ECLI:CZ:US:1998:1.US.16.98
sp. zn. I. ÚS 16/98
Usnesení
I. ÚS 16/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti E. P., zastoupené JUDr. V. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. 24 Co 205/95 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 101 /97, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 8. 1995, sp. zn. 4 D 1901/8 1, byl zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení v dědické věci po M. K., zemřelé dne 9. 9. 1964.
V odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že se stěžovatelka domáhala obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), neboť byla opomenuta jako oprávněná dědička při projednávání dědictví před Státním notářstvím pro Prahu 4, které dne 28. 12. 1967 vydalo rozhodnutí ve věci, jež téhož dne nabylo právní moci. Protože k podání návrhu na obnovu řízení marně uplynula zákonná tříletá lhůta (§230 odst. 2 o.s.ř.), Obvodní soud pro Prahu 4 návrh zamítl.
Toto rozhodnutí v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil Městský soud v Praze. V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že obvodní soud "rozhodl správně, i když postupoval dle nesprávného zákonného ustanovení." Pro řízení po těch, kteří zemřeli před účinností zákona č. 263/1992 Sb. (tj. před datem 1. 1. 1993),
1. ÚS 16/98
se prý totiž použijí dosavadní předpisy, v tomto případ.; tehdy platný občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) a ustanovení §25 notářského řádu. Stěžovatelka (vnučka zůstavitelky) podala návrh na obnovu řízení nikoli - z důvodu podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (§25 notářského řádu), jak se domníval obvodní soud, nýbrž podle ustanovení §228 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Obvodní soud se proto chybně zaměřil na posouzení toho, zda byla zachována objektivní ř tříletá lhůta k podání návrhu na obnovu řízení (§230 o.s.ř.), leč tato lhůta neplatila, protože byl uplatňován důvod obnovy podle §228 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. V každém případě prý však platila tříměsíční subjektivní lhůta uvedená v ustanovení §230 odst. 1 o.s.ř. (§25 notářského řádu), takže návrh na obnovu řízení musel být podán ve lhůtě tří měsíců od doby, kdy se ten, kdo obnovu navrhuje, dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit.
Z obsahu spisu údajně vyplývá, že se stěžovatelka o důvodu obnovy dozvěděla nejpozději dne 8. 4. 1994, kdy její nástupce nahlédl do spisu a seznámil se s jeho obsahem, jak sama v návrhu na povolení obnovy uvádí (č.l. 36). Návrh na povolení obnovy řízení však podala až 10. 8. 1994, tedy opožděně, nebot' "subjektivní lhůta k podání obnovy uplynula v červenci 1994." Proto Městský soud v Praze napadené usnesení Obvodního soudu v Praze 4 potvrdil.
Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatelky proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud ČR - který ve smyslu čl. II odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb. postupoval podle dosavadních předpisů uvedl, že v řízení před odvolacím soudem neshledal existenci žádné vady podle ustanovení §237 o.s.ř. Proto nebylo možné přisvědčit názoru dovolatelky, že své dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu uplatnila v některém z těch případů přípustnosti dovolání, jež jsou stanoveny v občanském soudním řádu. Tato okolnost prý bránila dovolacímu soudu přistoupit k věcnému přezkoumání usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §242 o.s.ř., takže bylo možné zabývat se dovoláním jen z toho hlediska, které má na zřeteli ustanovení §237 písm. f) o.s.ř., na které také dovolatelka poukazovala. Protože naplnění těchto hledisek nebylo z obsahu spisu shledáno a doloženo, nezbylo dovolacímu soudu než dovolání dovolatelky zamítnout.
V záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Nejvyššího soudu ČR napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní především poukázala na to, že
I. ÚS 16/98
napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší soud ČR prý pochybil tím, že se nezabýval přípustností dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.. Stěžovatelka se domnívá, že stanovisko Městského soudu v Praze, "že se dozvěděla o důvodech obnovy již 8. 4. 1994, kdy její zástupce nahlédl do spisu, a že od tohoto okamžiku počala běžet subjektivní tříměsíční lhůta, je v rozporu s právními možnostmi hodnocení důkazů soudem i stěžovatelkou." Po samotném nahlédnutí do spisu, který navíc nebyl kompletní, a po zjištění, že stěžovatelka byla při dědictví opomenuta, totiž údajně žádná osoba nemohla prohlásit, že "nastaly trestněprávní důvody k podání návrhu na obnovu řízení". K tomuto závěru prý nemohl dospět ani Městský soud v Praze, protože v otázce spáchání trestného činu je vázán rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení ( 135 odst. 1 o.s.ř.). Proto se také stěžovatelka nemohla domáhat obnovy řízení dřív , než bylo v této věci orgány činnými v trestním řízení meritorně rozhodnuto, což se stalo až usnesením ze dne 15. 1. 1996, ČVS:OVV-2890/94. Z její strany se tedy jednalo o předčasný návrh a Městský soud v Praze měl přerušit řízení, nebot' rozhodnutí záviselo na otázce, kterou nebyl v řízení oprávněn řešit [§109 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Stěžovatelka se dále dovolává ustanovení §230 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je nutno návrh na povolení obnovy řízení podat ve lhůtě tří měsíců, počínaje od doby, kdy navrhovatel důvod obnovy mohl uplatnit, tedy v souzené věci teprve poté, kdy rozhodly orgány činné v trestním řízení.
Stěžovatelka konečně popírá závěry napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (poukazující na R 19/86), že návrh na povolení obnovy řízení o dědictví může podat jen ten, kdo byl účastníkem předchozího řízení o dědictví. Naznačený restriktivní výklad by totiž mohl být "natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti", nebot' pak by nemohly být napraveny ani případy, kdy bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu.
Proto stěžovatelka navrhla, aby byla napadená rozhodnutí obou soudů zrušena. Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení -
Městský soud v Praze, Nejvyšší soud ČR a dále Obvodní soud pro Prahu 4.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ve výroku svého usnesení nevyslovil přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., nýbrž toliko
I. ÚS 16/98
účastníky řízení obecně poučil o možnosti podat dovolání podle ustanovení §236 a násl. o.s.ř.. K námitkám stěžovatelky upozornil soud na skutečnost, že v návrhu na povolení obnovy řízení ani v odvolacím řízení "neuplatnila jako důvod obnovy řízení trestný čin notáře", leč pouze to, že byla v dědickém řízení po M. K. opomenuta. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení proto bylo v této právní věci zcela nerozhodné. Městský soud v Praze proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Nejvyšší soud odkázal na výklad ustanovení §228 odst. 1 o.s.ř., publikovaný v č. 19/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož návrh na obnovu řízení o dědictví může podat jen ten, kdo byl účastníkem řízení o dědictví, o jehož obnovu je žádáno; přitom není rozhodné, zda navrhovatel účastníkem řízení o dědictví mohl být nebo měl být, a z jakého důvodu se řízení nezúčastnil. Tento právní závěr má na zřeteli právní ochranu oprávněného dědice. Pokud jde o výkladový závěr k §237 odst. 1 písm. f) os.ř., odnětím možnosti účastníku řízení jednat před soudem se rozumí jen takový postup, jímž soud znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, které o.s.ř. dává a zakotvuje. Musí se proto brát zřetel na to, že o.s.ř. některá. procesní práva nezakládá (č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto Nejvyšší soud ČR má za to, že ústavní stížnost není důvodná.
Obvodní soud pro Prahu 4 se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:
Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Toto právo však v řízení, které jim předcházelo, porušeno být nemohlo, neboť se v něm jednalo pouze o povolení obnovy řízení a vlastní otázka vlastnického práva se v něm neřešila. V tomto směru tedy ústavní stížnost nesplňuje jednu ze základních zákonných podmínek, tzn. přímý vztah mezi zásahem orgánu veřejné moci a porušením ústavně zaručeného základního práva nebo svobody navrhovatele [ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. V otázce údajného porušení vlastnického práva tedy Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
I. ÚS 16/98
Protože však Ústavní soud podle své ustálené judikatury není vázán odůvodněním podaného návrhu, zabýval se dále otázkou, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena některá jiná ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, zejména právo na spravedlivý proces (srov. především hlavu pátou Listiny). V této souvislosti je však nutno připomenout to, jak Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích již opakovaně konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla nepřísluší ani právo přehodnocovat dokazování, jimi prováděné. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny Ústava, ústavní zákony nebo mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod.
V souzené věci stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy pochybily, když dospěly k závěru, že se stěžovatelka o důvodech obnovy řízení dozvěděla již dne 8. 4. 1994, kdy do příslušného spisu nahlédl její právní zástupce, nebot' prý ze samotného nahlédnutí do spisu nešlo dovodit, že nastaly trestněprávní důvody k podání návrhu na obnovu řízení.
Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může účastník podat návrh na obnovu řízení, pokud bylo rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudce. Podle ustanovení §230 odst. 1 o.s.ř. "návrh na obnovu řízení je nutno podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit." Z předmětného soudního spisu - v souladu se skutkovými závěry obecných soudů - Ústavní soud zjistil, že v návrhu o na povolení obnovy řízení ze dne 9. 8. 1994 stěžovatelka sama uvedla, že "skutečnost, že jsem byla opomenuta jako oprávněná dědička, jsem zjistila až v době, kdy byla mým právním zástupcem provedena lustrace spisu shora uvedeného a to dne 8. 4. 1994, o čemž byl pořízen u OS Praha 4 zápis a tehdy jsem se dozvěděla o důvodu obnovy řízení" (č.l. 37). Ústavní soud proto nemá z ústavně právního hlediska důvodu zpochybňovat závěry obecných soudů o tom, že právě dne 8. 4. 1994 začala stěžovatelce běžet subjektivní lhůta k podání návrhu na obnovu řízení. Tento návrh však stěžovatelka podala až dne 10. 8. 1994, takže byl podán opožděně.
Za této situace není - v tomto konkrétním případě - právně rozhodná námitka stěžovatelky, týkající se legitimace k podání návrhu na povolení obnovy řízení o dědictví.
I. ÚS 16198
Proto senát Ústavního sondu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mihlo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanoveni §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 1998
JUDr. Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu