ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.3.97
sp. zn. Pl. ÚS 3/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne o návrhu navrhovatele V.R., zastoupeného Mgr. M.K., na zrušení vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, podaného spolu s ústavní stížností proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 5. 1996, sp. zn. 20 C 71/96, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. 16 Co 295/96, takto:
Návrh na zrušení vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel (stěžovatel) podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 1996, č.j. 16 Co 295/96-34, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 5. 1996, č.j. 20 C 71/96-22, jímž byl zamítnut jeho návrh, aby O., byl povinen mu zaplatit částku 233 594,80 Kč a do budoucna, počínaje dnem 1. 1. 1996, mu platit měsíčně částku 13 646,- Kč jako odškodnění nemoci z povolání. Ústavní stížnost směřuje i proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné.
Současně s podáním ústavní stížnosti navrhovatel podal návrh na zrušení vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, protože podle jeho názoru "daná vyhláška, resp. úprava práv a povinností obsažených v ní, je ve svém rozsahu nedostatečná", neboť zejména ve vztahu k objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu dle ust. §195 zákoníku práce neobsahuje žádné speciální ustanovení a v konečném důsledku závažným způsobem objektivní odpovědnost zaměstnavatele za onemocnění nemocí z povolání porušuje. Citovaná vyhláška se zabývá speciálně hmotným zabezpečením zaměstnanců v hornictví, jestliže se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro pracovní úraz, anebo jestliže dosáhli nejvyšší přípustné expozice. Dosažení nejvyšší přípustné expozice je "vydáváno" závazným rozhodnutím orgánu státní zdravotní správy, v němž je mimo jiné stanoveno, že zaměstnanec je nezpůsobilý k výkonu další práce v podzemí, resp. na dosavadním pracovišti s uvedenou kategorií prašnosti. Na základě takového posudku jsou pak se zaměstnanci sepisovány dohody o skončení pracovního poměru s odůvodněním, že k ukončení pracovního poměru dochází z důvodu naplnění nejvyšší přípustné expozice. K uvedené situaci prý došlo u navrhovatele.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 2. 1997, sp. zn. I. ÚS 329/96, bylo podle ust. §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, řízení o ústavní stížnosti přerušeno a návrh na zrušení vyhlášky č. 19/1991 Sb., byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
Řízením o návrhu na zrušení uvedeného ustanovení se v této plenární věci dále zabýval soudce zpravodaj určený rozvrhem práce.
Podle ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Ústavní soud dospěl k názoru, že podmínky tohoto ustanovení nejsou splněny.
Jádrem věci je otázka výkladu zákonné dikce vyjádřené slovy "jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je předmět ústavní stížnosti vymezen tím, jak je inkorporován do merita rozhodnutí orgánu veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje. V souzené věci okresní soud zamítl návrh stěžovatele, aby O., byl povinen zaplatit stěžovateli částku 233 594,80 Kč a do budoucna počínaje dnem 1. 1. 1996 hradit částku 13 646,- Kč z důvodu odškodnění nemocí z povolání na základě zjištění, že v roce 1992 byl stěžovatel v rámci dolu přeřazen z práce horníka v přípravnách na práci vzorkaře, pro naplnění nejvyšší přípustné expozice a z téhož důvodu došlo k zániku jeho pracovního poměru ke dni 30. 4. 1994. Soud konstatoval, že u navrhovatele nedošlo v průběhu roku 1992 k přeřazení pro nemoc z povolání a tím mu nevzniklo právo na
náhradu za ztrátu na výdělku. Rovněž tak důvodem ukončení pracovního poměru bylo naplnění nejvyšší přípustné expozice a nemoc z povolání byla zjištěna až po rozvázání pracovního poměru. Je tedy nepochybné, že mezi poklesem na výdělku po ukončení pracovního poměru (event. po přeřazení v rámci dolu) a nemocí z povolání není příčinná souvislost, takže podle názoru okresního soudu za tohoto stavu navrhovateli náhrada za ztrátu na výdělku podle zákoníku práce nepřísluší. Tento rozsudek potvrdil odvolací soud, který uvedl, že i když příčina ztráty na výdělku má profesionální původ, je v předmětné věci rozhodující, že dosažení nejvyšší přípustné expozice není podle zákoníku práce důvodem pro vznik odpovědnosti za škodu; hmotné zabezpečení pracovníků, kteří po dosažení nejvyšší přípustné expozice nemohou vykonávat dosavadní práci, řeší zvláštní předpisy (srov. vyhlášku č. 102/1987 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví trvale nezpůsobilých k dosavadní práci, a nyní platnou vyhlášku č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci).
Z obsahu napadených rozhodnutí je tedy zřejmé, že "skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti" uplatněním napadené vyhlášky č. 19/1991 Sb. nenastala, neboť soud nerozhodoval o nárocích plynoucích z této vyhlášky, nýbrž o škodě způsobené zaměstnanci nemocí z povolání podle ust. §190 odst. 3 zákoníku práce. Toto zákonné ustanovení upravuje odpovědnost za
škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání, takže k aplikaci vyhlášky č. 19/1991 Sb., se zřetelem k meritu napadených rozhodnutí nedošlo. Krajský soud pouze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dosažení nejvyšší přípustné expozice není podle zákoníku práce důvodem pro vznik odpovědnosti za škodu a poukázal na vyhlášku č. 19/1991 Sb., která hmotné zabezpečení pracovníků, jež dosáhli nejvyšší přípustné expozice a z těchto důvodů nemohou vykonávat dosavadní práci, řeší.
Podle ust. §64 odst. 1, 4 zákona č. 182/1993 Sb., může návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podat pouze subjekt, který je v tomto předpisu výslovně uveden. Takovým subjektem může být fyzická nebo právnická osoba toliko tehdy, jestliže podala ústavní stížnost za podmínek uvedených v ust. §74 tohoto zákona. V daném případě však podmínky uvedeného ustanovení splněny nebyly, takže návrh na zrušení vyhlášky č. 19/1991 Sb., byl podán někým zjevně neoprávněným.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl [§43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona].
Po doručení tohoto usnesení bude senát Ústavního soudu pokračovat v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím, která jí byla napadena.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 1997
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj