ECLI:CZ:US:1998:1.US.101.98
sp. zn. I. ÚS 101/98
Usnesení
I. ÚS 101/98
ČESKÁ REPUBLIK A
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupené advokátkou M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 9. 12. 1997, č. j. 30 Co 501/97-83, takto,
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 9. 12. 1997, č. j. 30 Co 501/97-83, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jabloni nad Nisou ze dne 20. 1. 1994, č. j. 6 C 435/93-28. Namítala, že zmíněnými rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody, zejména její právo vlastnické a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 101/98
Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu, podle kterého byla stěžovatelce uložena povinnost uzavřít smlouvu s vedlejším účastníkem, tj. J. T. Podle této smlouvy se do vlastnictví vedlejšího účastníka bezplatně převádí jedna polovina nemovitostí, a to domu čp. 102 na stav. parcele č. 288, dále stavební parcely č. 288 a pozemkové parcely č. 1738/1 a parcely č. 1738/2, vše v katastrálním území L.
Stěžovatelka podala včas proti rozsudku okresního soudu odvolání, neboť měla za to, že výrok soudu byl nepřesný a neodpovídal skutkovým zjištěním. Namítala, že "dohoda o budoucí smlouvě" ze dne 26. 6. 1991, ze které okresní soud při svém rozhodování vycházel, neobsahuje všechny zákonem požadované náležitosti. Dohoda není dle názoru stěžovatelky určitá a srozumitelná. Má za to, že ve zmíněné dohodě není výslovně uvedeno, které nemovitosti by měly být vydány. Dohoda se zmiňuje pouze o tom, že stěžovatelka se zavazuje uzavřít budoucí smlouvu poté, jakmile jí budou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vráceny nemovitosti a movité věci firmy F. T.
Stěžovatelka tvrdí, že předmětem nároku vedlejšího účastníka nemůže být majetek, který patřil v okamžiku znárodnění výlučně jejímu otci F.
Podle názoru stěžovatelky se krajský soud těmito námitkami stěžovatelky nezabýval, a proto také neprovedl žádné důkazy navrhované stěžovatelkou k upřesnění rozsahu vydávaných nemovitosti. Uvedené námitky dle tvrzení stěžovatelky nebral v úvahu ani Nejvyšší soud, když rozhodoval o dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně.
Dovolací soud pouze posuzoval správnost právního názoru krajského soudu o neplatnosti "dohody o budoucí smlouvě" ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníku. Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
I. ÚS 101/98
Krajský soud doplnil řízení toliko o nový výslech žalobce a rozhodl zcela v souladu s původním rozsudkem okresního soudu. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že pochybil, pokud vyslechl pouze žalobce (tj. vedlejšího účastníka). Podle názoru stěžovatelky měly být při hodnocení právní povahy "dohody o budoucí smlouvě" vyslechnuty ještě další osoby, zejména stěžovatelka a její matka.
Krajský soud při posuzování předmětné dohody a na základě svědeckých výpovědí dospěl k závěru, že úmyslem účastníků dohody o smlouvě budoucí bylo bezplatně převést ze strany stěžovatelky na vedlejšího účastníka nejen ideální polovinu nemovitostí, které byly původně ve vlastnictví pouze J. a F. T., ale i ideální polovinu nemovitostí, které byly původně ve vlastnictví otce stěžovatelky - F. Dle názoru soudu vyplývá motivace stěžovatelky k takovému převodu nejen z výpovědi vedlejšího účastníka, ale i ze samotné dohody.
Ústavní soud po přezkoumání listinných materiálů a posouzením skutkového stavu dospěl k závěru, že stížnost není možno považovat za důvodnou. Z právního hlediska je třeba považovat předmětnou "dohodu o budoucí smlouvě" za platnou. Pokud existují v dohodě některé nepřesnosti tak, jak uvádí stěžovatelka, je zapotřebí zdůraznit, že vzhledem k právní jistotě, týkající se účinků této dohody, je třeba vycházet z vůle účastníků, kterou vyjádřili při podpisu dohody. Dohoda má podstatné náležitosti, neboť je v ní označen předmět převodu, druh převodu, označení převodce a nabyvatele. Dohoda byla učiněna svobodně, vážně a z povahy věci vyplývá, že i určitě a srozumitelně. Z dohody je zřejmé, že restituční nárok uplatní pouze stěžovatelka. Vedlejší účastník proto restituční nárok v zákonem stanovené lhůtě neuplatnil, a proto ztratil možnost se tohoto nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplňků, domáhat.
I. ÚS 101/98
Po zvážení právní povahy předmětné dohody o smlouvě budoucí se Ústavní soud shoduje s názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku, č. j. 3 Cdon 1055/96-69, ze dne 27. 3. 1997. Dle tohoto názoru je třeba vycházet z té skutečnosti, že obsahem dohody není dispozice s vlastnickým právem. Předmětnou dohodou sledovali její účastníci pouze uspořádání vlastnických vztahů k nemovitostem, které měly být stěžovatelce vydány za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek pro vydání těchto nemovitostí. Lze proto shrnout, že předmětem dohody byl závazek budoucího vypořádání mezi účastníky dohody. K tomuto vypořádání mělo dojít formou převodu ideální poloviny nemovitostí ze strany stěžovatelky na vedlejšího účastníka. Ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníku projevili účastníci dohody svou svobodnou vůli řešit budoucí vlastnické vztahy, a to následně po splnění zákonem předvídaných skutečností.
V návaznosti na výše uvedené nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že postupem soudů byla porušena její základní lidská práva stanovená v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.
Z listinných důkazů vyplývá, že se soudy řádně vypořádaly s otázkou právního hodnocení "dohody o smlouvě budoucí" a v postupu soudů z hlediska zajištění spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny nelze shledat nijakého pochybení. Pokud soudy neprovedly každý důkaz stěžovatelkou navržený, nelze dovodit, že by takovým postupem byla porušena ústavní zásada, vztahující se ke spravedlivému procesu. Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů při interpretaci dohody byl správný. Je proto zapotřebí v tomto světle nahlížet i na námitku stěžovatelky, týkající se údajného porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka ve shodě se zásadou smluvní volnosti projevila svou vůli řešit budoucí vlastnické vztahy. Není proto možné věc posuzovat tak, že došlo k neoprávněnému zásahu do tohoto jejího základního práva, které bylo konstituováno po splnění předvídané právní skutečnosti (tj. ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplňků).
I. ús 101/98
Na základě shora uvedeného posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení, Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. listopadu 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu