Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.06.1998, sp. zn. I. ÚS 196/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 71/11 SbNU 169 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.196.97

sp. zn. I. ÚS 196/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M. S., V. S., M. H. a J. K., všech zastoupených JUDr. Z. D., proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č.j. 29 Ca 409/96-23, č.j. 29 Ca 410/96-22, a č.j. 29 Ca 411/96-19, všech ze dne 7. 4. 1997, takto: Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, č.j. 29 Ca 409/96-23, č.j. 29 Ca 410/96-22 a č.j. 29 Ca 411/96-19 se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení rozsudků Krajského soudu v Brně č.j. 29 Ca 409/96-23, č.j. 29 Ca 410/96-22, a č.j. 29 Ca411/96-19, všech ze dne 7. 4. 1997. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 409/96-23, ze dne 7. 4. 1997, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě - pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 1996, č.j. PÚ 1868/92/5-Pa, který rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území Dyjákovice, ve výroku rozhodnutí uvedených, jež byly ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. v držení Státního statku Znojmo, s. p. Podle odůvodnění tohoto rozsudku je nesporné, že nemovitosti přešly na stát prohlášením přídělců o vzdání se přídělu ze dne 5. 3. 1949. Krajský soud v prvé řadě neakceptoval tvrzení stěžovatelů, že je v souzené věci dán restituční důvod podle ust. §6 odst. 1 písm. h) cit. zákona, tedy, že vzdání se přídělu lze interpretovat toliko jako darovací smlouvu uzavřenou v tísni. Nesouhlasil rovněž s tvrzenou existencí restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) cit. zákona, tedy, že šlo o převzetí nemovitosti bez právního důvodu, neboť vzdání se přídělu bylo jednostranným právním úkonem přídělce, který pod toto ustanovení podřadit nelze. Krajský soud konečně dovodil, že není naplněn ani restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. r) cit. zákona. tedy přechod nemovitosti na stát v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, neboť jeho existenci se stěžovatelům prokázat nepodařilo. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 410/96-22, ze dne 7. 4. 1997, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě - pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 1996, č.j. PÚ 1868/92/6-Pa, který rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území Dyjákovice a katastrálním území Velký Karlov ve výroku specifikovaných, jež byly ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. v držení Lesů České republiky, Hradec Králové, státní podnik. Rozsudek byl odůvodněn stejně jako rozsudek předchozí. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 29 Ca 411/96-19, ze dne 7. 4. 1997, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě - pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 1996, č.j. PÚ 1868/92/7-Pa, který rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí v katastrálním území Velký Karlov, jež byly ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. v držení Státního statku Hrušovany na Jevišovkou, státní podnik. Rozsudek byl odůvodněn stejně jako rozsudky předchozí. Ze spisů Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 409/96, sp. zn. 29 Ca 410/96 a sp. zn. 29 Ca 411/96, Ústavní soud zjistil, že rozsudky sp. zn. 29 Ca 410/96 a 29 Ca 411/96 nabyly právní moci dne 23. 4. 1997 a rozsudek sp. zn. 29 Ca 409/96 nabyl právní moci dne 24. 4. 1997. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla dodržena, neboť ústavní stížnost byla podána na poštu dne 4. 6. 1997. Ani jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že procesním postupem Krajského soudu v Brně byly porušeny článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a článek 38 odst. 2 Listiny zaručující každému právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stěžovatelé se dále dovolávají svých práv, vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.Argumentují rovněž judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který v roce 1994 ve věci Fredin, A-280, považoval za porušení čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy neveřejné jednání v případě, že je správní soud jediným soudním tribunálem, který ve věci rozhodoval. Procesní pochybení krajského soudu, kterým byla shora uvedená práva stěžovatelů porušena, spatřují stěžovatelé v tom, že Krajský soud v Brně v souzených věcech nenařídil ústní jednání, při nichž by mohli přednést svůj opravný prostředek a vyjádřit se k věci samé po stránce právní i skutkové. Správné posouzení skutkových zjištění, jež stěžovatelé popisovali již v opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů, považují za nezbytné pro posouzení věci po stránce právní. Oprávněnost tohoto požadavku opírají stěžovatelé i o ust. §250i odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Neveřejným projednáním věci při neexistenci opravného prostředku byli prý stěžovatelé jako účastníci řízení zbaveni možnosti dožadovat se respektování zásad fair procesu, např. vyjadřovat se k osobám soudců ve smyslu §15 odst. 2 o.s.ř. atd. Domnívají se dále, že restituční nárok, o němž bylo v jejich případě rozhodováno, nemá povahu jednoduchého případu ve smyslu ust. §250f o.s.ř. umožňujícího soudu rozhodnout bez jednání rozsudkem o správní žalobě. Poukazují současně na skutečnost, že toto ustanovení o.s.ř. bylo dnem 1. 5. 1997 nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996, publikovaným pod č. 269/1996 Sb. zrušeno jako neústavní. Po stránce věcné napadeným rozsudkům stěžovatelé vytýkají, že se soud dostatečně nezabýval restitučním důvodem podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. přestože ve svém opravném prostředku právě tento důvod kladli na první místo. V tom spatřují stěžovatelé porušení čl. 90 Ústavy. Stěžovatelé v opravném prostředku namítali, že prohlášení o vzdání se přídělu nemovitostí ze dne 5. 3. 1949 nemohlo být právním důvodem k nabytí vlastnického práva k nemovitostem státem, neboť právní řád v roce 1949 takovou právní skutečnost jako důvod k nabytí vlastnictví k nemovité věci neznal. Rozpor s čl. 90 Ústavy spatřují i v tom, že soud neakceptoval názor, že vzdání se přídělu nemovitostí, učiněné dne 5. 3. 1949 původními vlastníky manžely S. před Národním pozemkovým fondem, lze v podstatě považovat za darování, byla tato skutečnost ve správním řízení jednoznačně svědecky prokázána. Co do interpretace pojmu tísně ve smyslu §6 odst. 1 písm. h) odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1995, sp. zn. IV. ÚS 85/95, z něhož dovozují, že i v jejich případě je naplněn restituční důvod podle ust. §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. Současně je podle názoru stěžovatelů dán i restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. r) cit. zákona, neboť v tlaku, který byl na tehdejší vlastníky vyvíjen, spatřují politickou perzekuci. Ze všech shora uvedených důvodů navrhují stěžovatelé, aby napadená rozhodnutí krajského soudu byla zrušena. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Brně jako účastník řízení uvedl, že podstatou odůvodnění ústavní stížnosti je tvrzení, že krajský soud porušil napadenými rozsudky základní práva stěžovatelů zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. "právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům". Krajský soud byl však v přezkumném řízení oprávněn rozhodnout ve věci, aniž nařizoval ústní jednání, dospěl-li k závěru, že jsou dány předpoklady v tehdy platném ustanovení 250f o.s.ř. V opravných prostředcích, které stěžovatelé podali k soudu, nezpochybnili správnost či úplnost skutkových zjištění, která učinil ve správním řízení 1. vedlejší účastník (tj. Okresní úřad ve Znojmě, okresní pozemkový úřad) a z nichž pak vycházel i soud v přezkumném řízení, domáhali se však jiného právního posouzení nesporných skutečností. V této souvislosti prý řešil soud, vázán ust. §249 odst. 2 o.s.ř. a ust. §250l odst. 2 o.s.ř., právní otázku, zda stěžovatelům lze přiznat postavení oprávněných osob z hledisek uvedených v §4 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Posouzení této právní otázky z hlediska výkladu pojmu věci jednoduché a tím i předpokladů vyplývajících z tehdy platného ustanovení §250f o.s.ř., spadalo výlučně do pravomoci soudu. S ohledem na ustálenou judikaturu řešící postavení osob oprávněných v restitučním řízení, je posouzení této otázky věcí jednoduchou, byť z pohledu stěžovatelů šlo o otázku zásadního významu. Právo stěžovatelů domáhat se stanoveným postupem přezkoumání správního rozhodnutí nebylo dotčeno, neboť soud věci projednal a rozhodl v řízení dle §250l odst. 1 o.s.ř. a násl. Ze skutečnosti, že stěžovatelům nelze obnovit vlastnické právo k nemovitostem v restitučním řízení, nelze usuzovat na to, že soud porušil jejich ústavně zaručená práva. Proto krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Okresní úřad ve Znojmě, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření uvedl, že odkazuje na odůvodnění svých rozhodnutí v dané věci, v nichž se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů. S upuštěním od ústního jednání souhlasil. Státní statek Valtice, s. p. (který se stal podle rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 20. 3. 1996, č.j. 1315/1996-2010, podle rozhodnutí téhož orgánu ze dne 18. 12. 1996, č.j. 5133/96-2010/II, a podle usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 6. 5. 