Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.06.1998, sp. zn. I. ÚS 212/97 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 67/11 SbNU 147 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.212.97

sp. zn. I. ÚS 212/97 Nález Ústavní soud rozhodl dne 9. června 1998 v senátu ve věci ústavní stížnosti ing. P. B., bytem ve F., zastoupeného JUDr. B. V., advokátem se sídlem ve F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 22 Ca 597/96, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu F., okresního pozemkového úřadu jako účastníků řízení a Zemědělského družstva v P., Obce P., ČR zastoupené Okresním úřadem ve F. a Pozemkového fondu ČR, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 22 Ca 597/96, potvrzující výrok v části 1) a 2) rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve F. ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. PzÚ 144/91-B-Ra, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 22 Ca 597/96, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve F. ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. PzÚ 144/91-B-Ra. Správním rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve F. ze dne 29. 10. 1996 bylo rozhodnuto ve výrocích 1) a 2) tak, že navrhovatel není vlastníkem pozemků v kat. úz. P. v těchto výrocích specifikovaných a za nevydané pozemky se nepřiznává nárok na pozemek náhradní či jinou zákonnou náhradu. Správní rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že vlastníkem nemovitostí je otec navrhovatele F. B., který žije v USA. Na základě opravného prostředku podaného navrhovatelem k obecnému soudu se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě, který rozhodl tak, že napadené správní rozhodnutí ve výroku 1) a 2) potvrdil a nepřiznal navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu vyplývá, že dospěl k závěru, že ve věci byl úplně a přesně zjištěn skutkový stav a ze skutkových zjištění byly vyvozeny správné právní závěry. Protože navrhovatel není oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 nebo 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, (dále jen "zákon o půdě") nelze proto rozhodnout, že je vlastníkem nemovitostí v k. ú. P., jejichž vydání se domáhá. Tento závěr vyplývá z toho, že darovací smlouva ze dne 4. 7. 1969 uzavřená mezi navrhovatelem a jeho otcem poté co byla registrována bývalým Státním notářstvím ve Frýdku-Místku dne 15. 9. 1969, ztratila účinnost v důsledku toho, že registrace byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ČSSR a následně došlo ke zpětvzetí návrhu na registraci a zastavení řízení. Navrhovatel poukazuje v ústavní stížnosti na porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy ČR. Podle názoru stěžovatele se jak obecný soud, tak správní orgán nezabývaly tím, že v důsledku rehabilitačního rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 10. 1990, sp. zn. 5 Rt 143/90, se stala původní registrace darovací smlouvy platnou, a že proto oprávněnou osobou k vydání nemovitostí ve smyslu §4 zákona o půdě je sám stěžovatel a nikoliv jeho otec, který získal americké státní občanství a nemůže proto ve smyslu citovaného ustanovení zákona o půdě uplatňovat nárok na vydání nemovitostí. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na výrok rozhodnutí o soudní rehabilitaci, "jímž se současně prohlašují za zrušená všechna další rozhodnutí v téže věci, která na zrušený rozsudek obsahově navazovala". Soudní rehabilitací byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 6. 1971, sp. zn. 1T 269/70, kterým byl otec navrhovatele odsouzen k trestu odnětí svobody pro trestný čin opuštění republiky v trvání jednoho roku nepodmíněně a k trestu propadnutí majetku. Podle stěžovatele v návaznosti na tento trestní rozsudek byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 9. 1972, sp. zn. 4 Cz 55/72, jímž byla registrace darovací smlouvy zrušena a věc vrácena bývalému Státnímu notářství ve Frýdku-Místku k novému rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení zákona proto, že nebylo řádně zkoumáno, zda převodce lze pokládat za devizového tuzemce, když odešel z Československa v září 1968 a nehodlá se vrátit zpět. Stěžovatel dále uvádí, že bylo jasné, že registrace darovací smlouvy nemohla být znovu povolena. V tomto směru také vysvětlil notář navrhovateli, že musí návrh na registraci vzít zpět, pokud nechce mít potíže. Stěžovatel proto zpětvzetí podepsal, když jiná možnost neexistovala. V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl Krajský soud v Ostravě její zamítnutí. Poukázal na to, že svým obsahem se snaží stěžovatel využít Ústavního soudu jako další instance v hierarchii obecných soudů. Dále poukazuje Krajský soud v Ostravě na skutečnost, že čl. 11 odst. 1 Listiny nemohl být porušen, neboť tímto ustanovením je poskytována ochrana již existujícímu vlastnickému právu a nikoliv tvrzenému nároku na ně. Obec P. jakožto jeden z vedlejších účastníků navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Stejný závěr vyjádřil i Okresní úřad, okresní pozemkový úřad ve F., který poukázal na to, že spor vznikl poté co bylo okresním pozemkovým úřadem odmítnuto schválit dohodu o vydání pozemků ze dne 29. 6. 1992 uzavřenou mezi stěžovatelem a ZD P. Důvodem odmítnutí byla skutečnost, že darovací smlouva ze dne 4. 7. 1969 byla uzavřena téměř rok poté co otec navrhovatele opustil republiku, tedy v době když již žil v USA. ZD P. ponechalo posouzení ústavní stížnosti na rozhodnutí Ústavního soudu, samo se však ztotožňuje s navrhovatelem v jeho snaze o nalezení práva. Pozemkový fond ČR se v písemném vyjádření ztotožnil se stanoviskem Okresního úřadu F., okresního pozemkového úřadu. II. Po studiu skutkových zjištění a po obeznámení se s obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 597/96, dospěl Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve F. k těmto závěrům. Ústavní soud zejména konstatuje, že při projednávání podaného návrhu respektoval, že není součástí obecných soudů ve smyslu čl. 91 Ústavy ČR a nevykonává přezkumné pravomoci za předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavně právní stránku věci, tedy na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 22 Ca 597/96, ve spojení se správním rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve F. ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. PzÚ 144/91-B-Ra, a jeho výroky 1) a 2) a otázku, zda byla porušena základní lidská práva ve smyslu Listiny základních práv a svobod. V tomto směru Ústavní soud přisvědčil navrhovateli v jeho tvrzení, že obecný soud i správní orgán neposoudily správně podstatu žádosti navrhovatele o vydání nemovitostí, kterou opřel o ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, tj. o tvrzení, že pozemky byly odňaty postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva. V řízení bylo nesporně prokázáno usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 10. 1990 sp. zn. 5 Rt 143/90, že otec navrhovatele byl účasten soudní rehabilitace podle §2 zák. č. 119/1990 Sb. Citovaným rozhodnutím pak nejen, že byl zrušen původní odsuzující trestní rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 6. 1971, sp. zn. 1T 269/70, ale i všechna další rozhodnutí v téže věci, která na zrušený rozsudek obsahově navazovala. Takovým rozhodnutím zcela nesporně je i rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 9. 1972, sp. zn. 4 Cz 55/72, jímž bylo zrušeno rozhodnutí bývalého státního notářství ve Frýdku-Místku ze dne 15. 9. 1969, sp. zn. R I 1775/69, o registraci darovací smlouvy uzavřené mezi navrhovatelem a jeho otcem dne 4. 7. 1969. Pokud v důsledku soudní rehabilitace byl zrušen citovaný rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, pak ovšem je nutno považovat registraci darovací smlouvy ze dne 15. 9. 1969 za platnou a v důsledku toho je platnou a právně účinnou i darovací smlouva ze dne 4. 7. 1969. Na jejím základě je proto nutno považovat navrhovatele za vlastníka nemovitostí, jejichž vydání se domáhá a podle zákona o půdě pak za osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1. Ústavní soud dospěl k závěru, že je třeba vycházet zejména ze soudního rozhodnutí, jež je výsledkem řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a mít na mysli i jeho interpretaci ve vztahu k zákonu o půdě. Opačný názor by vedl nutně k závěru, že všechna rozhodnutí soudních orgánů v soudních rehabilitacích by byla bez právního významu, což nemá oporu v zákoně. Tím, že Krajský soud v Ostravě a Okresní úřad, okresní pozemkový úřad ve F. aplikovaly nesprávný právní názor na postavení navrhovatele jako vlastníka nemovitostí, jejichž vydání žádal a svým rozhodnutím ho zbavily vlastnictví těchto nemovitostí, zasáhly do základních práv a svobod navrhovatele, chráněných Ústavou resp. Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud proto uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v předmětné věci pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a s čl. 36 Listiny, jakož i pro rozpor s čl. 90 Ústavy ČR zrušil. Podle citovaných ustanovení má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 Listiny). Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 Listiny). Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). V daném případě nebylo v intencích těchto ustanovení rozhodováno. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 9. června 1998