ECLI:CZ:US:1998:1.US.133.98
sp. zn. I. ÚS 133/98
Usnesení
I. ÚS 133/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr.Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M., a. s., zastoupené advokátem JUDr. P. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1997, č j. 16 Co 47/97-102 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1997 č.j. 2 Cdon 1393/97-119, spolu s níž byl podán návrh na zrušení vyhlášky ministra informací č. 2289/1948 Ú.1., o znárodnění podniků podle zákona č. 123/1948 Sb. "v části týkající se firmy M. a.s. pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze" a návrh na vydání předběžného opatření proti České republice - Ministerstvu financí, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 12. 1995, č.j. 24 C 105/94-60,
zamítl žalobu stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovaným České republice - Ministerstvu financí ČR a P., státnímu podniku (za účasti M. M. a MUDr. M. M. jako vedlejších účastníků na straně žalovaných) na určení jejího vlastnictví domu čp.
I. ÚS 133/98
793 se stavební parcelou č. 2065 a ideálních dvou třetin domu čp. 794 se stavební parcelou č. 2066 v k.ú. N. M., zapsaných na LV č. 582 pro k. ú. h1. m. Prahy. Žalobu na určení vlastnictví považoval obvodní soud za nedůvodnou, nebot' na základě provedených důkazů a s poukazem na obsah rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 1994, č.j. 7 Cmo 49/94-74, dospěl k závěru, že žalobkyně není právním nástupcem obchodní společnosti M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze. Proto obvodní soud nezkoumal, zda znárodnění obchodní společnosti M.. z roku 1924 bylo provedeno - jak namítala žalobkyně - v rozporu se zákonem.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 1996, č. j. 13 Co 36/9675, byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nebot' z uvedených důkazů (tj. z obsahu spisu Rg B 539 a D XV 320 Krajského obchodního soudu v Praze) bylo zjištěno, že vedle sebe existují dvě akciové společnosti s rozdílnými obchodními jmény a nebylo prokázáno právní nástupnictví žalobkyně po M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze. Žalobkyně tedy není aktivně věcně legitimována a z toho důvodu bylo třeba žalobu zamítnout.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1135/96, zrušen a věc byla vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení, nebot' při provádění důkazů došlo v odvolacím řízení k vadě, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu. (Listinné důkazy nebyly čteny u odvolacího jednání.) Z toho důvodu se dovolací soud nezabýval ani právními závěry, kterými odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 29. 4. 1997, č.j. 16 Co 47/97-102 - po doplnění dokazování dalšími listinnými důkazy - rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nepovažoval za rozhodující řešení otázky totožnosti nebo kontinuity žalobkyně a M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, nýbrž - vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatňuje vlastnické právo ke sporným nemovitostem proto, že k jejich znárodnění nedošlo - považoval za podstatné zjištění, zda výše uvedené nemovitosti vskutku znárodněny byly. K závěru, že ke znárodnění předmětných nemovitostí skutečně došlo, dospěl odvolací soud na základě zjištění, že ministr informací ve vyhlášce č. 2289/1948 Ú.l. podle §1 odst. 1 zákona č. 123/1948
I. ÚS 133/98
Sb., o znárodnění polygrafických podniků, v bodu 2. vyhlásil, že dnem 1. 1. 1948 byl znárodněn zestátněním podnik M., akc. společnost pro grafický průmysl a nakladatelství. Konkrétní rozsah znárodnění byl poté uveden v dílčích výměrech ministerstva informací a osvěty, které nepodepisoval osobně ministr, nýbrž úředníci uvedeného ministerstva. Z toho však nelze podle
názoru odvolacího soudu dovodit, že by účinky znárodnění nenastaly, a to dokonce i v případě, pokud by k tomu úředníci nebyli zmocněni. Ani pak však na tyto akty orgánu státní správy nelze hledět jako na nicotné, ale pouze jako na akty vadné, což je nezbavuje jejich účinků, dokud nejsou zákonem stanoveným postupem zrušeny. Jelikož nebylo ani tvrzeno ani prokázáno, že by nemovitosti po znárodnění opět přešly do vlastnictví žalobkyně nebo jejích právních předchůdců, není žaloba, jíž se žalobkyně domáhá určení vlastnictví ke sporným nemovitostem, důvodná. Kromě toho obecné předpisy, na rozdíl od zvláštních, tzv. restitučních předpisů, neumožňují
soudu, aby zkoumal soulad procesu znárodnění s tehdy platnými předpisy a dovodil tak, že pokud byly tyto předpisy porušeny, ke znárodnění nedošlo. Proti tomuto rozsudku připustil odvolací soud dovolání, nebot' přikládal zásadní právní význam otázce, zda účinky znárodnění nastaly přesto, že výměry o rozsahu znárodnění nepodepsal příslušný ministr, jakož i otázce pasivní legitimace žalovaných ve sporu o určení vlastnického práva.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1997, č.j. 2 Cdon 1393/97-119, bylo dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze zamítnuto. Dovolací soud zdůraznil, že z toho, že "založení přípustnosti dovolání podle §239 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") se opírá o předpoklad zásadního významu rozhodnutí po právní stránce, pak plyne, že dovolání lze v takovém případě odůvodnit jen tvrzením, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. na nesprávném právním
posouzení věci". Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §242 odst. 3 věty prvé o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumávat jen z důvodů uplatněných v dovolání, může se Nejvyšší soud ČR zabývat právními otázkami, pro které odvolací soud připustil dovolání, jen za předpokladu, že dovolatelka správnost jejich řešení v napadeném rozsudku dovoláním napadla. Tím, že "Dovolatelka naplňuje obsah dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tak, že napadá závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné nemovitosti byly účinně znárodněny
I. ÚS 133/98
zestátněním", vymezila objektivní obsahovou hranici dovolacího přezkumu, kterou je dovolací soud vázán.
Nejvyšší soud ČR dále zdůraznil, že zhodnocení závěru o účinném znárodnění zestátněním "závisí především na výkladu příslušných ustanovení zákona č. 123/1948 Sb., o znárodnění polygrafických podniků (dále jen "zákon"), vyhlášky ministra informací č. 2289/1948 Ú.l. (pozn.: v napadeném rozsudku chybně citované pod číslem 2289/1968 Ú.1.) a dílčích znárodňovacích výměrů z 19. května 1951, 25. července 1951 a 29. listopadu 1952." Vyslovením názoru, že obecné předpisy - na rozdíl od předpisů restitučních - soudu neumožňují zkoumat soulad procesu znárodnění s tehdy platnými předpisy, se odvolací soud po obsahové stránce vypořádal s námitkou, že ustanovení §5 odst. 5 zákona znárodnění akciové společnosti (provedené citovanou vyhláškou a výměry) vylučovalo, a že znárodnění bylo protiústavní.
Při posouzení toho, zda výklad odvolacího soudu týkající se znárodnění předmětných nemovitostí je správný, Nejvyšší soud ČR mimo jiné uvedl, že znárodnění, definované dobovou právní vědou jako specifický způsob nabytí základních výrobních prostředků do vlastnictví státu, představuje svou podstatou vyvlastnění, tedy nucené odnětí vlastnického práva ve veřejném zájmu. Tuto možnost přitom ústava z roku 1920 v §109 odst. 2 zakotvovala. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti zdůraznil, že i když komunistický režim po únoru 1948 naplnil institucionální a procedurální rámec ústavy z roku 1920 v rozporu s její vlastní hodnotovou orientací, byla to sama tato ústava, která umožňovala podle §102 obecným soudům zkoumat u zákonů toliko to, zda byly řádně vyhlášeny. Stejně tak by ani dnes zrušení zákona Ústavním soudem nemohlo - vzhledem k ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - vést k závěru, že ke znárodnění sporných nemovitostí nedošlo.
Nejvyšší soud ČR dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s právnickou osobou jako s osobou oprávněnou nepočítá (§3 odst. 1), tj. nepřiznává jí postavení oprávněné osoby, není právnická osoba ve způsobu uplatnění nároku touto restituční normou omezena; na druhé straně však nemůže spoléhat na ty skutečnosti, jejichž prokázání vede k obnově
vlastnického práva výlučně v restitučních souvislostech.
I. ÚS 133/98
Stejně tak, pokud jde o interpretaci znárodňovacích výměrů, Nejvyšší soud ČR uvedl, že je nutno odlišovat rámec restitučního režimu a režimu obecných předpisů. "Podstata této odlišnosti tkví v tom, že zatímco restituční normy svou zvláštní povahou umožňují nápravu některých křivd bez toho, aby byly odstraněny pravomocné správní akty, jejichž prostřednictvím byly v "rozhodném období" završeny mj. i znárodňovací procesy, ve sporu vedeném podle obecných předpisů existenci těchto aktů pominout nelze." V této souvislosti připomněl také nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 32/95 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Vydání 1., Praha, 1996, str. 236). Dílčí výměry o rozsahu znárodnění týkající se sporných nemovitostí je tedy nutno z hlediska jejich právních účinků reflektovat, byt' nebyly bezvadné, jestliže nebyly podepsány přímo ministrem, ale jemu podřízenými úředníky. Na rozdíl od aktů nicotných (nulitních) platí však u kategorie aktů věcně vadných a altů nezákonných presumpce jejich správnosti do té doby, dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny. Proto Nejvyšší soud ČR dovodil, že se zřetelem k existenci takových právně účinných dílčích výměrů o rozsahu znárodnění, které nebyly (a ani v tomto řízení nemohly být) zrušeny, je ve výsledné podobě správný také závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně (která svůj nárok odůvodňovala tvrzením, že ke znárodnění nedošlo) vlastníkem předmětných nemovitostí není.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 16 Co 47/97, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které uvedla, že znárodnění firmy M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze bylo v rozporu se zákonem a tehdy platnou ústavou. V ústavní stížnosti stěžovatelka vychází z toho, že je v dané věci aktivně legitimovaná jako právní nástupkyně neznárodněné části M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze a M., vydavatelství Československé strany socialistické.
Znárodnění M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, považuje stěžovatelka z hlediska ústavy z roku 1920 za protiústavní zejména proto, že "v den znárodnění 5. května platila stále ústava z r. 1920" a podle čl. I. zákona ze dne 29. 2..1920, kterým se uvozovala ústavní listina Československé republiky, byly zákony odporující ústavní listině prohlášeny za neplatné. Podle stěžovatelky "Ústava z r. 1920 připouštěla omezení vlastnického
I. ÚS 133/98
práva a výkonu výdělečné činnosti jen v zájmu veřejném a na základě zákona. Vyvlastnění bylo možné jen na základě zákona a za náhradu. Ústava neobsahovala žádnou úpravu, týkající se znárodnění, či zestátnění."
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále uvádí, že napadená vyhláška č. 2289/1948 Ú.l. obsahovala obvyklou formulaci o znárodnění zestátněním a následné dílčí výměry nebyly výměry ministra, ale výměry úředníků ministerstva, což bylo v rozporu se zákonem. Vzhledem k tomu, že podle Ústavy z r. 1920 mohl soukromé vlastnictví omezit pouze zákon, nemohla o rozsahu znárodnění rozhodnout vyhláška ministra. V této souvislosti stěžovatelka obecně poukazuje na nálezy Ústavního soudu, které konstatovaly, že znárodňovací výměry musely být vydány jako výměry ministra a jím také podepsány, nikoli jako výměry ministerstva s podpisem jiné osoby.
V případě "vlastního znárodnění dle zákona č. 123/1948 Sb." stěžovatelka zdůrazňuje, "že §5 odst. 5 vylučuje použití předchozích ustanovení o znárodnění vůbec a že u této části majetkové podstaty firmy, jež lze zahrnout pod pojem vydavatelského, nakladatelského a knihkupeckého podniku strany, znárodnění vůbec nenastává a stát tudíž nemůže nabýt vlastnictví tohoto podniku. Ustanovení §5 odst. 5 je ustanovení speciální, vylučující aplikaci ustanovení §5 odst 7 citovaného zákona."
Vzhledem k tomu, že majetek firmy M., akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, nebyl znárodněn celý, byla vydavatelská a nakladatelská činnost nadále realizována neznárodněnou částí M., a.s., pod názvem M., vydavatelství Čs. strany socialistické. Toto "právní nástupnictví nikdy nebylo zpochybněno, jak vyplývá z předložených dokladů a navíc bylo jednoznačně potvrzeno příslušným státním orgánem" v jiné věci. Československá strana socialistická dne 4. 12. 1991 vložila veškerý majetek, práva a závazky M., vydavatelství ČSS, do M., a.s.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že se svých práv nedomáhá na základě restitučních předpisů, ale "jakožto vlastník, jemuž nezákonným způsobem bylo vlastnictví znemožněno".
Ze všech uvedených důvodů, stěžovatelka navrhla, aby byly rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 16 Co 47/97, a Nejvyššího
I. ÚS 133/98
soudu ČR ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, zrušeny. Současně navrhla i zrušení té části vyhlášky ministra informací a osvěty č. 2289 ze dne 10. 9. 1948, která se týká firmy M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze (pozn. jde o bod 2. citované vyhlášky).
Stěžovatelka konečně navrhla, aby bylo proti České republice - Ministerstvu financí ČR vydáno předběžné opatření ukládající tomuto ministerstvu nepokračovat v případě předmětných nemovitostí v privatizaci státního podniku P. do doby vyhlášení nálezu Ústavního soudu.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud ČR a Městský soud v Praze, dále Obvodní soud pro Prahu 1, a vedlejší účastníci řízení - Ministerstvo financí ČR, P., s.p., se sídlem v Praze, M. M. a MUDr. M. M.
Ministerstvo financí ČR se ke dni vydání tohoto usnesení nevyjádřilo.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost pouze akcentuje skutečnost, že znárodnění obchodní společnosti M., akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, bylo provedeno v rozporu se zákonem a navíc, že tato obchodní společnost nebyla znárodněna celá. Tento fakt ostatně Nejvyšší soud ČR vůbec nezpochybňuje, ale konstatuje presumpci správnosti správních aktů věcně vadných a tedy i aktů nezákonných, pokud nejsou stanoveným postupem zrušeny nebo opraveny. Kromě toho obvodní soud poukazuje na fakt, že vedle sebe stojí dvě obchodní společnosti a sice M., a.s. (zapsaný v oddílu B. vložky 539 obchodního rejstříku) a M., akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze (zapsaná v oddílu B.XV vložky 320 obchodního rejstříku). Tato obchodní společnost byla vlastníkem sporných nemovitostí zapsaných v knihovních vložkách č. 793 a 794 v k.ú. Praha- N. M.. Ta však žalobu nepodala a nebyla účastníkem řízení. Touto skutečností se odvolací soud, který vyšel z jiného právního názoru, již nezabýval a proto se jí nezabýval ani Nejvyšší soud ČR.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na důvody uvedené v napadeném rozsudku, které byly - pokud je Nejvyšší soud ČR shledal relevantními pro věcné rozhodování - hodnoceny jako správné. Městský soud v Praze dále uvádí, že se ústavně právními aspekty znárodnění předmětných nemovitostí v rozsudku
I. ÚS 133/98
výslovně nezabýval, nebot' vycházel z názoru, že mu obecné předpisy, na rozdíl od předpisů zvláštních (tj. restitučních), zkoumání souladu procesu znárodnění s tehdy platnými předpisy neumožňují. Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla jako "nepřiléhává možnostem svého uplatnění" zamítnuta.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření poukázal na skutečnost, že se stěžovatelka ve vztahu k Nejvyššímu soudu ČR nedovolává žádného porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody a obsah ústavní stížnosti je pouhou reprodukcí tvrzení a právních názorů, které stěžovatelka již uplatňovala v řízení před obecnými soudy a s nimiž se Nejvyšší soud ČR - v mezích dovolacího přezkumu - v napadeném rozhodnutí vypořádal. Kromě toho skutečnost, že Nejvyšší soud ČR vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR dále upozornil, že v části, ve které ústavní stížnost interpretuje odůvodnění jeho rozsudku, došlo ke zjevné nepřesnosti, nebot' příslušné pasáže tohoto rozsudku (str. 7 odst. 2, str. 8 odst. 2) sloužily toliko k přesnému _vymezení hranice mezi tzv. "restitučními" a jinými nároky a ústily v závěr, že dovolatelka (stěžovatelka) jako právnická osoba není v uplatnění svých nároků omezena restitučními normami. Pro případ argumentace článku 11 Listiny základních práv a svobod Nejvyšší soud ČR uvádí, že ochrana podle tohoto článku by stěžovatelce příslušela pouze v případě, že by Ústavní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovatelka je (v minulosti nepřestala být) vlastnicí (spoluvlastnicí) nemovitostí, o než v řízení šlo, nebot' - jak dokumentuje i odkazy na příslušnou judikaturu ústavního soudu - "na tvrzený nárok na vlastnictví se totiž právo vlastnit majetek nevztahuje". Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud ČR navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně, aby byla zamítnuta.
P., s.p. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 36 (dále jen "P."), ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že M., akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, je zapsána v obchodním rejstříku v oddílu B.XV, vl. 320, dodnes a naopak stěžovatelka, jejíž název obsahuje pouze část obchodního jména původní firmy M., je zapsána v obchodním rejstříku vedeném při Krajském obchodním soudu v Praze v oddílu B, vl. 539. Upozorňuje na skutečnost, že tu , existují dva subjekty, jejichž právní nástupnictví nebylo ničím prokázáno. Pokud jde o otázku ústavnosti znárodnění firmy
I. ÚS 133/98
M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, a zpochybnění zákona č. 123/1948 Sb., o znárodnění polygrafických podniků, a ve vazbě na to i vyhlášky ministra informací a osvěty č. 2289/1948 Ú.1., P. uvádí, že tvrzení stěžovatelky, že Ústava z roku 1920 připouštěla vyvlastnění jen v zájmu veřejném a za náhradu, je přinejmenším nepřesné. Ve vztahu ke shora uvedené vyhlášce P. cituje znění §50 Ústavy z roku 1920, které se týká zmocnění pro provedení zákona příslušným členem vlády. Podle názoru P.u na znárodnění firmy M. nedopadá ust. odst. 5 zákona č. 123/1948 Sb., ale ustanovení odst. 6 tohoto zákona, které se mimo jiné týká majetku akciové společnosti. "Ze strany stěžovatele" se prý tedy jedná o vadnou právní kvalifikaci případu. Proto je P. názoru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat protiústavnost "rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. Co 47/97, rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 2 Cdon 1393/97 a vyhlášky ministra financí a osvěty č. 2289/1948 Ú.l.". Ze stejného důvodu je přesvědčen, že vydání navrhovaného předběžného opatření postrádá smysl.
M. M. a MUDr. M. M. podle svého vyjádření sdílejí právní názor Nejvyššího soudu ČR týkající přípustnosti dovolání podle ust. §239 o.s.ř., způsobilých dovolacích důvodů podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a kvalifikace dovolatelčiných argumentů jako právně irelevantních. Stejně se přihlašují k právním závěrům Nejvyššího soudu ČR týkajících se toho, že Nejvyšší soud ČR může přihlédnout k vadám řízení pouze za předpokladu, že jejich existence mohla mít vliv na řešení právní otázky podléhající dovolacímu přezkumu a dále také k jeho hodnocení důsledků dílčích výměrů o rozsahu znárodnění pro začlenění předmětných nemovitostí do národního podniku Svoboda, tiskařské závody. Z uvedených důvodů M. M. a MUDr. M. M. navrhují, aby byla ústavní stížnost v celém rozsahu zamítnuta.
O vyjádření k otázce existence společnosti M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, a k otázce právního nástupnictví stěžovatelky, tj. M., a.s., byl požádán Krajský obchodní soud v Praze (ust. §49 odst. 1 zákona o ústavním soudu). Ten uvedl, že z výpisu z obchodního rejstříku lze "vysledovat", že M. akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, která vznikla 5. 8. 1924, nebyla dosud z obchodního rejstříku vymazána. V případě společnosti M., a.s., se jedná o původní společnost
I. ÚS 133/98
Svobodné slovo, a.s., která byla do obchodního rejstříku zapsána dne 20. 2. 1991 a posléze se ode dne 30. 12. 1991 přejmenovala na M., a.s. Krajský obchodní soud v Praze uvádí, že vzhledem k jemu dostupným materiálům, nemůže konstatovat právní nástupnictví společnosti M., a.s., po M., akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:
Z ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka prohlašuje za právního nástupce neznárodněné části M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, a M., vydavatelství ČSS, a je tedy prý "aktivně legitimována".
Z obsahu spisu je zřejmé, že obchodní společnost M., akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, která byla do oddílu B.XV, v1. č. 320, obchodního rejstříku zapsaná dne 5. 8. 1924, mimo jiného nemovitého majetku vlastnila na základě výpisů z knihovních vložek v k.ú. N. M. č. 793 a 794 dům čp. 793 se stavební parcelou č. 2065 a ideální dvě třetiny domu čp. 794 se stavební parcelou č. 2066 v k.ú. N. M.. Vlastnictví těchto nemovitostí bylo později zapsáno na LV č. 582 pro k. ú. h1. m. Prahy.
Na základě zákona č. 123/1948 Sb., o znárodnění polygrafických podniků, vyhlášky ministra informací č. 2289/1948 U.l., o znárodnění podniků podle zákona č. 123/1948 a dílčího výměru ministerstva informací a osvěty ze dne 19. 5. 1951, č.j. 10.781/51-VIII/6, kterým bylo mimo jiné provedeno znárodnění zestátněním nemovitosti zapsané ve vložce č. 793 pozemkové knihy k. ú. Praha - N. M. (a to stavební parcela č. katastru 1146 s domem č.p. 793) a na základě dílčího výměru téhož ministerstva ze dne 25. 7. 1951, č.j. 18.650/51-VII/6, kterým bylo mimo jiné provedeno znárodnění nemovitosti zapsané ve vložce č. 794 pozemkové knihy k. ú. Praha - N. M. (a to stavební parcela č. katastru 1149 s domem č.p. 794), byl stanoven rozsah znárodnění zestátněním obchodní společnosti M., akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, ve vztahu k předmětným nemovitostem.
V uvedené knihovní vložce č. 793 bylo podle výměru ministerstva informací a osvěty z 19. 5. 1951, č.j. 10781/51-VII/6, ke stavební parcele č. 2065 a domu č.p. 793-II vloženo dnem 24. 9. 1952 vlastnické právo pro Československý stát ve správě
I. ÚS 133/98
firmy Svoboda, tiskařské závody, národní podnik. V letech 1954 a 1958 byl vyznačen jiný správce beze změny vlastníka.
V uvedené knihovní vložce č. 794 bylo podle výměru ministerstva informací a osvěty z 25. 7. 1951, č.j. 18650/51-VII/6, ke dvěma třetinám stavební parcely 2066/1149 a domu č.p. 794-II vloženo dnem 12. 11. 1951 vlastnické právo pro Československý stát ve správě firmy Svoboda, tiskařské závody, národní podnik Praha. V letech 1954 a 1958 byl vyznačen jiný správce beze změny vlastníka.
Ve výpisu z evidence nemovitostí z 23. 9. 1991 je na listu vlastnictví č. 582 a na evidenčním listu č. 493 v katastrálním území N. M. u domu č.p. 793, číslo parcely 2065 a u domu č.p. 794, číslo parcely 2066 uveden jako vlastník Čs. stát - P. , st. podnik.
Majetek M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, nebyl znárodněn celý. Z obsahu spisu lze usuzovat, že neznárodněná část tohoto majetku byla delimitována na M., vydavatelský, nakladatelský a knihkupecký podnik Čs. strany socialistické, který byl podle úplného výpisu z oddílu A.LVIII, vložka 1222 obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Praze zřízen podle zák, č. 94/1949 Sb. a zák. č. 184/1950 Sb. usnesením předsednictva ústředního výboru Čs. strany socialistické ze dne 6. 2. 1950. Ke změně jeho názvu na Vydavatelství Svobodné slovo došlo usnesením předsednictva ústředního výboru ČSS ze dne 1. 4. 1959. Jeho právní nástupnictví vůči neznárodněné části M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, dne 7. 1. 1960 konstatoval mimo jiné finanční odbor rady ObvNV V Praze 3, jenž uvedl, že vydavatelství Svobodné slovo jako účelové zařízení ČSS je jako právní nástupce neznárodněné části společnosti M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, vlastníkem nemovitostí, které zůstaly v neznárodněné části jeho majetku.
Podle stejného (výše uvedeného) úplného výpisu z obchodního rejstříku byl tento vydavatelský podnik na základě listiny předsednictva ústředního výboru Čs. strany socialistické ze dne 14. 11. 1964 zapsán podle §102 zák. č. 109/1964 Sb. dnem 1. 12. 1964 do oddílu A.LVIII, vložka 1222, podnikového rejstříku jako hospodářské zařízení Čs. strany socialistické Vydavatelství Svobodné Slovo. Dnem 26. 4. 1968 došlo ke změně obchodního jména tohoto vydavatelství na M.,
I1
I. ÚS 133/98
vydavatelství Čs. strany socialistické. Čs. strana socialistická vložila z rozhodnutí svého výkonného výboru ze dne 4. 12. 1991 podnik M., vydavatelství ČSS, zapsaný ve shora uvedené podobě v podnikovém rejstříku s účinností ke dni 1. 1. 1992 do společnosti s obchodním jménem M., a.s.
