Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.02.1997, sp. zn. IV. ÚS 81/96 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 16/7 SbNU 111 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.81.96

sp. zn. IV. ÚS 81/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.12.1995, sp. zn. 19 Ca 237/95, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Ca 237/95, ze dne 21.12.1995, se z r u š u j e . Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 37 odst.3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 1995, sp. zn. 19 Ca 237/95, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Kutné Hoře ze dne 23. ledna 1995, čj. PU/966/94. Dále se stěžovatel dovolává porušení čl. 11 Listiny, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že Krajský soud v Hradci Králové zaujal v restituční věci podle jeho názoru nesprávný právní názor, a to zejména v otázce posouzení ztráty vlastnictví předmětných nemovitostí mimo rozhodné období podle zákona o půdě. Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Ca 237/95, Ústavní soud zjistil, že krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 21.12.1995 potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v Kutné Hoře ze dne 23.1.1995, sp. zn. PU 966/94, jímž pozemkový úřad podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), rozhodl, že oprávněné osoby, kterými jsou podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) citovaného zákona stěžovatel a vedlejší účastnice D. S. a ing. L. B., jsou vlastníky části v rozhodnutí označených nemovitostí v k.ú. T., původně vlastnicky patřící B. H., a to každý z nich k jedné ideální šestině, zároveň bylo rozhodnuto, že uvedené osoby nejsou vlastníky druhé ideální poloviny těchto nemovitostí, tj. té, která původně patřila J. H. Ideální polovina nemovitostí, jejichž původní vlastnicí byla B. H., přešla na čs. stát podle zákona č. 142/1947 Sb., a tedy u této části nemovitostí byl nepochybně prokázán restituční důvod podle ustanovení §6 odst. l písm. b) zákona o půdě. Pokud jde o druhou polovinu nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl J. H., vycházel jak pozemkový úřad, tak i krajský soud, ze závěru, že tato přešla na stát konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to ke dni účinnosti citovaného dekretu, tj. ke dni 23.6.1945, tedy mimo rozhodné období. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí přitom zdůraznil, že není v jeho pravomoci revidovat dřívější pravomocná rozhodnutí ( výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 11.2.1948 a výměr Ministerstva zemědělství ČR ze dne 6.10.1949), jimiž bylo rozhodnuto, že J. H. spadá pod ustanovení §3 odst. l písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. S ohledem na důvod konfiskace pak nepřichází v úvahu ani použití zákona č. 243/1992 Sb. Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v jejích důvodech především namítá porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, kteréžto porušení spatřuje v tom, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno při jednání soudu dne 21.12.1995 v nepřítomnosti stěžovatele, vedlejších účastnic i jejich zástupce přesto, že necelé dva dny před konáním tohoto ústního jednání právní zástupce stěžovatele omluvil svou neúčast u jednání akutním chřipkovým onemocněním. Vzhledem k tomu, že se tak stalo v době předvánočního shonu a navíc v době vrcholící chřipkové epidemie, nebylo myslitelné, aby za sebe obstaral pro své klienty substituci, což navíc nebylo možné ani z toho důvodu, že se jednalo o poměrně složitou restituční problematiku, kdy ani sami účastníci by nesouhlasili s tím, aby se jednání zúčastnil jiný advokát. Krajský soud, ač mu omluva právního zástupce stěžovatele byla známa včetně důvodů omluvy, nařízené jednání neodročil, naopak ústní jednání proběhlo a bylo při něm umožněno ostatním přítomným účastníkům přednést důkazní návrhy, tvrzení i závěrečný návrh a nakonec bylo vyhlášeno napadené rozhodnutí. Samo rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění, pak neobsahuje argumenty, které vedly soud k tomu, že omluvu právního zástupce stěžovatele nerespektoval a pro které zřejmě omluvu neuznal. Pokud jde o věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je stěžovatel - jak dále plyne z důvodů jeho ústavní stížnosti - přesvědčen o tom, že pokud krajský soud celou věc uzavřel právním názorem, že restituční nárok stěžovatele a vedlejších účastnic, týkající se poloviny nemovitostí původně patřících J. H., není možno považovat za oprávněný s ohledem na skutečnost, že věc nepřešla na stát v tzv. rozhodném období, protože k její konfiskaci došlo ke dni účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a nikoliv dnem právní moci konfiskačních rozhodnutí, porušil taktéž čl. 11 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že uvedený závěr soudu je v rozporu s filozofií všech restitučních zákonů České republiky, kterou je zmírnění některých majetkových křivd, ke kterým došlo v tzv. rozhodném období. Ze všech okolností případu, které zatím nebyly soudem ani pozemkovým úřadem podrobně zjišťovány, stejně jako z okolností obdobných věcí, je zřejmé, že k samotné faktické majetkové křivdě došlo až poté, co se původní vlastníci nedokázali ani po vyčerpání všech opravných prostředků domoci ochrany svého vlastnického práva. V této souvislosti poukazuje stěžovatel také na část závěrů nálezu Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. I. ÚS 597/92, ze dne 21.12.1992. Ze všech uvedených důvodů má proto stěžovatel za to, že postupem Krajského soudu v Hradci Králové a jeho rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a navrhl proto, aby napadený rozsudek byl Ústavním soudem zrušen. Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především uvádí, že v daném případě nedošlo k porušení ustanovení §101 odst. 2 o.s.ř., neboť právní zástupce byl k nařízenému jednání předvolán ve smyslu §49 odst. 1 o.s.ř., a bylo především na něm, aby stěžovatele a jím zastoupené další účastnice o nařízeném jednání vyrozuměl. To podle názoru soudu zřejmě neučinil, neboť krajský soud ze zkušenosti z úředního styku se stěžovatelem je přesvědčen o tom, že by se stěžovatel jednání nepochybně zúčastnil. Údajné onemocnění právního zástupce - dva dny před jednáním - nepovažoval podle svého vyjádření krajský soud za důležitý důvod k odročení jednání, což také, jak ve vyjádření tvrdí, při telefonickém rozhovoru dal najevo. Při počtu advokátů v ČR bylo podle názoru krajského soudu nepochybně možno zajistit substituci, a pokud by nebylo možno obsáhnout skutkovou stránku věci, mohly být při jednání vzneseny příslušné procesní návrhy. K tvrzení stěžovatele, že jednání proběhlo a ostatním přítomným účastníkům bylo umožněno přednést důkazní návrhy, tvrzení a závěrečný návrh, odkazuje krajský soud na obsah protokolu o jednání a poznamenává, že věc byla z hlediska skutkového projednána podruhé. Pokud jde o věcnou stránku napadeného rozsudku odkázal na obsah svého rozhodnutí. Své vyjádření pak uzavírá tím, že rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu. Vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti Okresní úřad Kutná Hora, obec Tupadly a Pozemkový fond ČR se svého postavení vedlejšího účastníka ve smyslu §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdali. Vedlejší účastníci Z.O.D v P., Lesy České republiky, s.p., se sídlem v H. K., Ing. L. B. a D. S., kterým byl Ústavním soudem zaslán stejnopis ústavní stížnosti, se k jejímu obsahu dosud nevyjádřili a ani nevyužili možnost vzdát se svého postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Ca 237/95, že uvedený soud vydal ústavní stížností napadené rozhodnutí po jednání konaném dne 21.12.1995 bez přítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce, který dne 20.12.1995, jak je patrno z úředního záznamu ve spisu založeném, telefonicky prostřednictvím své sekretářky požádal o odročení jednání nařízeného na 21.12.1995 z důvodu jeho náhlého chřipkového onemocnění. Z obsahu záznamu není patrno, že by soud jakkoliv dal najevo, že důvod omluvy neuznává. Téhož dne obdržel soud také podání zástupce stěžovatele, zaslané prostřednictvím faxu, kterým tento omlouval jak sebe, tak i své klienty z účasti na jednání soudu, nařízeném na den 21.12.1995, z důvodu svého onemocnění a současně žádal soud o odročení jednání. U ústního jednání konaného dne 21.12.1995 byl soudem v úvodu jednání konstatován obsah telefonického i faxovaného podání zástupce stěžovatele, nato soud vyhlásil usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti stěžovatele, a po provedení jednání bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud, aniž by hodnotil právní závěry soudu, týkající se věci samé, nemohl pominout procesní stránku věci a na základě shora uvedených zjištění dospěl k závěru, že v daném případě nebyly ze strany soudu dodrženy zásady spravedlivého procesu tak, jak jsou upraveny v hlavě páté Listiny. Jestliže totiž soud za situace, kdy mu byla řádně a včas doručena omluva účastníka řízení i jeho zástupce s uvedením důvodu omluvy spolu se žádostí o odročení jednání, přesto ve věci za přítomnosti zástupců protistrany věc projednal a vydal konečné rozhodnutí ve věci, porušil čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani odkaz krajského soudu na to, že o nařízeném jednání byl ve smyslu §49 odst. l o.s.ř. uvědoměn pouze zástupce stěžovatele. Samotný fakt, že soud, který nepovažuje za nutné provádět výslech účastníka, a proto o nařízeném jednání ve smyslu uvedeného ustanovení uvědomí pouze jeho zástupce s procesní plnou mocí, nemůže opodstatňovat postup soudu podle §101 odst. 2 o.s.ř. v těch případech, kdy se k nařízenému jednání nedostaví účastník řízení ani jeho zástupce, pokud se včas a řádně omluvili a současně podali žádost o odročení jednání. Závěr Ústavního soudu pak nemohla ovlivnit ani okolnost, na kterou rovněž krajský soud poukazoval ve svém vyjádření, totiž že věc z hlediska skutkového byla projednávána již podruhé, když poprvé soud ve věci jednal v řízení podle §9 odst. 3 zákona o půdě, zatímco posuzované rozhodnutí bylo soudem vydáno v řízení podle odst.4 a 6 uvedeného ustanovení. Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud rozhodl tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil (§82 odst. 2, 3 zákona č. 182/1993 Sb.). Ústavní soud, jak již shora uvedl, nehodnotil právní závěry soudu ve věci samé, v této souvislosti však považuje za vhodné upozornit na svou judikaturu, např. na nález, vydaný ve věci sp. zn. IV. ÚS 32/95, publikovaný pod č. 76 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, v němž zaujal právní názor, že v restitučních řízeních nejsou sice soudy oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období, pokud však jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou oprávněny posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů - v daném případě tedy uvedených v ustanovení §6 zákona o půdě - a to i v případech, kdy ke ztrátě majetku došlo před rozhodným obdobím. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. února 1997