ECLI:CZ:US:1998:1.US.268.97
sp. zn. I. ÚS 268/97
Usnesení
I. ÚS 268/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Gúttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., účastníka řízení - Vrchního soudu v Praze a vedlejšího účastníka - J.P., podnikatele podnikajícího pod obchodním jménem F., zastoupeného advokátem JUDr. J.Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. 10 Cmo 573/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. 9. 1996, č.j. 30 Cm 36/95-18, byla žalovanému N. (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci - J.P., F., v P. částku 2.555.847,60 Kč s 18% úrokem z prodlení od 9. 2. 1995 do zaplacení a dále částku 123.206,- Kč na náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce JUDr. J.Z., to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Uvedená částka představovala - podle žaloby - žalobcovy nároky vyplývající ze smlouvy uzavřené se žalovaným (stěžovatelem) o vypořádání vzájemných vztahů "přicházejících v úvahu" v souvislosti s výrobou filmu zejména doplatek ceny, smluvní pokuty a daň z přidané hodnoty. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že Krajský
I. ÚS 268/97
obchodní soud v Praze rozhodl podle ustanovení §153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") rozsudkem pro zmeškání, neboť shledal, že v daném případě byly splněny podmínky pro jeho vydání.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dne 8. 10. 1996 odvolání spolu s návrhem na zrušení rozsudku pro zmeškání z důvodů uvedených v §153b odst. 4 o.s.ř. Krajský obchodní soud v Praze tento návrh usnesením ze dne 14. 10. 1996, č.j.
30 Cm 36/95-24, zamítl. V jeho odůvodnění uvedl, že neshledal důvody pro zrušení rozsudku pro zmeškání, neboť žalovaný byl řádně poučen o následcích nedostavení se k jednání a k nařízenému jednání se přesto bez omluvy nedostavil. Důvody uváděné žalovaným, tj. onemocnění jeho právního zástupce v době jednání (23. 9. 1996), jsou prý právně irelevantní, neboť žalovaný udělil plnou moc svému právnímu zástupci ke dni 27. 9. 1996, tj. až po datu jednání soudu prvního stupně, při kterém byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání.
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil citované usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, odmítl odvolání žalovaného proti shora uvedenému rozsudku téhož soudu ze dne 23. 9. 1996, č.j. 30 Cm 36/95-18, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého usnesení nejprve Vrchní soud v Praze, shodně se soudem prvního stupně, posoudil žalovaným uváděné důvody zmeškání účasti na jednání u Krajského obchodního soudu v Praze jako účelové a irelevantní. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a proto napadené usnesení podle ust. §219 o.s.ř. potvrdil.
Vrchní soud se dále v souladu s ust. §§201 a 202 odst. 1 o.s.ř. zabýval otázkou přípustnosti odvolání proti rozsudku pro zmeškání. Odvolací soud proto přezkoumal, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání a zda
jeho vydání nevylučovala povaha věci či zda není v rozporu s právními předpisy (§201, §202 odst. 1 o.s.ř.).
Vrchní soud nejprve konstatoval, že žalobce v žalobním návrhu ze dne 20. 1. 1995 - s odkazem na smlouvu ze dne 21. 4. 1994, uzavřenou mezi účastníky řízení -
uplatnil vůči žalovanému nárok na zaplacení výše uvedené částky s úrokem z prodlení. Žalovanému dále bylo řádně a včas doručeno předvolání k jednání na den 23. 9. 1996, přičemž byl poučen o následcích nedostavení se k jednání, tj. o možnosti
I. ÚS 268/97
vydání rozsudku pro zmeškání. Žalovaný se však k tomuto prvnímu jednání bez včasné a řádné omluvy nedostavil a žalobce - který byl přítomen osobně - navrhl, aby bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Poněvadž soud prvního stupně dospěl k závěru, že se nejedná o případ, kdy rozsudek pro zmeškání nelze vydat (§153b odst. 3 o.s.ř.) a shledal předpoklady stanovené v ust. §153b odst.1 o.s.ř. za splněny, správně rozsudkem pro zmeškání žalobě vyhověl. Odvolací soud proto neshledal podané odvolání za důvodné a přípustné a podle ust. §218 odst. 1 písm. c) je jako nepřípustné odmítl, a to bez jednání podle ust. §214 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní uvedl, že postup soudu je v rozporu s ustanoveními čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 10 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel se především domnívá, že došlo ke zcela nesprávnému posouzení otázky "zplnomocnění". Poukázal na to, že "vztah mezi zmocnitelem a zmocněným nevzniká vystavením plné moci, ale uzavřením příslušné smlouvy, v případě klienta a advokáta se jedná o smlouvu mandátní. Plná moc je pouze dokladem, jímž se zmocněnec prokazuje třetím osobám, včetně orgánů veřejné moci. Datum na plné moci proto nevypovídá o tom, kdy ... skutečně vznikl vztah zastoupeného a zástupce. Výše uvedené se vztahuje nejen na zmocnění obecné, ale i na zmocnění procesní. Není podstatné, kdy byla plná moc založena do spisu, ale kdy byla uzavřena smlouva o zastupování v soudním sporu". Stěžovatel rovněž odkázal na toleranci ze strany soudní praxe, např. při dodatečném zakládání plných mocí do spisu, a dovolal se dále významu a účelu institutu "kontumačního rozsudku". Prohlásil, že neměl v úmyslu řízení jakýmkoli způsobem mařit a zdůraznil, že užití tohoto rozsudku "v pochybnostech, kdy rozhodujícím momentem je nesprávně vyplněné datum na plné moci, je zcela zjevně v rozporu se základními zásadami demokratického procesního práva".
Z toho stěžovatel dovozoval, že soudy nesprávně aplikovaly institut rozsudku pro zmeškání "na případ, který byl přinejmenším nejednoznačný v posouzení okolností zmeškání prvního nařízeného jednání ve věci" a že soudy nesprávně posoudily vznik vztahu mezi zastoupeným a zástupcem, "když bez dalšího považovaly datum na formuláři plné moci za datum vzniku smluvního vztahu, ačkoli plná moc má charakter pouhého dokladu, jímž se zastupitelský vztah osvědčuje vůči
I. ÚS 268/97
třetím osobám". Stěžovatel konečně uvedl, že se Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení nevypořádal s argumentem, že na základě žalobních tvrzení nebylo možné vynést rozsudek pro zmeškání, neboť z nich nevyplýval titul nároku a z odůvodnění napadeného usnesení není patrno, jak soud tuto otázku hodnotil.
Proto stěžovatel navrhl, aby bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a aby bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. 10 Cmo 573/96, zrušeno. Stěžovatel prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné
náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Vrchní soud v Praze a vedlejší účastník - J.P., podnikatel podnikající pod obchodním jménem F.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření nesouhlasil s názorem stěžovatele, že
"datum vystavení písemné plné moci advokáta, které je pozdější než datum
zmeškaného prvního jednání, není rozhodnou skutečností, když k uvedení pozdějšího
data písemné plné moci došlo administrativním nedopatřením", a konstatoval, že
vnitřní ujednání mezi účastníkem a zvoleným zástupcem nemá právní význam. Do
data vystavení plné moci jedná účastník bez zástupce a tomu podle §49 o.s.ř.
odpovídá rovněž právní úprava doručování. Pokud se stěžovatel zmiňuje o soudní praxi tolerující dodatečné zakládání plné moci zvoleného zástupce do spisu, Vrchní
soud v Praze připomněl, že taková praxe se může týkat pouze případů, kdy úkon byl učiněn za účastníka zvoleným zástupcem a teprve dodatečně byla řádně udělená plná moc předložena. Tím je pak "odstraněn odstranitelný" nedostatek podmínek řízení, v němž je možné pokračovat, a za úkony účastníka lze považovat i úkony učiněné jeho zástupcem. Tento výklad však na řešený případ nedopadá. Obdobně prý nemá oporu ve znění §153b o.s.ř. právní názor stěžovatele, podle kterého lze toto ustanovení aplikovat především v případech, kdy účastník má zájem řízení protahovat, vyhýbat se mu, či řízení jakýmkoli způsobem mařit. Podmínky pro vydání kontumačního rozsudku jsou v uvedeném ustanovení stanoveny přísně a mimo to je jeho vydání ve stanovených případech podle §153b odst. 3 o.s.ř. zcela vyloučeno. Posouzení toho, zda v konkrétním případě bude rozsudkem pro zmeškání rozhodnuto - jestliže podmínky pro jeho vydání shledá soud za splněny - ponechává zákon podle odst. 1
I. ÚS 268/97
citovaného ustanovení na úvaze soudu. Odvolací soud opětovně uvedl, že sdílí názor soudu prvního stupně, který v daném případě správně rozsudkem pro zmeškání rozhodl. Vrchní soud konečně nepovažoval za opodstatněnou ani stěžovatelovu námitku, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny, neboť tvrzení o skutkových okolnostech sporu prý neopravňovalo rozhodnutí soudu v neprospěch žalovaného. Podle názoru Vrchního soudu v Praze je totiž z obsahu návrhu na zahájení řízení zřejmá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce. Možnosti uvést skutečnosti zpochybňující oprávněnost nároku žalobce a navrhnout k jejich prokázání důkazy, žalovaný nevyužil, jednání, na které byl řádně pozván, se bez důvodné a včasné omluvy nezúčastnil, byt' byl o následcích nedostavení se k prvnímu jednání ve věci řádně poučen, takže s nepříznivými následky musel být srozuměn.
Podle názoru Vrchního soudu v Praze z uvedených důvodů nedošlo ani rozhodnutím odvolacího soudu ani rozhodnutím soudu prvního stupně "k porušení stěžovatelem uváděných závazných předpisů". Vrchní soud konečně prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno.
Vedlejší účastník J.P. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především poukázal na to, že cestou ústavní stížnosti nemůže být přezkoumáváno rozhodnutí závisející na úvaze soudu v mezích zákona. Vrchní soud věc posoudil v mezích své kompetence a jeho volná úvaha - i kdyby nebyla správná - porušením Ústavou zaručených práv a svobod není a ústavní stížnost nemůže být z takového důvodu podávána. V daném případě však obecné soudy institut rozsudku pro zmeškání aplikovaly správně, neboť neshledaly, že by stěžovatel zmeškal jednání z omluvitelných důvodů. V takovém postupu nelze spatřovat porušení jeho základních práv a svobod. Vedlejší účastník dále připomněl, že ustanovení, jejichž porušení stěžovatel vytýká, jsou převážně obecné povahy a pokud by ústavní stížnost byla důvodná, měla by být opřena též o další články Listiny, neboť práva "z uváděných ustanovení" porušena nebyla. Dále vedlejší účastník blíže rozebral okolnosti a důvody, z kterých lze usuzovat na to, že zástupce stěžovatele neměl dne 23. 9. 1996 řádnou plnou moc a že stěžovatel jednání toho dne evidentně zmeškal.
Vedlejší účastník proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že
na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
I. ÚS 268/97
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je v rozporu s ustanoveními čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 10 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel tedy v prvé řadě tvrdí, že "postup soudu" je v rozporou s článkem 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiku za svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana a s článkem 2 odst. 3 Ústavy, podle kterého státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Stěžovatel však neuvádí, v čem konkrétně spatřuje porušení těchto obecných ustanovení a z jejího obsahu to jednoznačně dovodit nelze. Ani Ústavní soud neshledal, že by Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím citované články porušil. V tomto směru tedy nelze ústavní stížnosti přisvědčit.
Pokud stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dopouští se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného soudního spisu - mu nijak nebylo bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Krajského obchodního soudu v Praze a posléze u Vrchního soudu v Praze domáhal. Stěžovatel rovněž konkrétně neuvádí, v čem - jak prohlašuje - není postup obecných soudů v souladu s článkem 10 Ústavy, který upravuje závaznost a právní sílu tam uvedených mezinárodních smluv a s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby byla jeho záležitost spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Ani Ústavní soud sám nedospěl podle obsahu spisu a ústavní stížnosti k názoru, že by obecné soudy citované články ústavy a úmluvy porušily.
Stěžovatel nesprávnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze spatřuje - jak již bylo dříve uvedeno - především v tom, že obecné soudy nesprávně posoudily vznik vztahu mezi zastoupeným a zástupcem a nesprávně aplikovaly institut rozsudku pro zmeškání. Tím současně v ústavní stížnosti (přímo i nepřímo) namítá, že se Vrchní soud nevypořádal v odvolacím řízení s argumentem, že na základě žalobních
I. ÚS 268/97
tvrzení nebylo možné vynést rozsudek pro zmeškání, neboť z něj nevyplývá titul žalobního nároku.
Tyto námitky nelze akceptovat.
Co se týká otázky dodatečného předložení písemné plné moci, je nutno konstatovat, že ust. §28 odst. 1 o.s.ř. neřeší formu dohody o plné moci, ale uvádí, že zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu plnou moc bud' pro celé řízení nebo jen pro určité úkony. Jedná se tedy o jediné dva způsoby, jakými lze udělení plné moci soudu prokázat. U obou forem (tj. u listiny o udělení plné moci nebo u soudního protokolu) musí být rovněž zřejmé, že zástupce plnou moc přijal. Z toho také vyplývá, že rozsah plné ranci a datum uvedené (třeba i v důsledku tvrzeného administrativního nedopatření stěžovatele) na vystavené písemné plné moci s sebou nese významné procesní důsledky, například z hlediska doručování podle §49 o.s.ř. Proto také v tomto případě bylo doručováno pouze stěžovateli a nikoli jeho zástupci. Názor stěžovatele, že v souzené věci (a též obecně) je rozhodující již uzavření mandátní smlouvy a nikoli udělení plné moci, lze tedy stěží sankcionovat, nehledě k tomu, že by to ve svých důsledcích v řadě případů vedlo k obcházení zákona a mnohdy i k tomu, že by instituce rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b o.s.ř. mohla být neutralizována.
V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně řádně doručil stěžovateli písemné předvolání k prvnímu ústnímu jednání ve věci a podle zákona jej náležitě poučil. Jestliže stěžovatel jednání bez důvodné a včasné omluvy zmeškal, nelze omluvu uskutečněnou o skončení jednání, při němž byl rozsudek pro zmeškání vydán, považovat za včasnou ve smyslu §153b odst. 1 o.s.ř. [K tomu srovnej publikovaný názor judikatury: Právní rozhledy, C. H. Beck, 5/95, str. 207; viz také Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 400 - dále jen "Komentář".] Akutní zdravotní indispozice, pro kterou žalovaný (stěžovatel), popř. jeho právní zástupce, jednání zmeškal, by sice (jako omluvitelný důvod neúčasti) mohla být - jak lze dovodit i z uvedené judikatury - důvodem k postupu dle §153b odst. 4 o.s.ř., avšak tuto možnost nelze na souzenou věc vztáhnout, neboť stěžovatel, který se k jednání nedostavil, se akutní zdravotní indispozice nedovolává a jeho právní zastoupení soud při vydání rozsudku pro zmeškání zkoumat - jak vyplývá z výše uvedeného - nemohl, protože jeho existence k rozhodnému dni (23. 9. 1996) osvědčena nebyla. Vzhledem k tomu je
I. ÚS 268/97
dodatečná omluva neúčasti právního zástupce Dr. Ch. při jednání dne 23. 9. 1996 irelevantní.
Pokud se stěžovatel dovolává soudní praxe tolerující dodatečné zakládání plné moci zvoleného zástupce do spisu, jedná se pouze o případy, kdy úkon byl učiněn za účastníka zvoleným zástupcem a teprve dodatečně byla řádně udělená plná moc předložena. Dodatečným předložením plné moci je nedostatek podmínky řízení odstraněn (podrobněji srov. bod 5, na str. 83 citovaného Komentáře); k názoru soudní praxe na případy, kdy byla dodatečně předložená plná moc, která byla udělena až poté, co zmocněnec již za účastníka provedl některé úkony, lze odkázat na bod 6. na str. 83 citovaného Komentáře (srov. publikovaný názor judikatury: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek vydávaná NS ČSFR, NS ČR a NS SR, R 12/85). Uvedený výklad - jak plyne z obsahu spisu - se však na posuzovaný případ nevztahuje.
Rozsudkem pro zmeškání podle ust. §153b o.s.ř. může obecný soud
rozhodnout o žalobě za předpokladu splnění přísných podmínek uvedených v odst. 1 tohoto ustanovení, přičemž odstavec 3 citovaného předpisu kategoricky uvádí, v jakých věcech je vydání takového rozsudku vyloučeno. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelovu pojetí významu a účelu tzv. kontumačního rozsudku, který podle něho spočívá v sankcionování toho účastníka řízení, jež se snaží řízení protahovat, vyhýbat se mu nebo jej případně zjevně mařit. Zavádějící je však i další stěžovatelova úvaha spočívající v účelovém spojení myšlenky o aplikaci institutu rozsudku pro zmeškání pouze na zjevné a nepochybné případy a stěžovatelem uváděné pochybnosti, podle kterých "užití rozsudku pro zmeškání, resp. potvrzení jeho správnosti v pochybnostech, kdy rozhodujícím momentem je nesprávně vyplněné datum na plné moci, je zcela zjevně v rozporu se základními zásadami demokratického procesního práva". Nelze totiž spojovat přísné podmínky aplikace rozsudku pro zmeškání s okolnostmi a datem udělení plné moci a důkazů o tom vůči obecnému soudu.
Pokud stěžovatel napadá skutečnost, že se Vrchní soud v Praze nevypořádal v odvolacím řízení s argumentem, že na základě žalobních tvrzení nebylo možné vynést rozsudek pro zmeškání, neboť z něj nevyplývá titul nároku, nelze přehlédnout - ve shodě s právním názorem literatury (viz bod 5 na str. 398 citovaného Komentáře) - že zákon (v ustanovení §153b odst. 1 o.s.ř.) vytváří "fikci", podle které "pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro
I. ÚS 268/97
zmeškání". Výše uvedený Komentář (tamtéž) v této souvislosti uvádí, že zmeškání totiž nemá za následek, že žalovaný spor bez dalšího prohrává, neboť obecný soud je povinen "tímto způsobem 'zjištěný' skutkový stav právně posoudit a kontumační rozsudek může vydat jen tehdy, jestliže je nárok žalobce po právu". Poněvadž z obsahu podrobného žalobního návrhu vyplývá odůvodněnost titulu uplatněného nároku po hmotněprávní stránce a stěžovatel nevyužil možnosti uvést skutečnosti, které by zpochybnily oprávněnost nároku žalobce, ani nenavrhl k jejich vyvrácení žádné důkazy a bez důvodné a včasné omluvy se k prvnímu jednání nedostavil - ač byl k němu řádně pozván a podle zákona poučen - musel s nepříznivými následky svého zmeškání počítat. Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti.
Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. listopadu 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu