ECLI:CZ:US:1998:1.US.284.98
sp. zn. I. ÚS 284/98
Usnesení
I. ÚS 284/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 1998, sp. zn. 30 Ca 40/98, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 1998, sp. zn. 30 Ca 40/98. Tímto rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu v ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu, ze dne 5. 1. 1998, č. j. Poz 4982/4153/1998-203.
Okresní úřad rozhodl dle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen "zákon o půdě"), tak, že stěžovatel je m.j. vlastníkem administrativní budovy čp. 19 na stavební parcele katastru nemovitostí č. 644, stavební parcely katastru nemovitostí č. 644 o výměře 406 m2, zastavěné plochy a stavební parcely katastru nemovitostí č. 651 o výměře 35 m2.
I. ÚS 284/98
Proti tomuto rozhodnutí podala včas opravný prostředek povinná osoba podle zákona o půdě.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti má především za to, že jsou v dané věci splněny podmínky obsažené v ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Žádá proto Ústavní soud, aby neodmítl přijetí ústavní stížnosti, byt' stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Je tornu tak i přesto, že řízení o nároku stěžovatele podle §11 odst. 7 zákona o půdě skončeno není, neboť rozhodnutí Okresního úřadu v ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu, bylo toliko zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel spatřuje v uvedené věci splnění podmínky, stanovené v ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona o ústavním soudu, spočívající v tom, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Stěžovatel poukazuje na okolnost, že Krajský soud v Hradci Králové vyslovil ve svém zrušovacím rozhodnutí závazný právní názor. Podle tohoto názoru je základním právním předpokladem postupu pozemkového úřadu podle ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě pohledávka, která musí být povinnou osobou uznána nebo o ní již muselo být rozhodnuto příslušným orgánem. Pokud tomu tak, podle názoru soudu, není, pozemkový úřad nemůže být oprávněn rozhodovat podle ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě.
Stěžovatel v rozsudku krajského soudu spatřuje porušení svých základních lidských práv stanovených - jak uvádí - v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud po přezkoumání listinných důkazů a skutkového stavu dospěl k názoru, že stížnost stěžovatele není důvodná.
I. ÚS 284/98
Ze spisového materiálu vyplývá, že krajský soud v rámci přezkumného řízení podle části páté, hlavy třetí občanského soudního řádu, zvažoval následující právní skutečnosti:
Okresní úřad vydal dne 9. 6. 1994 pod č. j. Poz 1861/4153/1994-203-Do podle §9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnutí, kterým stanovil, že stěžovatel je vlastníkem budov a staveb na stavební parcele č. 43/1 v katastru nemovitostí a domu čp. 1 na stavební parcele č. 43/2 v katastru nemovitostí. Podáním ze dne 23. 8. 1993 pak stěžovatel učinil u pozemkového úřadu návrh, aby rozhodl i o vlastnictví stavební parcely č. 644 se stavbou administrativní budovy čp. 19 v jeho prospěch v přesvědčení, že má vůči povinné osobě nevypořádané nároky na poskytnutí náhrad podle zákona o půdě ve výši více jak 50% ceny uvedené stavby.
S tímto tvrzením povinná osoba podle zákona o půdě jako navrhovatel v soudním řízení, tj. Zelenina, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Hradci Králové, nesouhlasila. Zároveň zpochybňovala správnost znaleckého posudku Ing. R. J., o něž pozemkový úřad své rozhodnutí opřel. Povinná osoba namítala, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť pozemkový úřad nepřihlížel k námitkám povinné osoby, týkajících se stáří a zhodnocení původních staveb a jejich stavu v době jejich převzetí čsl. státem.
Krajský soud se s touto, shora uvedenou, námitkou povinné osoby vypořádal tak, že ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě váže možnost pozemkového úřadu pozitivně rozhodnout o vydání pozemku se stavbou na splnění dalších, v zákoně požadovaných, podmínek. Jednak se musí jednat o stavbu ve vlastnictví státu nebo o stavbu, která je ve vlastnictví povinné osoby, která zajišťuje zemědělskou výrobu. Dále musí být splněna podmínka, aby oprávněná osoba podle citovaného ustanovení měla vůči povinné osobě nebo státu nevypořádané restituční nároky na poskytnutí náhrad podle zákona č.
I. ÚS 284/98
42/1992 Sb., a to ve výši nejméně 50 % ceny stavby, která se na pozemku nachází.
Ústavní soud zvážil právní názor vyslovený v odůvodnění rozsudku krajského soudu. Podle tohoto názoru základním předpokladem postupu pozemkového úřadu podle §11 odst. 7 zákona o půdě je prokázána existence pohledávky oprávněné osoby vůči osobě povinné (uznáním pohledávky povinnou osobou anebo rozhodnutím příslušného orgánu). Nestačí proto pouhé tvrzení oprávněné osoby, že taková pohledávka existuje. Vzhledem k okolnosti, že nároky uplatňované stěžovatelem vůči osobě povinné jsou stále sporné, bude rozhodování o těchto nárocích příslušet soudu. Pozemkový úřad svým rozhodnutím překročil svoji pravomoc, když rozhodl ve věci podle §11 odst. 7 zákona o půdě za stavu, kdy zůstávají mezi stěžovatelem jako osobou oprávněnou a osobou povinnou nevyjasněné spory majetkové povahy. Věcnou příslušnost k rozhodování těchto sporů má pouze soud.
Ve smyslu ustanovení §250r občanského soudního řádu je správní orgán vázán právním názorem soudu. Veškeré případné námitky stěžovatele by proto měly být směřovány k tomuto orgánu.
Při posuzování uvedené věci se musel Ústavní soud zabývat nejprve otázkou, zda je možno v daném případě aplikovat ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Citované ustanovení sice umožňuje, aby stěžovatel pominul další procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práva, avšak snáší tím riziko neúspěchu ve věci, pokud Ústavní soud dojde při obligatorním posouzení, zda stížnost svým významem "podstatně" přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, k pro něj nepříznivému závěru. Jedná se o výjimku z obecného pravidla a takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem.
I. ÚS 284/98
Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené posoudil věc tak, že ústavní stížnost svým významem nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatele. S přihlédnutím k okolnosti, že ve věci dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, zůstává stěžovateli možnost uplatnit všechny další procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby věc posoudil tak, že vzhledem k okolnosti, že návrh stěžovatele je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, je třeba postupovat dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.
Poučeni Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. listopadu 1998
prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu