ECLI:CZ:US:1998:1.US.28.98
sp. zn. I. ÚS 28/98
Usnesení
I. ÚS 28/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S., a. s., zastoupené advokátem JUDr. F. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 16 Ca 5/97, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Celního úřadu Rumburk ze dne 20. 8. 1996, č.j. 627/96, TR/11-0016/CD/96, byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 400.000 Kč za to, že se dopustila celního deliktu. Podstata tohoto celního deliktu (§298 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon v platném znění, dále jen "celní zákon") spočívala
I. ÚS 28/98
v tom, že stěžovatelka v letech 1993 až 1995 podala Celnímu úřadu Rumburk celní prohlášení, jimiž navrhla propuštění zboží do celního režimu "volný oběh" s nesprávně uvedenými údaji v odstavci 22, 46 a 47 Jednotné celní deklarace a tak způsobila, že zboží dovezené od firmy R. Z. Budapest (dále jen "R.I') bylo celním úřadem propuštěno na základě nesprávných údajů s vyměřením a vybráním cla o 629.172 Kč méně a daně z přidané hodnoty o 2.618.350 Kč nižší "než mělo být". Tím prý porušila ustanovení §105 odst. 4 celního zákona a zájem společnosti způsobem uvedeným v ustanovení §293 písm. d) celního zákona. V odůvodnění rozhodnutí celní úřad zejména uvedl, že podání celního prohlášení je považováno za projev vůle deklaranta navrhnout předmětné zboží k projednání a k propuštění do příslušného režimu a jeho podáním deklarant zároveň potvR.uje správnost údajů v něm obsažených a pravost dokladů, jimiž je doloženo. V dané věci celní úřad dospěl k závěru, že S., a.s., prováděla dvojí účtování dováženého zboží a tím se dopustila správního deliktu, za který byla - s přihlédnutím k jeho závažnosti a časovému období, v němž k němu docházelo - sankcionována.
Oblastní celní úřad Varnsdorf rozhodnutím ze dne 7. 11. 1996, sp. zn. 2716/96, zamítl odvolání proti citovanému rozhodnutí Celního úřadu Rumburk a toto rozhodnutí potvrdil. (Poznámka: v napadeném rozsudku je uvedeno Celní ředitelství Ústí nad Labem, neboť novelou ustanovení §8 celního zákona č. 113/1997 Sb. byla zřízena celní ředitelství, která - mimo jiné - přezkoumávají rozhodnutí celních úřadů.) V odůvodnění rozhodnutí oblastní celní úřad poukázal na to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno zcela v souladu se zákony a ostatními
I. Ús 28/98
právními předpisy a vycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatelky na zrušení rozhodnutí oblastního celního úřadu zamítl. V odůvodnění rozsudku soud zejména uvedl, že v letech 1993 až 1995 docházelo při barterových obchodech mezi stěžovatelkou a firmou R. ke dvojí fakturaci, když pro účely celního řízení prý byly vyhotovovány fiktivní faktury. Skutečné ceny účtovala S., a. s., ve výnosech na finančních účtech na základě tzv. interních faktur. Při vývozu byla pro účely celního řízení vyhotovena jiná faktura na cenu nižší a proti tomuto vývozu se uskutečnil dovoz v odpovídající výši. Dovozní faktury byly vystavovány maďarskou stranou a deklarant je předkládal celnímu úřadu k vyměření cla, leč dovozní faktury nebyly v účetnictví firmy účtovány, nebot se účtovalo v cenách skutečných.
Krajský soud při posuzování obchodů mezi oběma smluvními stranami z hlediska stanovení celní hodnoty dováženého zboží dospěl k závěru, že se sice jednalo o tzv. barter, tj. o výměnný obchod bez přímého použití peněz; celní hodnotou dovezeného zboží je však vždy skutečná hodnota tohoto zboží, tj. hodnota zboží, které za ně bylo vyvezeno bez ohledu na to, že mezi stranami byla sjednána cena nižší. V daném případě prý rozdílné hodnotě nasvědčovalo právě vnitřní účetnictví stěžovatelky, kde dovezené zboží i zboží poskytnuté druhé straně k vyrovnání bylo účtováno v cenách jiných, vyšších. Proto krajský soud dospěl k závěru, že celní hodnota byla v jednotlivých celních deklaracích uvedena nesprávně, a uvedl, že přesné a zdůvodněné určení skutečné celní hodnoty bude záležitostí dalšího celního řízení.
I. ÚS 28/98 ,
K námitce podjatosti ředitele Oblastního celního úřadu ve Varnsdorfu V. S., který ještě před rozhodnutím ve věci zveřejnil v místním tisku "zkreslené údaje o případu", krajský soud uvedl, že námitka podjatosti byla vznesena v odvolacím řízení, a o odvolání bylo rozhodnuto až poté, co nadřízený správní orgán rozhodl, že se o podjatost nejedná. S tímto závěrem se ztotožnil i krajský soud, jenž konstatoval, že ředitel V. S. sice nevhodným způsobem a při nedostatečném ověření skutečného stavu zveřejnil informace o zjištěních celních orgánů, nicméně prý "z ničeho nevyplývá, že by tento jeho názor ovlivnil správní řízení, když již prvoinstanční rozhodnutí vycházelo z řádných (a jiných, než v článku prezentovaných) skutečností a shodné pak bylo i posouzení v odvolacím řízení."
Proto krajský soud žalobu zamítl.
Citovaný rozsudek krajského soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní zejména uvedla, že Celní úřad Rumburk byl veden "ryze účelovou a tendenční" snahou "vyměřit clo a DPH při dovozu z cen, kterých stěžovatel v obchodu s R. nedosáhl". To prý lze dovodit z toho, že Celní úřad Rumburk nerespektoval rozhodnutí Finančního úřadu Rumburk ze dne 12. 8. 1996, č.j. 2514/430/96, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta "za účtování v chybných cenách dle tzv. interních faktur", které nejsou originální písemností ve smyslu zákona o účetnictví, a že neúčtovala podle faktur vystavených firmou R.. Z toho stěžovatelka dovozuje, že originálními písemnostmi, z nichž mělo být při dovozu účtováno, byly právě faktury vystavované R.. Stěžovatelka se domnívá, že krajský soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištění, nemajícím oporu v provedených důkazech, což ve svých důsledcích vedlo i k nesprávným právním závěrům. Krajský
I. ÚS 28/98
soud prý též nesprávně vyhodnotil prohlášení ředitele R. T. M. ze dne 4. 11. 1996 a účetní výkazy za roky 1993 až 1995, zpracované znalkyní T. Krajský soud rovněž nevyložil, proč neuznal sjednané dohody o cenách zboží mezi stěžovatelkou a R., podle nichž bylo zboží fakturováno. Podle názoru
stěžovatele není z napadeného rozsudku patrno, proč soud nevzal tyto důkazy za základ svých zjištění; mimo to vzhledem k existenci tzv. opomenutých důkazů, případně důkazů, jimiž se nezabýval, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Krajský soud prý dále porušil princip rovného postavení účastníků, když připustil, aby vyjádření Celního ředitelství v Ústí nad Labem k žalobě bylo doručeno soudu pouze v jednom vyhotovení a nevyzval ho k doručení dalších stejnopisů. Toto vyjádření bylo při jednání pouze přečteno a právní zástupce stěžovatelky je neměl k dispozici.
Stěžovatelka dále namítla, že se krajský soud nevypořádal s rozporem spočívajícím v tom, že originální faktura R., jíž byla účtována cena vyváženého zboží do ČR po stěžovatelce, je sice podle zákona o účetnictví jediným uznatelným dokladem, současně prý však je "neuznatelným dokladem ve smyslu §66 odst. 2 celního zákona". Tím byl údajně porušen ii č1. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem. Rozpor s tímto ustanovením spatřuje stěžovatelka v tom, že byl "zákon vykládán účelově pouze z toho pohledu, aby byl příjem státu co nejvyšší."
Stěžovatelka konečně nesouhlasila se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou podjatosti ředitele S. Stěžovatelka uvádí, že vyloučení pracovníků z projednávání
}
I. ÚS 28/98
a rozhodování věci přichází v úvahu nikoliv pouze pro jejich skutečně prokázanou podjatost, nýbrž již tehdy, lze-li mít pochybnost o jejich nepodjatosti (§9 odst. 1 správního řádu). V souzené věci prý pochybnost o nepodjatosti V. S. - s ohledem na publikovaný článek v regionálních novinách "Děčínský deník" - dána byla.
Stěžovatelka se proto domnívá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a v č1. 90 a 95 odst. 1 Ústavy a navrhuje jeho zrušení a odklad jeho vykonatelnosti (§79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.).
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Ústí nad Labem a vedlejší účastníci - Celní úřad Varnsdorf (právní nástupce Celního úřadu Rumburk) a Celní ředitelství Ústí nad Labem.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že je sice přípustné uzavírat barterové dohody a sjednávat prakticky jakékoliv ceny, což však neznamená, že cena sjednaná pro vzájemné započtení je vždy správně určenou celní hodnotou. V souzené věci byla cena zboží dodaného za zboží dovezené sjednána v nižší míře, než byla stěžovatelkou vnitřně účtována. K tomuto závěru soud dospěl na základě zprávy o daňové kontrole finančních orgánů. Celní hodnotou je však skutečná hodnota dodaného zboží, která však v daném řízení nebyla přesně stanovena, nebot pro posouzení, zda došlo k celnímu deliktu, stačil toliko závěr, že celní hodnotou nemohla být cena deklarovaná. Námitka, že se soud nevypořádal s údajným rozporem mezi zákonem o účetnictví a způsobem určení celní hodnoty, v podané žalobě vznesena nebyla
I. Ús 28/98
a soud se jí tedy podle dispoziční zásady nemusel zabývat. Ani v opačném případě by však "zřejmě nezaujal názor, že pro určení celní hodnoty je jakákoliv faktura směrodatnější než skutečnost, pokud by se od fakturace lišila".
K námitce podjatosti správního orgánu krajský soud uvedl, že o ní již bylo rozhodnuto Generálním ředitelstvím cel, dodal, že neshledal naplnění podmínek §245 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a zaujal názor , že publikace případu správním orgánem neznamená "překážku podjatosti". Rozhodnutí oblastního celního úřadu mimoto prý vycházelo z jiných než publikovaných skutečností.
Krajský soud ve svém vyjádření nesouhlasil ani s námitkou údajného porušení principu rovnosti účastníků, neboť vyjádření žalovaného bylo přečteno při ústním jednání, obsahovalo pouze stručný přehled správního řízení a vyjadřovalo názor žalovaného, že zákon neporušil. Pokud by prý z tohoto vyjádření vyplývala nutnost další argumentace či jiné přípravy, soud by "k žádosti" řízení odročil. Taková žádost však podána nebyla. Za nedůvodné považuje krajský soud i námitky týkající se náležitostí napadeného rozhodnutí. V tomto řízení soud nebyl oprávněn provádět další dokazování a mohl pouze hodnotit, zda napadené rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci, zda správní orgán provedené důkazy zhodnotil v souladu se zákonem a zda napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů (§250j odst. 2 o.s.ř.), a to vždy v mezích žalobních námitek. Soudu prý za těchto okolností "lze těžko vyčítat" porušení těch ustanovení o.s.ř., která se týkají provádění dokazování a hodnocení důkazů.
I. Ús 28/98
Ze všech uvedených důvodů krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Celní úřad Varnsdorf ve svém vyjádření uvedl, že Celní úřad Rumburk - který již neexistuje - postupoval nestranně a zcela v souladu s právním řádem. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Celní ředitelství Ústí nad Labem především zdůraznilo, že ze Všeobecné dohody o clech a obchodu 1994 vyplývá princip (č1. VII), že celní hodnota dovezeného zboží má být založena na skutečné hodnotě zboží, z něhož se vyměřuje clo, že nemá být založena na hodnotě zboží domácího původu a že touto skutečnou hodnotou má být cena, za niž se zboží nabízí k prodeji v dovážející zemi při běžném obchodu za podmínek neomezené soutěže. K provádění článku VII byla přijata i zvláštní Dohoda, která je shodná s koncepcí Dohody o provádění článku VII Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1979. Podstatný obsah této Dohody byl převzat do úpravy celního zákona č. 13/1993 Sb. (§66 a násl.). Celnímu úřadu podle §11 odst. 1 písm. e) celního zákona vždy náleží rozhodnutí o určení celní hodnoty a toto jeho oprávnění nelze chápat restriktivně v tom smyslu, že by byl vázán toliko zněním listin předkládaných deklarantem. Celní úřady mohou při určení celní hodnoty zboží provádět jakákoliv šetření k ověření pravdivosti nebo přesnosti těchto listin. Originální faktura proto v celním řízení představuje pouze jeden z dokladů, které mohou celní orgány k určení celní hodnoty požadovat, a námitka o údajném nesouladu zákona o účetnictví a celního hodnocení je tedy neopodstatněná. O určení celní hodnoty předmětného zboží bude teprve rozhodováno.
Celní ředitelství Ústí nad Labem proto navrhlo, aby byla
I. ÚS 28/98
ústavní stížnost zamítnuta.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, dále čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Stěžovatelka zejména namítá, že krajský soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, nemajícím oporu v provedených důkazech, což ve svých důsledcích vedlo i k nesprávným právním závěrům. K tomu Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout svoji ustálenou judikaturu, podle níž - v souladu s ústavním vymezením svých kompetencí v čl. 83 a násl. Ústavy - je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a ve vztahu k obecným soudům nepředstavuje ani odvolací orgán. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování, prováděné obecnými soudy a jeho pravomoc je omezena toliko na přezkoumání ústavnosti předchozího řízení. Z toho důvodu námitky stěžovatelky, jimiž v podstatě brojí toliko proti způsobu provedeného dokazování a proti právním závěrům z něho vyplývajícím (např. údajně nesprávně vyhodnocené prohlášení ředitele R. T. M., účetní výkazy znalkyně T.), stejně jako námitky vznesené proti "nepřesvědčivosti" napadeného rozsudku, Ústavní soud neakceptoval.
Ústavní soud se dále ztotožnil s názorem celních úřadů a krajského soudu, obsaženým zejména v jejich vyjádřeních k ústavní stížnosti, že se celní úřady nemusí omezovat pouze na. dokumenty, předkládané celním deklarantem, nýbrž že jsou oprávněny provádět i šetření za účelem ověření jejich pravdivosti. Z ustanovení §66 odst. 2 celního zákona totiž vyplývá, že "celní hodnotou dováženého zboží je převodní hodnota,
I. ÚS 28/98
to je cena skutečně placená nebo která má být zaplacena za zboží, prodané pro vývoz do tuzemska". Celní úřady proto musí mít reálnou možnost zjišťovat skutečnou cenu zboží a za tímto účelem mohou provádět příslušná šetření. Stěžovatelka se proto dopouští omylu, jestliže spatřuje rozpor v tom, že originální faktura je sice podle zákona o účetnictví jediným uznatelným dokladem, zároveň je však podle citovaného ustanovení §66 odst. 2 "neuznatelným dokladem". Originální faktura totiž "uznatelným dokladem" je, nicméně představuje toliko jeden z podkladů pro zjištění skutečné ceny zboží a celní úřady jsou oprávněny vycházet i z podkladů dalších, což v souzené věci také učinily. Ani tuto námitku stěžovatelky proto nelze přijmout.
Stěžovatelka zpochybňuje rovněž postup krajského soudu, který připustil, že právní zástupce stěžovatelky neměl k dispozici písemné vyjádření Celního ředitelství v Ústí nad Labem a že byl s tímto vyjádřením seznámen až během ústního jednání před krajským soudem. Ústavní soud se v této otázce plně ztotožňuje s názorem krajského soudu, obsaženým v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že toto vyjádření žalovaného (ve skutečnosti se jednalo o vyjádření Oblastního celního úřadu Varnsdorf, nikoliv Celního ředitelství v Ústí nad Labem), jež bylo přečteno při ústním jednání, obsahovalo pouze stručný přehled předchozího správního řízení a názor žalovaného, že zákon neporušil. Do tohoto vyjádření nebyly zahrnuty žádné nové skutečnosti ani rozbory či hodnocení, které by vyžadovaly další přípravu a argumentaci a v samém faktu, že je stěžovatelka neobdržela v písemné formě a seznámila se s ním až při ústním jednání, proto nelze v souzené věci spatřovat porušení zásady rovnosti účastníků řízení a tedy ani porušení práva na spravedlivý proces. I tato
10
I. ÚS 28/98
námitka stěžovatelky je tedy zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka konečně poukazuje na údajnou podjatost ředitele oblastního celního úřadu S., neboť ten se ještě před rozhodnutím o odvolání k případu vyjádřil pro regionální noviny "Děčínský deník". I v této otázce se Ústavní soud ztotožňuje s názorem krajského soudu, že o námitce podjatosti rozhodlo Generální ředitelství cel dne 27. 9. 1996 a teprve poté dne 7. 11. 1996 ve věci samé rozhodl oblastní celní úřad. Mimoto toto rozhodnutí vycházelo z jiných než z tisku publikovaných skutečností. K tomu Ústavní soud ještě dodává, že ústavní stížností byl napaden toliko rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a nikoliv předchozí rozhodnutí Oblastního celního úřadu Varnsdorf, ve vztahu k němuž mohla mít námitka podjatosti určitý význam. Tato námitka se však v ústavní stížnosti opakuje a krajský soud se s ní v napadeném rozsudku již dostatečně vypořádal. I v tomto směru je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 1998
JUDr. Vladimír Paul, CSc. předseda senátu