ECLI:CZ:US:1998:1.US.269.97
sp. zn. I. ÚS 269/97
Usnesení
I. ÚS 269/97
Č E S K Á R E P UB L I K A
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů F. a V.H., obou zastoupených advokátem JUDr. F.P., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 41/97, ze dne 28. 2. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
odůvodnění:
Navrhovatelé se svým návrhem domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 23 Co 41/97. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedli, že Obvodním soudem pro Prahu 4 jim byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 6300 Kč. Navrhovatelé se však proti tomuto rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení odvolali, a na základě tohoto odvolání byla tato náhrada zvýšena na 7960 Kč. Odvolací soud však neuznal jejich požadavek na úhradu nákladů za další tři právní úkony a paušál a vzhledem k tomu jim nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení. Navrhovatelům nebyla přiznána náhrada nákladů za písemné podání z 28. 12. 1995 a dále za dvojí jednání jejich advokáta s protistranou, což je protokolováno ve spisu jako součást výpovědi žalované. Podle
I. ÚS 269197
navrhovatelů je zcela jednoznačné, že uvedené úkony jejich právní zástupce učinil, a proto jsou přesvědčeni, že závěr odvolacího soudu, že z obsahu spisu tato skutečnost nevyplývá, není správný. Dále navrhovatelé nesouhlasí s tvrzením městského soudu, že jejich podání z 28. 12. 1995 není podáním ve věci samé, neboť soud toto tvrzení náležitě nezdůvodnil.
Podle názoru navrhovatelů odvolací soud tímto rozhodnutím porušil §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle něhož soud pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Došlo tak i k porušení čl. 90 Ústavy ČR a a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhovatelé poukázali i na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 166/95, který lze podle jejich názoru vztáhnout i na předmětnou ústavní stížnost.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 20 C 143/94, Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé byli v žalobě proti D.J. o zaplacení částky 20000 Kč s příslušenstvím úspěšní, obvodní soud jim proto přiznal náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř. ve výši 6300 Kč. Tyto náklady představovaly soudní a další poplatky, cestovné, a náklady právního zastoupení za 6 úkonů a 6 režijních paušálů. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že jim přiznal právo na náhradu odměny za právní zastoupení ve výši 6640 Kč za 8 úkonů právní pomoci, a to za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby, poradu s klienty přesahující 1 hodinu a účast při 5 ústních jednáních soudu prvního stupně s režijními výlohami a další náklady stejně jako soud prvního stupně, tj. celkem 7960 Kč. Další požadovanou náhradu nákladů řízení za tři právní úkony odvolací soud navrhovatelům nepřiznal s odůvodněním, že písemné podání navrhovatelů z 28. 12. 1995 není podáním ve věci samé a dále že právní zástupce navrhovatelů nijak nedoložil své tvrzení, že jednal se žalovanou nebo jejím právním zástupcem ještě dvakrát a z obsahu spisu tato skutečnost nevyplývá. Za tyto tři úkony proto náhradu za odměnu advokátovi navrhovatelům nepřiznal.
I. ÚS 269/97
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadené usnesení Městského soudu v Praze splňuje náležitosti rozsudku dle §157 o. s. ř. a poukázal na to, že navrhovatelé v průběhu celého řízení nedoložili, že k jednání mezi právním zástupcem a žalovanou došlo až poté, co právní zástupce žalobců převzal zastoupení. Odvolací soud rovněž dostatečně zdůvodnil, proč podání žalobců z 28. 12. 1995 nelze považovat za úkon právní pomoci ve smyslu tehdy platné vyhlášky č. 270/1990 Sb. Jedná se o podání, kterým žalobci pouze komentují listinné doklady, které zaslali soudu. Dle názoru obvodního soudu nedošlo k porušení ústavních práv navrhovatelů, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
Městský soud v Praze označil ve svém vyjádření ústavní stížnost. za neopodstatněnou, neboť napadené usnesení neporušilo ani zákon, ani práva stěžovatelů chráněná ústavou. Městský soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení §137 a §142 o. s. ř. a z obsahu spisu. Podle názoru městského soudu mají navrhovatelé právo požadovat náhradu nákladů řízení, je však pouze věcí soudu, zda tyto náklady považuje za potřebné k účelnému uplatňování či ochraně práva. Proto městský soud postupoval při přezkoumávání správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výše nákladů řízení správně, v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně vyložil, jakými úvahami při rozhodování se řídil a z čeho vycházel.
D.J., která v řízení vystupovala jako strana žalovaná, ve svém vyjádření uvedla, že dle jejího stanoviska soud volnou úvahou přiznal náklady potřebné pro účelné uplatňování práva podle §142 o. s. ř., v řízení nedošlo k porušení žádných ústavních práv navrhovatelů, a proto navrhla zamítnutí stížnosti.
Po zhodnocení všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ze spisového materiálu i z usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že městský soud pečlivě přezkoumal napadený výrok o náhradě nákladů řízení, zkoumal a hodnotil všechny podklady tykající se
I. ÚS 269/97
nákladů řízení, a poté vydal rozhodnutí, které řádně, jasně a srozumitelně odůvodnil. Postupoval při tom dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, který v §142 ponechává na posouzení soudu, které náklady řízení jsou potřebné k účelnému uplatňování nebo obraně práva proti druhému účastníku. 0 důkladnosti přezkoumání svědčí nepochybně i skutečnost, že odvolací soud náhradu nákladů oproti soudu prvního stupně zvýšil. Městský soud přiznal navrhovatelům náhradu nákladů ve výši 7960 Kč namísto jimi požadované částky 10450 Kč na základě vlastního zhodnocení všech podkladů a vlastního uvážení, přičemž navrhovatelé měli možnost se účastnit jednání, podávat návrhy a všechna jejich práva v občanském soudním řízení byla zachována. Proto nelze v tomto jednání spatřovat porušení základního práva navrhovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani porušení čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud souhlasí s navrhovateli, že principy spravedlivého procesu uvedené v citovaném nálezu, sp. zn. III. ÚS 166/95, platí zajisté i při rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud však neshledal, že by v předmětném řízení o nákladech řízení byly porušeny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. června 1998
JUDr.Vladimír Paul
předseda I. senátu