Podle úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Praze v oddílu B., vložka 539, byla akciová společnost Svobodné Slovo založena zakladatelskou smlouvou ze dne 23. 1. 1991 v souladu s ust. §25 zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech, a do obchodního rejstříku byla zapsána dne 20. 2. 1991 pod obchodním jménem SVOBODNÉ SLOVO, a.s., které bylo zápisem tamtéž dne 30. 12 1991 změněno na M., a.s. Převodem (vložením) veškerého majetku, práv a závazků M., vydavatelství Čs. strany socialistické se tedy - v důsledku shora uvedeného postupu - stal M., a.s., právním nástupcem pouze ohledně neznárodněné části majetku M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze. Ani ústřední výbor Čs. strany socialistické nemohl vložením majetkové podstaty M., vydavatelství Čs. strany socialistické, na M., a.s., jako na zcela nový subjekt převést více práv než sám měl (Nemo plus iuris ad alium transferre polest quam ipse habet), nebot' nejenže nebyl podle zápisu v podnikovém rejstříku subjektem totožným s obchodní společností M., akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, nýbrž nebyl ani jejím univerzálním právním nástupcem.
Z obsahu spisu též vyplývá, že M., akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, část jejíhož majetku zahrnující také sporné nemovitosti, byla znárodněna zestátněním a přešla na jiného vlastníka - (československý stát), nebyla podle úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Praze v oddílu B.XV, vložka 320, do dnešního dne z rejstříku vymazána. Stěžovatelka je však zapsána v oddílu B, v1. 539, uvedeného obchodního rejstříku, tedy ve vložce jiné.
Ze všech těchto důvodů došel ústavní soud k závěru, že obchodní společnost M., a.s., (stěžovatelka), není právním nástupcem obchodní společnosti M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze. Pokud vedle M., a.s., jako stěžovatelky zapsané v obchodním rejstříku, je v obchodním rejstříku zapsána i jiná' (dříve zapsaná) obchodní společnost, nelze - i se zřetelem na ostatní zjištění v tomto nálezu uvedená - spolehlivě dovozovat, že
12
I. ÚS 133/98
stěžovatelka ve vztahu ke znárodněné části majetku této dříve zapsané obchodní společnosti (jehož vlastníkem se stal československý stát) byla v pozici jejího právního nástupce a byla tak aktivně legitimována k podání žaloby.
K obdobnému názoru došel i Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 9. 1994, č.j. 7 Cmo 49/94-74, podle něhož právní předchůdce žalobkyně (stěžovatelky) M., vydavatelství Čs. strany socialistické, nebyl podle zápisu v obchodním (podnikovém) rejstříku (oddíl Pn, vl. 1222) subjektem totožným se společností M., akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze (oddíl BXV, vl. 320) a není ani jejím universálním právním nástupcem. Stavu v obchodním rejstříku, kde byly současně zapsány M., akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, a nakladatelství M., vydavatelství Čs. strany socialistické, jako dvě různé právnické osoby, neodpovídalo ani tvrzení zástupce žalobkyně, který na rozdíl od podaného odvolání při ústním jednání u Vrchního soudu prohlásil, že nejde o právní nástupnictví, ale že žalobkyně je totožná se společností M., akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospívá k závěru, že stěžovatelka jako účastnice řízení před obecnými soudy sice byla oprávněna podat ústavní stížnost - nebot' legitimaci k podání ústavní stížnosti je nutno odlišit od legitimace žalobní - leč právě aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby u obecného sondu neměla. Tuto skutečnost posuzuje Ústavní soud lak, že v souzené věci je ústavní stížnost návrhem, který je zjevně neopodstatněný.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mino ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl [ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za této situace se již Ústavní soud nezabýval ani tvrzeními stěžovatelky týkajícími se posouzení otázky, zda bylo znárodnění obchodní společnosti M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, v rozporu se zákonem a tehdy platnou Ústavou, nebot' by to bylo nadbytečné.
V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud rovněž nezabýval návrhem na zrušení té části vyhlášky, ministra financí č. 2289/1948 Ú.I. ze dne 10. 9. 1948 o znárodnění podniků podle zákona č. 123M943 Sb., která se týká firmy
13
I. ÚS 133/98
M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze. Jde o návrh toliko akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Pokud jde o předběžné opatření, jež stěžovatelka navrhla, nebylo by možné je uložit ani tehdy, kdyby ústavní stížnost nebyla odmítnuta. To proto, že ust. §80 zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatelka dovolává, umožňuje vydání předběžného opatření jen tehdy, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí. Tato podmínka však v souzené věci dána není.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 1998
JUDr.Vojen Güttler předseda soudce Ústavního soudu