1996, zn. Firm 4482/96 Rg.A.XXIX 611/10, právním nástupcem zrušených státních podniků Státní statek Hrušovany a Státní statek Znojmo) ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelé uplatnili u právních předchůdců Státního statku Valtice, s. p., výzvy k vydání nemovitostí v k. ú. Dyjákovice a k. ú. Velký Karlov. Vzhledem k pochybnostem o existenci právního důvodu vydání nemovitostí dle ust. §6 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění jeho novel, nebyla s oprávněnými osobami sepsána dohoda o vydání nemovitostí a ve věci rozhodoval Okresní úřad ve Znojmě,okresní pozemkový úřad. Je otázkou právního posouzení, zda existuje právní důvod k vydání předmětných nemovitostí a teprve podle právního názoru soudu může Státní statek Valtice, s. p., případnou restituci řešit. Vedlejší účastník uvedl, že netrvá na projednání předmětné ústavní stížnosti při ústním jednání Ústavního soudu. Lesní společnost Jihomoravské lesy, a. s., Brno, sdělila, že není vedlejším účastníkem, neboť na základě mandátní smlouvy a plné moci pouze zajišťuje pro státní podnik Lesy České republiky Hradec Králové administrativní část činností mimo jiné podle zákona o půdě. Lesní společnost uvedla, že podle rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 29. 9. 1992, č.j. 4404/92-100, je povinnou osobou podle zákona o půdě státní podnik Lesy České republiky Hradec Králové. Proto Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti Lesy ČR, s. p., Hradec Králové, které sdělily, že se plně ztotožňují s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1998, č.j. 29 Ca 410/96-22. Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště Znojmo, uvedl, že okresní pozemkový úřad vycházel v dané věci při vydání rozhodnutí z přesně a úplně zjištěného skutkového stavu a v průběhu správního řízení nedošlo k porušení zákona č. 71/1967, o správním řízení. Pozemkový fond souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatelé souhlas s upuštěním od ústního jednání nedali. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Krajský soud v Brně ve všech napadených rozsudcích rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení §250f o.s.ř., ve spojení s ustanovením §250l odst. 2 o.s.ř., a poukázal na to, že v dané věci jde jen o posouzení otázky právní. Ústavní soud již v řadě svých dřívějších nálezů vyslovil, že není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proti nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, leč za předpokladu, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a že svým rozhodnutím a jemu předcházejícím řízení nepřekračují meze ústavnosti. Krajský soud v Brně však v projednávané věci takto: nepostupoval, neboť v rozporu s článkem 38 odst. 2 Listiny - stanovícím, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům - jednal a rozhodl bez jednání v přítomnosti účastníků. V době vydání napadených rozhodnutí sice ještě platilo ustanovení §250f o.s.ř. - které umožňovalo soudu rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhodnutí správních orgánů i bez jednání - nicméně pouze v jednoduchých případech, zejména bylo-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a šlo jen o posouzení právní otázky. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 18/96, jímž bylo ust. §250f zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zrušeno. V tomto nálezu dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že ust. §250f o.s.ř. je ve své podstatě neústavní a tuto neústavnost nelze eliminovat pouze výkladem a důrazem na přísné a sporadické využívání tohoto předpisu. Princip veřejnosti jednání musí být respektován tak, aby účastník řízení měl možnost být slyšen. To je dáno za situace, kdy správní senáty obecných soudů všech stupňů jsou první, ale i poslední soudní instancí, u které může účastník řízení realizovat právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, neboť správní soudnictví České republiky je koncipováno po procesní stránce jako řízení jednoinstanční, které zamezuje účastníku řízení přístup k jakémukoli, byť i mimořádnému opravnému prostředku. Avšak i před zrušením ust. §250f o.s.ř. bylo možné aplikovat toto ustanovení jen tehdy, jestliže byly zároveň splněny všechny podmínky v něm stanovené. K jeho aplikaci nestačila sama skutečnost, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a že šlo již jen o posouzení právní otázky. Základním předpokladem, který musel být splněn, bylo to, aby šlo o případ jednoduchý. Takto postupoval Ústavní soud v řadě předchozích rozhodnutí, např. ve věci sp. zn. I. ÚS 215/95 (viz Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, vydání 1., Praha, C. H. Beck, 1996, nález č. 52), dále ve věci sp. zn. IV. ÚS 116/96 (viz cit. Sbírka, svazek 6, vydání 1., 1997, nález č. 101) a ve věci sp. zn. IV. ÚS 168/96 (viz cit. Sbírka, svazek 7, vydání 1., 1997, nález č. 39). Je zřejmé, že zejména po vydání nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996 bylo třeba aplikovat ustanovení §250f os.ř. zvláště přísně a restriktivně. To se však v daném případě nestalo. Z obsahu spisů Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 409/96, 29 Ca 410/96 a 29 Ca 411/96, vyplývá, že stěžovatelé v opravném prostředku proti rozhodnutím Okresního úřadu ve Znojmě, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19. 11. 1996, č.j. PÚ 1868/92/5-Pa, č.j. PÚ 1868/92/6-Pa, č.j. PÚ 1868/92/7-Pa, mimo jiné namítali, že všechny nemovitosti, které jsou předmětem restitučního řízení, přešly na stát v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu podle ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, jelikož prohlášení o vzdání se přídělu nemovitostí právní řád v roce 1949 jako právní důvod nabytí vlastnického práva k nemovité věci neznal; proto prý manželé S. jako původní vlastníci nemovitostí nemohli takovým prohlášením ze dne 5. 3. 1949 učiněným před Národním pozemkovým fondem pozbýt svého vlastnického práva a stát nemohl na základě tohoto prohlášení vlastnictví k nemovitostem nabýt. Krajský soud se sice touto námitkou zabýval, ale dospěl k názoru, že jednostranný právní úkon přídělce, který se svým prohlášením vzdává nemovitostí, jež mu byly přiděleny do vlastnictví, není případem podřaditelným pod ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, které předpokládá převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu. V tomto případě se zánikem vlastnického práva projevem vůle vlastníka prý počítalo ust. 444 o.z.o. z roku 1811, platného v době projevu vůle původních přídělců. S tímto názorem se však stěžovatelé neztotožňovali a dovolávali se ustanovení §424 o.z.o., který právní důvod prostředečného nabytí spatřoval jen ve smlouvě, v pořízení pro případ smrti, v soudcovském výroku nebo v nařízení zákona. Touto otázkou se obecný soud nezabýval. Soud rovněž nevzal dostatečně v úvahu námitku stěžovatelů, že prohlášení o vzdání se přídělu nemovitosti - učiněné původními vlastníky - mělo povahu darování, které bylo učiněno v tísni (§6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě) a toliko stručně konstatoval, že prohlášení o vzdání se přídělu nebylo darovací smlouvou, nýbrž jednostranným právním úkonem. Podle přesvědčení Ústavního soudu jde o otázku, která není jednoduchá a vyžaduje si - i se zřetelem k okolnostem konkrétního případu - bližší prošetření věci a důkladnější odůvodnění. Toliko poté budou splněny podmínky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Krajský soud v Brně v napadených rozhodnutích vycházel ze závěru, že v dané věci šlo jen o posouzení právní otázky, a proto o opravném prostředku navrhovatelů rozhodl bez jednání s odvoláním na ust. §250f o.s.ř. Aplikace tohoto zákonného ustanovení však není podmíněna - jak již bylo uvedeno - toliko skutečností, že jde jen o posouzení otázky právní, ale především musí být splněna základní podmínka v uvedeném ustanovení uvedená a to, že jde o případ jednoduchý. Za takový případ však posuzovanou věc - již vzhledem k povaze námitek stěžovatelů - považovat nelze. Otázkou, zda jde o jednoduchý případ, se krajský soud v napadených rozsudcích nezabýval a ve všech případech toliko konstatoval, že v dané věci jde jen o posouzení otázky právní. Vzdor tomu o opravných prostředcích navrhovatelů rozhodl, aniž nařizoval jednání a odvolal se na podmínky vyplývající z ust. §250f o.s.ř. s použitím ust. §25Ol odst. 2 o.s.ř., jež ve skutečnosti splněny nebyly. Ústavní soud se konečně zabýval i vyjádřením Krajského soudu v Brně k ústavní stížnosti, podle něhož soud řešil v dané věci právní otázku, zda lze stěžovatelům přiznat postavení oprávněných osob z hledisek uvedených v ust. §4 zákona o půdě. Posouzení této právní otázky z hlediska pojmu věci jednoduché a tím i předpokladů vyplývajících z tehdy platného ustanovení §250f o.s.ř. spadalo prý výlučně do pravomoci soudu. Postavení osob oprávněných v restitučním řízení podle zákona o půdě a výklad znaků "oprávněná osoba" považoval soud s ohledem na množství věcí řešených podle zákona o půdě a s ohledem na ustálenou judikaturu za věc jednoduchou, byť z pohledu stěžovatelů šlo o otázku zásadního významu. V tomto směru se však krajský soud dopouští omylu, neboť se v napadeném rozhodnutí nezabýval toliko touto otázkou, nýbrž i jednotlivými restitučními důvody podle ust. §6 odst. 1 písm. h), p), r) zákona o půdě. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, neboť by to bylo nadbytečné a napadené rozsudky Krajského soudu v Brně zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. června 1998