ECLI:CZ:US:1998:1.US.259.97
sp. zn. I. ÚS 259/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M. H., M. H., M. M., M. H. a E. E., všech zastoupených JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, č.j. 45 Ca 111/96-44, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, č.j.
45 Ca 111/96-44, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, č.j. 45 Ca 111/96-44, kterým
bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Semily, okresního
pozemkového úřadu, ze dne 20. 3. 1996, č.j. PÚ 1741/92. Tímto
rozhodnutím, vydaným podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"),
a "posouzením" podle §6 odst. 1 písm. s) a p) cit. zákona,
správní orgán určil, že oprávněné osoby
E. E., M. H., M. H., M. M. a M. H. nejsou vlastníky nemovitosti
dnes zapsané na LV č. 3, hospodářská budova na stavební parcele
číslo 14/2 - bez pozemku, v kat. území Olešnice u Turnova.
Okresní úřad Semily - pozemkový úřad tak rozhodl po zjištění, že
předmětná nemovitost vznikla přestavbou stodoly na st. p. č.
14/2 a stodoly na st. p jejichž vydání oprávněné osoby žádaly,
již v době uplatnění práva jako samostatné věci však
neexistovaly, neboť jejich samostatná existence zanikla po jejich
přechodu na družstvo, patrně již při výstavbě kravína v 50.
letech, ale nepochybně v roce 1985, kdy se staly nejen fakticky,
ale i právně součástmi stavby jiné, nové a svým účelovým určením
sloužící nově k činnosti průmyslové a nikoliv jako do té doby
činnosti zemědělské.V posuzované věci šlo s ohledem na objem
provedených stavebních úprav i na rozsah celkově zastavěné plochy
o zásadní přestavbu ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 zákona
o půdě, když ke ztrátě původního stavebně technického charakteru
stodol došlo již samotnou skutečností, že stodoly jako samostatné
stavby zanikly a staly se po přestavbě součástí stavby jiné.
Ztráta souvislosti původních stodol s předmětem zemědělské výroby
je zde s ohledem na účelové určení nově vybudované stavby
nepochybná a hala plastikářské výrobny může sloužit jen k účelům
určeným v kolaudačním rozhodnutí, případně ve stavebním povolení
(§85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.). Těmito závěry správní orgán
reprodukoval právní názor Krajského soudu v Hradci Králové
vyslovený v dřívějším zrušujícím rozsudku ze dne 9. 2. 1996,
č.j. 19 Ca 131/95-37, ve znění usnesení z 14. 3. 1996, č.j. 19 Ca
131/95-41, a dodal, že podle §250r občanského soudního řádu
(dále jen "o.s.ř.") je právním názorem krajského soudu vázán.
V této věci šlo již o třetí rozhodnutí pozemkového úřadu, když
prvé rozhodnutí ze dne 21. 2. 1994, č.j. PÚ 1741/92, bylo zrušeno
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 1994,
č.j. 19 Ca 203/94-19, a další rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne
25. 1. 1995, č.j. PÚ 1741/92, zrušil Krajský soud v Hradci
Králové rozsudkem ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-37, ve
znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 1996, č.j. 19 Ca
131/94-41.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 1997, č.j. 45
Ca 111/96-44, napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdil,
navrhovatelům vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč
a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud konstatoval, že mezi účastníky je nesporné, že
stodola na st. p. č. 14/2 v k. ú. Olešnice u Turnova přešla
z vlastnictví J. H. a M. H., prarodičů navrhovatelky E. E. do
vlastnictví bývalého Jednotného zemědělského družstva Olešnice
způsobem uvedeným v ust. §6 odst. 1 písm. s) zákona o půdě, že
stodolu na st. p. č. 15/2 v k. ú. Olešnice u Turnova patřící
J. V. a A. V., prarodičům navrhovatelů, převzalo bývalé JZD
Olešnice bez právního důvodu ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm p)
zákona o půdě a že navrhovatelé jsou oprávněnými osobami. Podle
názoru Krajského soudu v Praze spornou otázku, zda vydání
předmětné nemovitosti brání či nebrání důvod uvedený v ust. §11
odst. 4 zákona o půdě, posoudil pozemkový úřad v souladu
s právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové, vysloveným
v citovaném rozsudku ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-37, ve
znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 1996, č.j. 19 Ca
131/95-41. V tomto rozsudku vyslovil Krajský soud v Hradci
Králové k otázce aplikace ust. §11 odst. 4 zákona o půdě toto
stanovisko:
"K vydání nemovitostí oprávněným osobám může dojít jen za
podmínek stanovených zákonem o půdě a za podmínky, že předmětná
nemovitost dosud jako samostatná věc (věc, již lze samostatně
držet a užívat a s ní též samostatně disponovat) existuje.
V posuzované věci však obě stodoly, o jejichž vydání bylo
oprávněnými osobami žádáno, již v době uplatnění práva jako
samostatné věci neexistovaly, neboť jejich samostatná existence
zanikla po jejich přechodu na družstvo patrně již při výstavbě
kravína v 50. letech, ale nepochybně v roce 1985, kdy se staly
nejen fakticky, ale i právně součástmi stavby jiné, nové a svým
účelovým určením sloužící nově k činnosti průmyslové a nikoli
jako do té doby činnosti zemědělské. Soud se ani neztotožnil
s názorem oprávněných osob, že hala plastikářské výrobny může
sloužit jako sklad nebo opravna zemědělské techniky. Takový názor
je v rozporu s ust. §85 odst. 1 stavebního zákona (zákon č.
50/1976 Sb.), podle kterého může být stavba užívána jen k účelu
určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním
povolení. Ostatně ztráta souvislosti původních stodol s předmětem
zemědělské výroby je zde s ohledem na účelové určení nově
vybudované stavby nepochybná".
Tímto právním názorem byl správní orgán (pozemkový úřad)
podle ust. §250r o.s.ř. vázán, takže prý nelze přisvědčit
navrhovatelům (stěžovatelům), pokud pozemkovému úřadu vytýkají
nesprávné právní posouzení splnění podmínek ustanovení §11 odst.
4 zákona o půdě.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v řízení před
Krajským soudem v Praze došlo k porušení principu rovnosti stran
zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"). Realizací tohoto principu je ustanovení §18 o.s.ř. "o povinnosti soudu dbát na rovné postavení účastníků
a z toho vyplývající povinnosti zajistit jim stejné, tj.
rovnocenné, možnosti k uplatnění jejich práv". Této zásadě však
odporuje stanovisko Krajského soudu v Praze, který fakticky
zbavil stěžovatele možnosti domáhat se přezkoumání rozhodnutí
správního orgánu, byť předtím byla tato možnost plně poskytnuta
povinné osobě při přezkoumávání původních rozhodnutí téhož
správního orgánu Krajským soudem v Hradci Králové. Základní
pochybení spatřují stěžovatelé v tom, že Krajský soud v Praze
vycházel z toho, "jako by pro jeho rozhodování byl závazným, tj.
nepřezkoumatelným, právní názor Krajského soudu v Hradci
Králové". Tento právní názor ve věci zásadní přestavby požadované
nemovitosti ve smyslu ust. §11 odst. 1 zákona o půdě byl prý
závazný pouze pro správní orgán, což však nezbavovalo Krajský
soud v Praze povinnosti správnost tohoto právního názoru
k námitkám oprávněných osob přezkoumat. Tím, že se tak nestalo,
byly oprávněné osoby zkráceny ve svých právech, "a to ve smyslu
nerovnosti stran". V podstatě tytéž důvody vedou stěžovatele
k názoru, že byl porušen princip spravedlivého a nestranného
procesu zakotvený v čl. 36 Listiny. Podle odst. 2 tohoto článku
Listiny se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby
přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Krajský soud v Praze
však v odůvodnění napadeného rozsudku postupoval zcela
formalisticky, neboť se k stanovisku Krajského soudu v Hradci
Králové nevyjádřil a stručně odkázal nikoli na jeho správnost,
nýbrž pouze na jeho závaznost pro správní orgán, který se tímto
stanoviskem řídil, a proto nepochybil. Stěžovatelé konečně
poukázali na to, že postupem obecného soudu došlo i k porušení
článku 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonným způsobem
poskytovaly ochranu právům.
Podle tvrzení stěžovatelů základní sporná otázka spočívá
v tom, zda vydání předmětné nemovitosti brání či nebrání důvod
uvedený v ust. §11 odst. 4 zákona o půdě. Tato rozhodující
otázka prý nebyla v řízení náležitě objasněna. Nejde totiž pouze
o nesprávné hodnocení důkazů, které byly provedeny, ale o závažné
mezery v dokazování. Správní orgán si v řízení vyžádal posudek
soudního znalce z oboru stavebnictví ing. M. B., který uvedl, že
stavební změny vyjádřené v procentech prvků dlouhodobé životnosti
u posuzovaných původních staveb stodol jsou převážně menší, než
stanovená smluvní hranice 37,5 % a vyšší pouze u jednoho z prvků
dlouhodobé životnosti. V dodatku ke znaleckému posudku znalec
vyvrátil tvrzení povinného, že původní stodoly byly demolovány,
neboť povolena byla pouze adaptace budov a prohlásil, že
přestavby na kanceláře, bytové účely, sklady nebo provozovny
přidružené výroby (což je daný případ) z bývalých stájí, sýpek,
stodol apod. mohou většinou sloužit zemědělské výrobě. Správní
orgán se prý ve svém rozhodnutí odchýlil od závěrů znalce, aniž
vysvětlil, z jakých důvodů tak učinil, kromě formálního odkazu na
to, že se musel řídit stanoviskem Krajského soudu v Hradci
Králové. Aplikace ust. §11 odst. 4 zákona o půdě je složitá jak
po stránce znalecké, tak po stránce právní. Nestačí pouhé
matematické propočty, nýbrž je třeba komplexního hodnocení všech
rozhodných okolností pro posouzení váhy jednotlivých prvků
dlouhodobé životnosti a zásahů do nich, i vlivu těchto zásahů do
možnosti využití staveb pro zemědělské účely. Pro takováto
skutková zjištění bylo třeba vyžádat podstatné doplnění
znaleckého posudku, případně posudek nový. Poněvadž se tak
nestalo, došlo prý - jak již bylo uvedeno - k porušení principu
spravedlivého procesu. Pokud jde o výklad ust. §11 odst. 1
zákona o půdě, dovolávají se stěžovatelé nálezu Ústavního soudu
ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 186/95.
Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby byl napadený
rozsudek zrušen.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.).
Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti
zjistil, že napadený rozsudek nabyl právní moci dne 4. 6. 1997.
Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 21. 7. 1997
a k poštovní přepravě byla podána dne 18. 7. 1997, takže ve
smyslu ust. §57 odst. 3 o.s.ř. je lhůta k podání ústavní
stížnosti zachována. Ani jiné formální nedostatky ústavní
stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili
účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení uvedl, že v řízení
o přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu Semily, pozemkového
úřadu, ze dne 20. 3. 1996, č.j. PÚ 1741/92, které bylo již třetím
rozhodnutím pozemkového úřadu v předmětné věci, nebyl porušen
princip rovnosti stran ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny, ani
princip spravedlivého a nestranného procesu podle článku 36
Listiny. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku
a na obsah spisu sp. zn. 45 Ca 111/96. Dále sdělil, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání o ústavní stížnosti. Zemědělské
družstvo Český ráj, Všeň, jako vedlejší účastník uvedlo, že ještě
v řízení před správním orgánem nabízelo dostatek důkazů, které
osvětlily základní postupy při přestavbě obou nemovitostí, jež
byly nejen radikálně přestavěny, ale dostavěny a přistavěny
masivními přístavbami. Dále byly provedeny masivní rekonstrukce
jedné ze stodol po jejím vyhoření v sedmdesátých letech, takže
nový objekt byl již nejen zcela jiným objektem než původní dvě
stodoly, ale šlo i o podstatnou přestavbu a změnu základních
prvků dlouhodobé životnosti stavby. Posudek znalce ing. B.
nesprávně hodnotí objekt jako soubor staveb, protože jde
i z hlediska stavebně správních dokumentů o stavbu jednu jako
ucelený celek plastikářské výroby. Soudy prý ve všech případech
zhodnotily podané znalecké posudky a především poslední jednání
soudu se týkalo posouzení stavebně technické dokumentace stavby.
Zcela mylné je tvrzení stěžovatelů, že se pro Krajský soud
v Praze stal závazným názor Krajského soudu v Hradci Králové,
jenž se na rozhodování v této věci podílel. Byl to prý totiž
Krajský soud v Praze, který provedl další zevrubné dokazování
k otázce charakteru stavby a základních změn prvků její
dlouhodobé životnosti. V této souvislosti vedlejší účastník
dodal, že stěžovatelé uvádějí přehled změn v procentech pouze se
zaměřením na původní stavby, ale neberou v úvahu, že "k stavbám
byly přistavěny další podstatné stavby jako přístavby
administrativní části a tak vznikl zcela nový areál, přistavěný
v objemu cca 60 procent původního obestavěného prostoru". Princip
spravedlivého procesu nebyl tedy porušen. Proto vedlejší účastník
navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil s upuštěním od
ústního jednání. Vedlejší účastník konečně navrhl, aby mu byly
přiznány náklady právního zastoupení, a to za dva úkony právního
zastoupení, převzetí věci a sepis vyjádření a dvakrát režijní
paušál 75 Kč. Další vedlejší účastníci, tedy Okresní úřad Semily
- okresní pozemkový úřad a Pozemkový fond České republiky, se
postavení vedlejšího účastníka vzdali.
Stěžovatelé vyslovili souhlas s upuštěním od ústního
jednání.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti již vícekrát
konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nepůsobí
jako třetí instance v systému všeobecného soudnictví, popřípadě
druhá instance v řízení dle části páté o.s.ř., či dokonce jako
"náhradní instance" tam, kde o.s.ř. nepřipouští dovolání.
Pravomoc Ústavního soudu je dána tehdy, jestliže podle tvrzení
stěžovatele došlo napadeným rozhodnutím k porušení základního
práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle článku 90 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že
stěžovatelé uplatnili námitky spočívající v údajném porušení
článku 37 odst. 3 Listiny, článku 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny
a článku 90 Ústavy, bylo povinností Ústavního soudu se věcí
zabývat.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 45 Ca
111/96-44, vyplývá, že v posuzované věci šlo již o třetí
rozhodnutí Okresního úřadu Semily, okresního pozemkového úřadu.
Prvé rozhodnutí pozemkového úřadu v této věci ze dne 21. 2.
1994, č.j. PÚ 1741/92, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 24. 5. 1994, č.j. 19 Ca 203/94-19,
z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Po jeho
doplnění vydal pozemkový úřad další rozhodnutí ze dne 25. 1.
1995, č.j. PÚ 1741/92, který Krajský soud v Hradci Králové
rozsudkem ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-37, ve znění
opravného usnesení ze dne 14. 3. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-41,
z důvodu nesprávného právního posouzení věci zrušil a vyslovil
v něm právní názor ke sporné otázce aplikace ust. §11 odst. 4
zákona o půdě v předmětné záležitosti. Tento právní názor je již
uveden na jiném místě tohoto nálezu. Spornou otázku, zda vydání
předmětné nemovitosti brání či nebrání důvod uvedený v ustanovení
§11 odst. 4 zákona o půdě, posoudil pozemkový úřad v souladu
s právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2.
1996, č.j. 19 Ca 131/95-37 (v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Praze na str. 4 je zřejmě omylem uvedeno datum rozsudku 14. 3.
1996 a č.j. 19 Ca 131/95-39), ve znění opravného usnesení ze dne
14. 3. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-41. Pokud navrhovatelé vytýkali
pozemkovému úřadu nesprávné právní posouzení splnění podmínek
ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě v této věci, Krajský soud
v Praze jim nepřisvědčil, neboť pozemkový úřad v napadeném
rozhodnutí posoudil věc v souladu s předchozím právním názorem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca
131/95-37, kterým byl podle ustanovení §250r o.s.ř. při svém
rozhodování vázán.
Stěžovatelé spatřují základní pochybení Krajského soudu
v Praze právě v tom, že soud zřejmě vycházel z přesvědčení, že
i pro jeho rozhodování je závazným dříve vyslovený právní názor
Krajského soudu v Hradci Králové. Ten však považují stěžovatelé
za závazný pouze pro správní orgán, zatímco Krajský soud v Praze
byl prý povinen správnost tohoto právního názoru na základě
námitek oprávněných osob přezkoumat. To se však nestalo. Vzhledem
k tomu se Krajský soud v Praze po věcné stránce nevypořádal
s námitkami oprávněných osob, které nesouhlasily se závěry
správního orgánu, že stavba zásadní přestavbou ztratila svůj
původní stavebně technický charakter a že nesouvisí s předmětem
zemědělské výroby. Stěžovatelé poukázali na znalecký posudek ing.
B., z něhož vyplývá, že v daném případě převážná část stavebních
prvků zůstala původních a že tedy nedošlo ani ke ztrátě původního
stavebně technického charakteru stavby a to ani první, ani druhou
stavební úpravou. Soud se rovněž nezabýval tvrzením navrhovatelů,
že předmětné stavby od svého vzniku sloužily zemědělským účelům,
na čemž prý nic nemění skutečnost, že byly posléze použity pro
přidruženou výrobu JZD, neboť je lze snadno pro zemědělské účely
využít například jako skladovací prostory a oprávněné osoby je
naléhavě potřebují pro zajištění zemědělské výroby, kterou
provozují.
Vzhledem k provedeným skutkovým zjištěním a právnímu
posouzení věci obecným soudem zkoumal Ústavní soud jako soudní
orgán ochrany ústavnosti napadené rozhodnutí z hlediska
respektování ústavních principů a zejména zásad spravedlivého
procesu, jejichž porušení stěžovatelé napadají. Se zřetelem
k tomu se zabýval námitkami stěžovatelů, podle nichž - jak již
bylo uvedeno - se Krajský soud v Praze k výkladu ustanovení §11
odst. 4 zákona o půdě (podaného Krajským soudem v Hradci Králové)
nevyjádřil, odkázal toliko na jeho závaznost pro správní orgán,
který se tímto stanoviskem po právu řídil a sám se věcnou
stránkou sporu nezabýval vůbec. Proto stěžovatelé vytýkali
napadenému rozsudku zcela formalistický přístup k věci a namítli,
že právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové vázal sice pozemkový úřad, nikoli však Krajský soud
v Praze.
Ústavní soud považuje tyto námitky stěžovatelů za důvodné.
I když krajský soud při přezkoumávání zákonnosti napadeného
správního rozhodnutí postupuje podle ust. §250i o.s.ř. - podle
něhož je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době
vydání napadeného rozhodnutí a dokazování se neprovádí - nelze
toto ustanovení interpretovat toliko gramaticky (srov. J. Bureš,
L. Drápal, M. Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář, 2. vydání,
Praha, C. H. Beck, 1996, str. 752: Slova "dokazování se
neprovádí" nelze vykládat tak, že se dokazování provádět nesmí.
Zákonodárce jen vyjadřuje, že zpravidla - s ohledem na přijatou
závaznost skutkového stavu - nebude třeba dokazování provádět.).
Ust. §250i o.s.ř. je třeba vykládat i v souvislosti s ust. §250j odst. 2 o.s.ř., podle něhož dojde-li soud k závěru, že
zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci,
zruší rozsudkem napadené rozhodnutí správního orgánu a vrátí věc
žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Pokud tedy Krajský
soud v Praze pouze odkázal na to, že pozemkový úřad v napadeném
rozhodnutí posoudil věc v souladu s právním názorem Krajského
soudu v Hradci Králové, kterým byl podle ust. §250r o.s.ř. při
svém rozhodování vázán, šlo o postup velmi formální. Probíhající
soudní řízení je třeba z hlediska ochrany základních práv
a svobod účastníků v zásadě chápat jako jeden celek. Tato ochrana
je povinností i obecných soudů, neboť podle článku 4 Ústavy
základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Z tohoto
pohledu je proto třeba vykládat i ustanovení §250r o.s.ř. pokud
jde o další postup obecného soudu v souzeném konkrétním případě.
Po věcné stránce šlo o to, zda jsou splněny podmínky ustanovení
§11 odst. 4 zákona o půdě. Výkladem tohoto ustanovení se již
Ústavní soud zabýval např. v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 35/97
publikovaném pod č. 40 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 7,
vydání 1., Praha, C. H. Beck, 1997, a nálezem ve věci sp. zn. II.
ÚS 186/95 uveřejněném pod č. 83 téže Sbírky, svazek 6, vydání
1., C. H. Beck, 1997. V tomto nálezu Ústavní soud k aplikaci
předmětného ustanovení zákona o půdě konstatoval, že "zákonodárce
nevydání nemovitosti váže pouze na podmínku zásadní přestavby,
kterou blíže specifikuje ztrátou stavebně technického charakteru
tak, že stavba již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby".
O zásadní přestavbu tedy půjde jen tam, kde přestavba popře
možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím
smyslu slova. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně
nejen proto, že jde o zmírnění křivd a o princip kontinuity
s původním vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost
na zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituenta, který by,
nebýt křivdy (odnětí majetku totalitním režimem), mohl dnes ve
svém majetku provozovat v zásadě jakoukoli, tedy i nezemědělskou
činnost.
Se zřetelem na stávající judikaturu Ústavního soudu je třeba
posuzovat i konkrétní souzený případ.
Krajský soud v Hradci Králové v této souvislosti vyjádřil
názor, že k vydání nemovitostí oprávněným osobám může dojít
- mimo jiné - jen za podmínky, že požadovaná nemovitost dosud
jako samostatná věc existuje. Ohledně této tvrzené podmínky však
nebyla provedena dostatečná skutková zjištění, z nichž by bylo
možno objektivně dovodit, zda je splněna či nikoli. Zejména
s ohledem na znalecký posudek znalce ing. B. nebylo dostatečně
prokázáno, že došlo k zásadní přestavbě požadované nemovitosti
a že ta jako samostatná věc již neexistuje, takže tyto otázky
nebyly spolehlivě vyřešeny. Znalec ing. B. konstatoval, že
stavební změny vyjádřené v procentech poměrů uvedených objemů
prvků dlouhodobě životnosti u posuzovaných původních staveb
(stodol), dotčených změnami, jsou převážně menší než stanovená
smluvní hranice 37,5 % a že vyšší jsou jen u jednoho
z vyjmenovaných prvků dlouhodobé životnosti. Znalecký posudek
doplnil znalec ing. B. vyjádřením zaslaným dne 6. 1. 1995
pozemkovému úřadu, v němž uvedl, že stavby nebyly posuzovány jako
celek, neboť se jedná o restituční nárok dvou vlastníků a původní
stavby byly v době odnětí naprosto samostatné, postavené na
samostatných stavebních parcelách, které jsou ve vlastnictví
oprávněných osob. Podle jeho názoru se změna stavebně technického
charakteru týká pouze prvků dlouhodobé životnosti, tj.
konstrukčního řešení stavby v rozsahu základů, svislých nosných
konstrukcí, vodorovných konstrukcí - stropů, schodišť a krovů
ozn. PDŽ.
Vzhledem k tomu, že se Krajský soud v Praze tímto znaleckým
posudkem nezabýval, nezkoumal otázku splnění zákonné podmínky,
zda stavba - o jejíž vydání stěžovatelé žádali - již nesouvisí
s předmětem zemědělské výroby, ani své rozhodnutí po věcné
stránce neodůvodnil, je třeba přisvědčit stěžovatelům, že došlo
k porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článku
36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Již ze zákona totiž vyplývá
povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (§157 odst. 1
o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v ust. §157 odst. 2 o.s.ř.
Z hlediska ústavního lze dodat, že jedním z principů,
představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu
právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR)
a vylučujících libovůli při rozhodování, je též nezbytná
návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tento
požadavek však napadený rozsudek nerespektuje.
Krajský soud v Praze - jak již bylo uvedeno - se totiž
s otázkou aplikace ust. §11 odst. 4 zákona o půdě nevypořádal
vůbec a v odůvodnění napadeného rozhodnutí postupoval zcela
formalisticky, jestliže se pouze dovolal závaznosti stanoviska
Krajského soudu v Hradci Králové pro správní orgán. V souzené
věci lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je
nutno považovat za rozpornou s principy řádného a spravedlivého
procesu situaci, kdy jsou v soudním rozhodování skutková zjištění
v evidentním nesouladu s provedenými důkazy (srov. Ústavní soud
ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, vydání 1., Praha, C. H.
Beck 1996, nález č. 79). To platí tím spíše tam, kde co do merita
věci žádné důkazy ve vlastním soudním řízení předcházejícím
napadenému rozsudku provedeny nebyly a dokazování v celém
ostatním předchozím soudním i správním řízení trpí - pokud jde
o závěry znaleckých posudků - takovou neúplností - že samo
porušuje zásady spravedlivého soudního procesu.
Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozsudkem
bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu
citovaných článků Ústavy a Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto Ústavní soud
ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 15. 5. 1997, č.j. 45 Ca 111/96-44, zrušil [§82
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č.
77/1998 Sb.].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. května 1998