáhnout na ustanovení §3 zcela jiného zákona, totiž zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění. Pokud tedy postižený manžel stěžovatelky, který jak je patrno z osvědčení vydaného podle §8 zákona č. 255/1946 Sb. nepochybně politickým vězněm byl, pak i když den 4.5.1945 přežil, zemřel jako čsl. politický vězeň a stěžovatelka tedy zcela správně namítá, že její manžel nepřestal být po 4.5.1945 politickým vězněm, ale zůstal jím až do své smrti 14.5.1945. Závěr vrchního soudu, že by status politického vězně občan ztratil tím, že k jeho úmrtí došlo po datu 4.5.1945, zcela odporuje smyslu zákona. Za této situace tedy zbývalo posoudit otázku, zda v daném případě, kdy k úmrtí postiženého manžela stěžovatelky došlo sice na území koncentračního tábora, ale teprve 14.5.1945, tedy v době, kdy tábor již nebyl pod nacistickou správou, bylo možno ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. aplikovat. Již ve shora označeném nálezu plénum Ústavního soudu konstatovalo, že jestliže zákon nestanoví ani pojem koncentračního tábora, ani nevymezuje dobu existence koncentračních táborů, není ani zákonného podkladu pro interpretaci, podle níž koncentrační tábor po dni 5.5.1945 již nemohl existovat a svoboda vězně již po tomto datu nemohla být omezena. Z hlediska konkrétních okolností posuzovaného případu je proto třeba dovodit, že manžel stěžovatelky zemřel v koncentračním táboře, který nemohl svobodně opustit z důvodu nemoci způsobené v přímé souvislosti s útrapami věznění a že jde tedy o skutečnost zakládající nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky ve smyslu ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, když dospěl k závěru, že restriktivním výkladem tohoto soudu a z něho plynoucím zamítavým rozhodnutím bylo zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu, zaručovaného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelkou namítané porušení čl. ll Listiny základních práv a svobod s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je předmětem ochrany uvedeného článku vlastnické právo již konstituované, Ústavní soud neshledal. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 1. července 1997