ECLI:CZ:US:1998:1.US.272.97
sp. zn. I. ÚS 272/97
Usnesení
I. ÚS 272/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti A.I., zastoupené advokátem JUDr. R.L., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1212/96, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 12 Co 207/95, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků České republiky - Okresního úřadu v R. a obce H., okr. R., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka napadla svou včas podanou ústavní stížností jednak rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1212/96, a jednak rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 12 Co 207/95. Rozhodnutím obecných soudů vytýká stěžovatelka rozpor s čl. 11 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru navrhovatelky jí bylo napadenými rozhodnutími obecných soudů znemožněno ujmout se majetkových práv určením, že nemovitosti v kat úz. H., konkrétně dům čp.
I. ÚS 272/97
86 se stavební parcelou č. 121/1 a další přilehlé pozemky, patří do pozůstalosti po její zemřelé babičce M.V.
V ústavní stížnosti navrhovatelka poukazuje na to, že rodinný dům s pozemky v kat. úz. H. byl nezákonně znárodněn podle §1 odst. 4 Dekretu prezidenta republiky, č. 100/1945 Sb., neboť netvořil se znárodněným podnikem zemřelého pradědečka navrhovatelky nerozlučný hospodářský celek. V důsledku toho nemělo k znárodnění rodinného domu s pozemky dojít s poukazem na znění vyhlášky ministra průmyslu č. 191 ze dne 27. 12. 1945, v niž se přímo uvádí, že dochází ke znárodnění podniků, nemovitostí, budov a zařízení sloužících k provozu znárodněného podniku a zároveň s podnikem se znárodňují veškeré pomocné podniky a pomocné závody, které se znárodněným podnikem tvoří nerozlučný hospodářský celek. Předmětné nemovitosti nebyly součástí podniku, ani nesloužily provozu podniku, nýbrž sloužily k bydlení majitele podniku.
Dále stěžovatelka poukazuje na usnesení Okresního soudu civilního v Praze ze dne 18. 1. 1950, jímž soud vyslovil, že pradědeček stěžovatelky pozbyl nemovitostí ve výroku uvedených neplatným majetkoprávním jednáním z doby okupace. V důsledku toho se M.V. - babička stěžovatelky a dcera MUDr. F.V. (původního vlastníka nemovitostí) - domáhala jejich naturální restituce. Po přijetí zákona č. 79/1948 Sb. upravila svoji restituční žádost na určení, že zůstavitel pozbyl nemovitostí pod tlakem okupace, protože návrh směřoval proti národnímu podniku, který nemovitosti nabyl znárodněním. Úpravou žalobního petitu se původní naturální restituce změnila v žalobu na určení právní skutečnosti, že právní předchůdce žalobkyně pozbyl věci neplatným majetkoprávním úkonem z doby nesvobody. Zákon č. 79/1948 5b. sice ve svém článku IV odst. 1 uvažoval o náhradě v penězích, prováděcí předpis ohledně takové náhrady však již nebyl přijat. V důsledku toho zůstalo pouze u prohlášení neplatnosti převodu majetku, avšak bez možnosti jakéhokoliv materiálního plnění. Závěrem proto navrhovatelka dovozuje, že u jejích právních předchůdců tak došlo k vyvlastnění bez náhrady. Rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo změněno
I. ÚS 272/97
rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že žaloba se zamítá, i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, jímž bylo zamítnuto dovolání navrhovatelky, tento závěr o vyvlastnění bez náhrady potvrdily.
V písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti Krajský soud v Plzni navrhl její zamítnutí. Zdůraznil, že určovací žalobě nebylo lze vyhovět, neboť zůstavitelka M.V. (babička stěžovatelky) se za svého života nestala vlastnicí předmětných nemovitostí, a proto se nemohly stát součástí její pozůstalosti.
Nejvyšší soud České republiky rovněž navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Zdůraznil, že zemřelý MUDr. F.V. neměl nemovitý majetek, jehož se určovací žaloba týká, zahrnut do své pozůstalosti. V důsledku toho nemohl být tento majetek předmětem dědického řízení po dceři tohoto zůstavitele M.V. a zřejmě i jeho vnučce K.T., matce stěžovatelky, zemřelé v roce 1990 v USA. Na závěr poukazuje Nejvyšší soud České republiky na to, že bylo věcí úvahy stěžovatelky rozhodnout se pro možný postup podle zvláštního zákona, například zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění.
Vedlejší účastníci, tj. Okresní úřad v R. i obec H., shodně navrhli zamítnutí ústavní stížnosti s poukazem na nedostatek aktivní legitimace navrhovatelky k podání ústavní stížnosti. Podle obou vedlejších účastníků řízení navrhovatelka neprokázala, zda je dědičkou zemřelé K.T.
Navrhovatelka k dotazu ústavního soudu doplnila své podání sdělením, že její matka po své emigraci v roce 1948 žila až do své smrti v roce 1990 v USA. Dědictví po zemřelé matce navrhovatelky nebylo v naší republice nikdy projednáváno, neboť zde nebyl majetek, který by na území republiky zůstavitelka zanechala. Doklady o projednání pozůstalosti v USA navrhovatelka nemá.
Ústavní soud poukazuje na to, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu
I. ÚS 272/97
k těmto soudům soudem nadřízeným, a proto nemůže nad jejich činností vykonávat neomezený přezkumný dohled, ledaže by došlo k porušení ústavy, ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod anebo mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud nesdílí názor navrhovatelky, že došlo k porušení čl. 11 odst. 3, 4 Listiny. Je namístě zdůraznit, že obsah ústavní stížnosti je polemikou s názory vyslovenými v odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, přičemž tato polemika prolínala již procesem dokazování před obecnými soudy. Pokud je tvrzeno porušení ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba zdůraznit, že tímto ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Nemohlo proto v tomto směru k porušení citovaného ustanovení dojít. Z procesu dokazování před obecnými soudy pak je zřejmé, že nebyl porušen ani čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces bylo poskytnuto, veškeré nabídnuté důkazy byly provedeny a z výsledků provedeného dokazování byly vyvozeny správné právní závěry. Protože navrhovatelka není přímou dědičkou zemřelé M.V. (tou byla v dědické posloupnosti zemřelá matka navrhovatelky Ch.E.T. - o jejímž pozůstalostním řízení není navrhovatelce ničeho známo), lze dovodit nedostatek aktivní legitimace navrhovatelky k řízení o určení, že nemovitosti náleží do pozůstalosti M.V. Nesporně bylo rovněž prokázáno v řízení před obecnými soudy, že nemovitosti, jichž se určovací žaloba týká, nebyly projednány ani v pozůstalosti po zemřelém MUDr. F.V. (zemřelém v roce 1943). Právní nástupkyní tohoto zůstavitele byla M.V., která uplatnila po zemřelém otci pouze restituční nárok na určení pozbytí nemovitostí pod tlakem okupace. Je třeba přisvědčit závěru obecných soudů ohledně toho, že bylo věcí navrhovatelky, zda zvolí postup podle zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, nebo postup jiný. Navrhovatelka zvolila postup jiný, konkrétně cestou určení, že její zemřelá babička vlastnila sporné nemovitosti v den své smrti. Podle názoru ústavního soud se jednalo o volbu, kterou nelze již zhojit v rámci podané ústavní stížnosti.
I. ÚS 272/97
Všechny uvedené skutečnosti svědčí o tom, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji Ústavní soud v senátu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, v platném znění, odmítl.
Poučení. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 16. června 1998
JUDr.Vladimír Paul
předseda I. senátu