ECLI:CZ:US:1998:1.US.251.98
sp. zn. I. ÚS 251/98
Usnesení
I. ÚS 251/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 1998 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného advokátem JUDr. V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 1998, č. j. 26 Co 176/97-105, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 6. 1996, č. j. 3 C 35/95-81, takto,
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 1998, č. j. 26 Co 176/97-105. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým se zamítá návrh navrhovatele, aby žalovanému, tj. Okresnímu kolegiu Asociace víceúčelových základních organizací - Technických sportů a činností České republiky, byla uložena povinnost vyklidit stodolu, nacházející se na pozemku parcelní číslo 1197 v kat. úz. a obci H..
I. ÚS 251/98
Navrhovatel se domáhal tohoto nároku z titulu svého údajného vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Své vlastnictví prokazoval rozhodnutím o dodatečném projednání dědictví pro případ, pokud bude právně hodnoceno, že nedošlo ke znárodnění uvedeného majetku. Pokud by bylo právně vyhodnoceno, že k tomuto znárodnění majetku došlo, pak prokazoval své vlastnictví dohodou o vydání věci ze dne 18. 8. 1992 a dalšími navazujícími podklady, zejména výpisem z katastru nemovitostí, LV č. 397. Navrhovatel uvedl, že stodola byla postavena jeho rodiči kolem roku 1905 a nikdy nebyla řádně jako samostatná právní věc zanesena do pozemkové knihy a ani později do evidence nemovitostí. Dle tvrzení navrhovatele byla předmětná stodola rodiči užívána do roku 1949. Pak ji rodiče vnesli do JZD H. N. Navrhovatel namítal, že stodola nebyla přebírajícím státním podnikem nikdy převzata a užívána, neboť družstvo jí užívalo do roku 1977. Po tomto roce stodolu přestalo družstvo užívat, navrhovateli ji však nevrátilo a obec dle názoru navrhovatele protizákonně předala stodolu do dočasného bezplatného užívání právnímu předchůdci vedlejšího účastníka, tj. státnímu podniku Pražské cihelny Praha. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci vydalo dne 4. 10. 1993 rozhodnutí o privatizaci uvedeného státního podniku, přičemž Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR svým rozhodnutím, č. 1018/1993, ze dne 23. 11. 1993, rozhodlo o vyjmutí a převedení majetku státního podniku Pražské cihelny Praha, se sídlem v Praze, na Fond národního majetku ČR. Následně došlo rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ČR ze dne 11. 7. 1995 ke zrušení bez likvidace právního předchůdce vedlejšího účastníka a dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu I k jeho výmazu z obchodního rejstříku.
Dle názoru navrhovatele nedošlo v rámci výše uvedeného majetkoprávního nakládání k převodu dotčené stodoly, neboť tento objekt je v katastru nemovitostí veden na navrhovatele a vedlejší účastník užívá tudíž předmětnou stodolu protiprávně.
I. ÚS 251/98
Navrhovatel má za to, že postup obou soudů je v rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost následovně: po prostudování spisových materiálů je zřejmé, že stodola byla předmětem znárodnění, které bylo realizováno rozhodnutím Ministerstva stavebnictví ze dne 5. 7. 1960 - a to dle čl. I, §1 odst. 1 zákona č. 114/1948, s účinností od 1. 1. 1948. Rozsah znárodnění byl stanoven výměrem Ministerstva výstavby ze dne 18. 4. 1962. V uvedeném výměru se mimo jiné uvádí, že znárodnění se týká i nemovitostí zapsaných ve vložce 1198, tedy i pozemku, na němž již tehdy byla postavena předmětná stodola. Současně bylo také stanoveno, že všechny shora uvedené nemovitosti byly znárodněny zestátněním včetně všech budov, staveb a jiných zařízení na nich ležících. Z výměru o zestátnění je zřejmé, že k přechodu vlastnictví na stát všech nemovitostí (tzn. i stodoly) došlo k 1. 1. 1948. Protože však k výčtu jednotlivých předmětů tohoto zestátnění došlo až v rozhodnutí ministerstva výstavby z 18. 4. 1962, nebyl zápis do pozemkové knihy již nezbytnou podmínkou konstituování vlastnického práva k nemovitostem.
Pokud rodiče navrhovatele zemřeli v letech 1961 a 1963, nemohli již být v době své smrti, s ohledem na výše uvedené, vlastníky předmětné stodoly.
Vzhledem k okolnosti, že Ústavní soud právně posoudil shora popsané skutečnosti tak, že došlo ke znárodnění uvedených nemovitostí a to včetně stodoly, není z hlediska prokazování vlastnictví ke stodole již právně relevantním se zabývat rozhodnutím o dodatečném projednání dědictví po rodičích
navrhovatele.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou možného nabytí vlastnictví navrhovatele ke stodole na základě dohody o vydání věci ze dne 18. 8. 1992 dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ze spisových materiálů je zřejmé, že navrhovatel neuplatnil vydání předmětné stodoly u povinné osoby tak,
I. ÚS 251/98
jak vyplývalo z platné právní úpravy. Dle citované dohody o vydání věci nedošlo proto ze strany navrhovatele k nabytí vlastnického práva ke stodole, neboť tato nebyla předmětem vydání v dohodě o vydání věci.
Ústavní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu rovněž v tom smyslu, že nárok navrhovatele dle §126 občanského zákoníka o vyklizení předmětné stodoly není po právu. Navrhovatel neprokázal své vlastnické právo k předmětné nemovitosti a nemůže se proto s úspěchem odvolávat ani ochrany svého vlastnického práva dle článku 11 Listiny základních práv a svobod. Ochrana vlastnického práva dle citovaného ustanovení se vztahuje pouze na vlastnické právo již konstituované.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu proto dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh navrhovatele je zjevně neopodstatněný, a proto ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 30. června 1998
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu