ECLI:CZ:US:1998:1.US.188.98
sp. zn. I. ÚS 188/98
Usnesení
I. ÚS 188/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., s. r. o., zastoupeným advokátem J. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 1998, č. j. 10 Cmo 128/97-205 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1996, č. j. 39 Cm 43/96-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, tj. společnost PERNEX Leasing, se svým návrhem domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 1998, č. j. 10 Cmo 128/97205, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1996, č. j. 39 Cm 43/96-179. Těmito rozsudky bylo rozhodnuto o neplatnosti nájemní smlouvy č. 12/93, uzavřené mezi stěžovatelem a tehdejším žalobcem ve prospěch žalobce, tj. R., a. s.
I. ÚS 188/98
Předmětnou smlouvu o pronájmu souboru strojního zařízení a dalších věcí s právem pozdějšího odkupu předmětu nájmu (tedy smlouvu leasingovou), uzavřel bývalý vedoucí pracovník firmy R. dne 10. 11. 1993. Předmět nájmu byl stěžovatelem zakoupen od společnosti A., s. r. o., až 12. 11. 1993, tj. v době, kdy ještě nebyla uvedená společnost zapsána v obchodním rejstříku, a kromě toho až dva dny poté, co již předmětné strojní zařízení nájemní smlouvou "pronajala" firmě R. Proto se dle názoru tehdejšího žalobce jednalo o fiktivní obchodní vztah.
Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 20. 12. 1996 rozsudek, ze kterého vyplývá, že ve vztahu ke stěžovateli se určuje, že předmětná nájemní smlouva je neplatná. Soud dospěl k závěru, že společnost A., s. r. o., platně neuzavřela smlouvy, tykající se předmětného majetku. S přihlédnutím k zásadě "nemo plus iuris transfere potest, quam ipse habet", tzn. nikdo nemůže převést více práv, než má sám, nemohl stěžovatel platně pronajmout předmětné stroje jako své vlastnictví. Kupní smlouva, kterou tyto věci domněle nabyl, platně nevznikla. Zároveň také neexistuje platná kupní smlouva, resp. jiný nabývací titul, podle kterých by tyto předměty nabyla společnost A., s. r. o. Soud proto z výše uvedených důvodů žalobě proti stěžovateli, jako účastníku předmětné smlouvy, vyhověl.
Stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvního stupně včas odvolání. Se závěry soudu prvního stupně nesouhlasil zejména z toho důvodu, že měl za to, že soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a že současně nepřipustil provedení všech důkazů, které stěžovatel navrhoval. Stěžovatel namítal, že byla ze strany soudu nesprávně posouzena otázka naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné smlouvy. Žalobce z této smlouvy plnil a choval se tak, jakoby smlouva byla platná. Otázka platnosti, resp. neplatnosti smlouvy, měla být dle mínění stěžovatele řešena jako otázka předběžná.
I. ÚS 188/98
Vrchní soud v Praze nepřisvědčil námitce stěžovatele, týkající se údajného neprokázání naléhavého právního zájmu. Ve smyslu ustanovení §80 občanského soudního řádu soud žalobě vyhoví, jestliže bez určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, by se stalo právní postavení účastníka nejistým. Soud proto daný případ posoudil tak, že žalobce prokázal, že jeho postavení by se bez určení neplatnosti nájemní smlouvy stalo nejistým nejen ve vztahu k stěžovateli, ale i k finančnímu úřadu a dalším subjektům a správním orgánům.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázce posouzení vztahu stěžovatele k předmětu nájmu podle nájemní smlouvy č. 12/93. Stěžovatel se nemohl platně stát vlastníkem věcí, na jejichž nájem byla uzavřena předmětná nájemní smlouva. V době uzavření kupní smlouvy ze dne 12. 11. 1993 společnost A., s. r. o., jako právnická osoba neexistovala a nejednalo se o případ, kdy zakladatelé jednají před vznikem společnosti za společnost s tím, že závazek přechází za podmínek ustanovení §64 odst. 1 a 3 obchodního zákoníku na společnost. V důsledku toho kupní smlouva ze dne 12. 11. 1993 byla uzavřena stěžovatelem s neexistujícím subjektem a tedy platně nevznikla. Z uvedeného důvodu ani nepřešlo na stěžovatele vlastnictví k věcem, které byly podle smlouvy č. 12/93 předmětem nájmu. Kupní smlouva s neexistujícím subjektem je navíc datována 12. 11. 1993 (10. 11. 1993), tedy dva dny po uzavření smlouvy č. 12/93, tedy smlouvy, na základě které stěžovatelka pronajímala věci, jež jí v té době ještě nepatřily.
Podmínkou nájemního vztahu je skutečnost, že pronajímatel má k předmětu nájmu vlastnické právo či jiné uživatelské oprávnění. V návaznosti na výše uvedené odvolací soud dovodil, že v daném případě se stěžovatel jako pronajímatel nemohl stát vlastníkem, když kupní smlouva byla uzavírána dva dny po uzavření smlouvy nájemní a stěžovatel nebyl ani oprávněným uživatelem. Jedná se o smlouvu absolutně neplatnou podle ustanovení §39 občanského zákoníku. K námitce stěžovatele, týkající se nepřipuštění provedení důkazů ze strany jím navržených svědků, zvážil soud věc tak, že tyto důkazy nemohou mít
I. ÚS 188/98
pro posouzení rozhodných skutečností význam a z toho důvodu je jako nadbytečné neprovedl.
Ústavní soud po přezkoumání skutkového stavu a na základě předložených listinných důkazů dospěl k závěru, že předmětná stížnost není důvodná. Stěžovatel namítal zejména porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rámci popsaného skutkového stavu neshledal ústavní soud nijaké porušení základních práv a svobod stěžovatele. Zejména zkoumal, zda ve vlastním řízení před obecnými soudy byly řádně dodrženy ústavní procesní principy ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny s ohledem na možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Dále se zabýval otázkou, zda byla zaručena rovnost účastníků a další ústavní procesní principy. V souzené věci se jednalo o případ jednoduchý, kdy bylo nepochybné, že soudy vycházely ze správně zjištěného skutkového stavu a šlo jen o posouzení právní otázky. Záleželo tedy na zvážení soudu, zda připustí výslech dalších svědků tak, jak navrhoval stěžovatel. Nelze proto vytýkat soudům, že porušily svým postupem základní ústavní práva stěžovatele, pokud neprovedly dokazování všemi důkazními prostředky podle návrhu stěžovatele.
Ústavní soud ve shodě s názorem soudu odvolacího má za to, že se stěžovatel nemohl platně stát vlastníkem těch věcí, na jejichž nájem byla uzavřena předmětná nájemní smlouva. Kupní smlouva, která se předmětných věcí týkala, byla uzavřena mezi stěžovatelem a - v době uzavření smlouvy - neexistujícím subjektem (společností A., s. r. o.). Tato kupní smlouva byla navíc uzavírána až dva dny poté, co byla uzavřena předmětná smlouva nájemní mezi stěžovatelem a firmou R. V návaznosti na výše uvedené obecné soudy správně vyhodnotily právní otázku, týkající se posouzení předmětné nájemní smlouvy. Ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku se jedná o smlouvu absolutně neplatnou.
I. ÚS 188/98
Na základě shora uvedeného posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení, Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. prosince 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu