ECLI:CZ:US:1998:1.US.264.97
sp. zn. I. ÚS 264/97
Usnesení
I. ÚS 264/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele F.Š., zastoupeného advokátem JUDr. Š.A., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 1997, sp. zn. 15 Co 807/96, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 10. 1996, čj. 1 C 585/92 - 225, takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 21. 7. 1997, označeném jako ústavní stížnost. Podání Ústavnímu soudu bylo učiněno včas ve lhůtě stanovené §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Stěžovatel napadl pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 1997, sp. zn. 15 Co 807/96,
I. ÚS 264/97
jímž byl po-tvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 10. 1996, čj. 1 C 585/92 - 225, kterým byl zamítnut jeho návrh, aby odpůrcům - A. a A.V. - byla uložena povinnost vydat mu jednu čtvrtinu nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 1026 a v napadených rozhodnutích blíže označených a popsaných.
Stěžovatel nepovažuje za správný závěr rozsudku krajského soudu, že v restituční věci musí on, jako oprávněná osoba, prokázat i negativní skutečnosti, pokud tvrdí, že náhrada za vyvlastněné nemovitosti původnímu vlastníku nebyla vyplacena. Má za to, že tento závěr rozsudku krajského soudu je v rozporu s ustanovením §120 odst. 1 o. s. ř., který ukládá důkazní povinnost účastníkům řízení ohledně vlastních tvrzení. Odpůrci podle něj žádnými důkazy neprokázali, že by náhrada za vyvlastněné nemovitosti byla původnímu vlastníku skutečně vyplacena. Jestliže vyvlastňovací spis bývalého Okresního národního výboru v K. neobsahoval doklady, které by potvrzovaly skutečné vyplacení peněžité náhrady původním vlastníkům vyvlastněných nemovitostí, pak stěžovatel rozsudky
obou soudů považuje za nepřesvědčivé, nevyplývající z provedených důkazů, a za nezákonné. Dále stěžovatel vytýká oběma soudům, že věc nehodnotily i z hlediska ustanovení §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zejména když jim bylo známo, že spolumajitel předmětných nemovitostí L.J. patřil ke skupině občanů označovaných v té době jako nepřátelé lidově demokratického zřízení a nemohl se domáhat vyplacení přiznané náhrady za vyvlastnění nemovitosti proti státu.
Stěžovatel na základě jím uvedených stanovisek dovozuje, že rozsudky obou soudů bylo porušeno jeho ústavní právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 264/97
Ústavní soud považoval za nutné především zdůraznit, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem jako soudního orgánu ochrany ústavnosti není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud se nejprve zabýval rozhodnutím Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 10. 1996, čj. 1 C 585/92 - 225. Soud zde dospěl k závěru, že navrhovatel - stěžovatel - nesprávně dovozuje své postavení oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť předmětná část nemovitostí byla vyvlastněna původnímu vlastníkovi L.J. v roce 1959; ten zemřel v roce 1973 a jeho jedinou dědičkou se stala pozůstalá manželka K.J., která zemřela dne 3. 6. 1961, ještě před podáním návrhu na zahájení řízení. I když se stěžovatel, jakožto bratr zemřelé, stal univerzálním závětním dědicem, je ve vztahu k původnímu vlastníku pouze sourozencem jeho manželky, a tedy na něj nedopadá ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Kromě tohoto soud konstatoval, že stěžovatel neprokázal restituční důvod. Nemovitosti byly vyvlastněny za náhradu pro účely rekreačního zařízení a do současné doby k tomuto účelu slouží. Proto nejsou splněny podmínky pro vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ani podmínky podle ustanovení §6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona nebyly splněny, neboť soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že za vyvlastněné nemovitosti byla poskytnuta náhrada.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, který se týkal
I. ÚS 264/97
zamítnutí návrhu navrhovatele - stěžovatele - potvrdil. Vyslovil právní závěr, že stěžovatel může v daném případě vystupovat v postavení oprávněné osoby, neboť smrtí oprávněné osoby, kterou byla K.J., a která, jak sám zjistil, stačila podat výzvu k vydání věci u povinné osoby, přešel nárok na vydání nemovitostí na dědice, kterým je stěžovatel. Tento je tedy aktivně legitimován k uplatnění nároku. Jinak se však odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o restituční důvod stěžovatele. Uznal, že soud prvního stupně zvážil správně provedené důkazy v souvislosti s vyplacením či nevyplacením náhrady při vyvlastnění a ve svém rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve smyslu prokázání restitučního důvodu. Zdůraznil, že otázka neposkytnutí náhrady je sice negativní skutečností, kterou by obecně měl prokazovat ten, kdo tvrdí, že poskytnuta byla; nelze však přehlédnout, že splnění restitučních důvodů, tj. vyvlastnění bez náhrady, a to včetně této negativní skutečnosti, zatěžuje důkazním břemenem podle povahy věci nutně i stěžovatele.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že tímto ustanovením je ochráněno vlastnické právo skutečné a existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná. V daném případě tedy odkaz stěžovatele na uvedený článek Listiny základních práv a svobod nemůže obstát.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy a s kterými se soudy vypořádaly. Ústavní soud neshledal důvodu odchýlit se od závěrů Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ve svém rozhodnutí postupoval v souladu s ustanovením §120 odst. 1 a §132 o. s. ř., když konstatoval, že stěžovatel - jako navrhovatel - v řízení o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neunesl důkazní břemeno, pokud jde o restituční důvod podle §6
I. úS 264/97
odst. 1 písm. j) citovaného zákona. Povinnost navrhovat důkazy a provádět jejich volné hodnocení je důsledkem ústavního principu nezávislého soudu (čl. 82 Ústavy ČR) a Ústavní soud zasahuje do důkazního řízení jen tehdy, byly-li porušeny základní práva a svobody občanů, vyplývající ze zásad spravedlivého procesu, zejména z ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup obecné soudy řádně zdůvodnily. Ústavní soud tedy nemohl učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Ústavní soud tedy neshledal porušení procesních ani jiných ústavních práv namítaných stěžovatelem a dospěl k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné. Proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 1998 JUDr.Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu
s