Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.04.1998, sp. zn. I. ÚS 287/96 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 45/10 SbNU 301 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.287.96

sp. zn. I. ÚS 287/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci stěžovatele MUDr. O. D., zastoupeného JUDr. V. K., účastníků řízení - Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, vedlejšího účastníka - Ministerstva financí České republiky, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 1996, sp. zn. 24 C 27/94, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, sp. zn. 13 Co 261/96, takto: I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 1996, č.j. 24 C 27/94-28, se zrušuje v celém rozsahu. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, č.j. 13 Co 261/96-37, se ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 234 384 Kč s úroky z prodlení zrušuje . III.Ústavní stížnost se odmítá, pokud směřuje proti té části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, č.j. 13 Co 261/96-37, jíž byl rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 19 000 Kč zrušen, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 1996, č.j. 24 C 27/94-28, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, č.j. 13 Co 261/96-37. Podle napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 se stěžovatel žalobou podanou proti Ministerstvu financí ČR domáhal zaplacení finanční náhrady podle ust. §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za dům čp. 716 se stavební parcelou č. 12 v katastrálním území Přerov s odůvodněním, že tyto nemovitosti stát převzal bez právního důvodu a vztahuje se na ně restituční důvod podle §6 odst. 2 citovaného zákona. Dům však byl zbourán a pozemek zastavěn, proto je nelze vydat. Žalobce - stěžovatel požadoval za dům spolu s vedlejšími stavbami a venkovními úpravami částku 234 384,60 Kč a za pozemek částku 19 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 zjistil ze spisu stavebního úřadu v Přerově, že na nemovitosti čp. 716 v Přerově, označené jako "židovský dům", jsou vedeny dva podíly, a to podíl I - přední dům a magacin ve dvoře, a podíl II - zadní část domu, který náležel A. B. a N. D. Dům stojí na stavební parcele č. 12, která je společným vlastnictvím vlastníků obou podílů. Špatný stavební stav domu byl zjištěn již v roce 1925. Výměrem Městského stavebního úřadu v Přerově č. 7690 ze dne 18. 7. 1929 bylo nařízeno zbourání dvorního křídla domu čp. 716 v Přerově, tj. zadní části domu (podíl II). Co se týká předního domu (podíl I), jeho zbourání nařízeno nebylo. Podle odevzdací listiny z 18. 10. 1938 je vlastnicí podílu I G. L., uváděná rovněž jako M. L. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 9. ledna 1947 byla M. L. prohlášena za mrtvou s tím, že den 15. březen 1943 jest považovati za den úmrtí. Státní notářství v Přerově vydalo dne 23. února 1952 odevzdací listinu, sp. zn. D 63/52, D/Not 153/52, podle níž odevzdalo pozůstalost po M. L. ing. M. D. jako jedinému zákonnému dědici podle dědické přihlášky, podané k pozůstalosti ze zákona. V odevzdací listině je uvedeno, že podle výsledku projednání dědictví lze vložit v pozemkové knize pro kat. území Přerov: a) ve vložce číslo 2555 při st.pl.č. 12 - podílu I domu čp. 716, b) ve vložce číslo 2557 při parcele číslo 11 - dům č. VII 717 se zahradou č.k. 2120 vlastnické právo, jehož nabyl ing. M. D. Z tohoto dokladu je patrno, že ing. M. D., otec stěžovatele, byl vlastníkem podílu I - tj. předního domu a magacinu ve dvoře - domu čp. 716 v Přerově. Ing. D. požádal dopisem ze dne 13. 11. 1952 město Přerov, aby bourání jeho podílu na domě čp. 716 v Přerově provedlo město na svůj náklad, za což je mu ochoten přenechat zdarma stavební parcelu č. 12 jako protihodnotu. Na tento dopis odpověděl MNV v Přerově dne 19. 12. 1952 tak, že o dům "na čp. 716 nemá zájem". K dalšímu jednání o domě čp. 716 v Přerově došlo dne 22. 10. 1955 v kanceláři MNV v Přerově, kde zástupci MNV konstatovali, že vlastníci předmětného domu nemají prostředky na jeho odstranění a že dům je určen demoličním výměrem ke zbourání stejně jako sousední dům čp. 717. Proto bylo dohodnuto, že dům bude zbourán nákladem MNV v Přerově. Na základě těchto zjištění dospěl Obvodní soud pro Prahu 1 k závěru, že žaloba není důvodná. Podle ust. §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle §7 odst. 3, 4 a 5 cit. zákona. Aby mohla být finanční náhrada poskytnuta, musí být mimo jiné prokázáno, že věc přešla na stát v rozhodném období některým ze způsobů uvedených v §6 odst. 1 a 2 cit. zákona. V tomto směru však prý stěžovatel důkazní břemeno nenesl, neboť je zřejmé, že dům byl ve špatném technickém stavu a již stěžovatelův otec jej nabízel zdarma městu za to, že ho zbourá. MNV v Přerově rozhodl, že dům bude zbourán na jeho náklady, neboť vlastník nemá na zbourání prostředky. I když stěžovatel (jehož otec zemřel již v roce 1954) nebyl tomuto jednání přítomen, nemá tato skutečnost na rozhodnutí ve věci žádný vliv. Protože tedy nebylo prokázáno, že nemovitost v rozhodném období stanoveném zákonem č. 87/1991 Sb. přešla na stát některým ze způsobů v tomto zákoně uvedeným, Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8. 1996, č.j. 13 Co 261/96-37, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 234 384 Kč s úroky z prodlení potvrdil. Městský soud v Praze se opřel o správné zjištění soudu prvého stupně, že dům čp. 716 spolu s parcelou č. 12 v kat. úz. Přerov byl ve vlastnictví ing. M. D. a po jeho smrti ve spoluvlastnictví žalobce a jeho matky. Sám žalobce uvedl, že dům byl demolován v roce 1955 bez ohledu na vlastnické vztahy, aniž by byli spoluvlastníci o chystané demolici uvědoměni. Z toho Městský soud v Praze vyvodil závěr, že stát ani dům, ani vedlejší stavby do svého vlastnictví nepřevzal a pouze na svůj náklad provedl podle demoličního výměru jejich zbourání, takže se nemůže jednat o žádný z důvodů přechodu věci na stát uvedených v ust. §6 odst. 1 ani odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Jiná situace je u pozemku, u něhož byl po demolici domu následně zapsán jako vlastník stát - město Přerov. Zde se stát zjevně ujal vlastnictví pozemku bez právního důvodu tak, jak to má na mysli ust. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Restituční titul je proto v tomto případě dán, avšak vzhledem k tomu, že pozemek je zastavěn stavbou, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, nelze jej podle §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vydat a oprávněné osobě náleží finanční náhrada podle ust. §13 odst. 1 cit. zákona. Ke zjištění výše finanční náhrady je třeba ustanovit znalce k vypracování nového znaleckého posudku. Proto Městský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně, pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 19 000 Kč (odpovídající požadované finanční náhradě), zrušil a podle ust. §221 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítl, že k demolici domu čp. 716 v Přerově došlo bez vědomí vlastníků, jimiž byli v kritické době po smrti jeho otce ing. M. D. stěžovatel a jeho nyní již zemřelá matka. Ve smyslu ust. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. prý došlo k převodu na stát bez právního důvodu, neboť nebyl respektován "vlastnický vztah". Skutečnost, že stěžovatelův otec ještě za svého života nabídl nemovitost zdarma za provedení demolice, nemohla zavazovat nové vlastníky, kteří vstoupili do vlastnického vztahu úmrtím dřívějšího vlastníka. Tuto argumentaci neshledal odvolací soud důvodnou, pokud jde o odškodnění za stavbu s příslušenstvím, a nesprávně potvrdil zamítavé stanovisko soudu prvého stupně, jelikož se prý "nemůže jednat o žádný z důvodů přechodu věci na stát uvedený v ust. §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože prý stát ani dům, ani vedlejší stavby do svého vlastnictví nepřevzal, neboť pouze na svůj náklad provedl podle demoličního výměru jejich zbourání". Tento právní názor stěžovatel napadl, neboť i v případě demolovaných staveb prý šlo o stejný způsob jednání ze strany státu, jako tomu bylo v případě pozemku - kde Městský soud v Praze restituční titul uznal - takže i zde se stát bez právního důvodu ujal vlastnictví k těmto stavbám. Podstatné je, že ani stěžovatel, ani jeho matka žádné demoliční výměry neobdrželi. Rozsudky obou soudů proto došlo k porušení vlastnického práva, které je zaručeno v článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále v této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 Cdo 294/94, uveřejněný pod č. 37 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS č. 7/96, který uvádí, že finanční náhrada dle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se poskytuje nejen za nemovitosti, které nelze vydat, ale i "za stavbu zaniklou, včetně stavby, která byla demolována". Stěžovatel proto navrhl, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny a soudům přikázáno, aby o návrhu znovu jednaly. Dále prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, sp. zn. 13 Co 261/96, nabyl právní moci dne 8. 10. 1996. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 22. 10. 1996 a byla podána k poštovní přepravě dne 21. 10. 1996, takže lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována. Ani jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny. Ústavní soud dále konstatuje, že současně s podáním ústavní stížnosti podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 10. 6. 1997, č.j. 2 Cdon 470/97-54, odmítl. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastník řízení. Městský soud v Praze (účastník řízení) uvedl, že podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatel považuje Ústavní soud za další instanci vůči obecným soudům. Proto Městský soud v Praze pokládá ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb za nepřípustnou. Důvody rozhodnutí týkající se zamítnutí žaloby v části napadené ústavní stížností jsou podrobně uvedeny v odůvodnění rozsudků obou stupňů, na něž Městský soud v Praze odkazuje. Poukazuje i na to, že se stát "nezmocnil" stavby - která byla demolována pro špatný technický stav - na základě demoličního výměru z roku 1929 a že právní předchůdce stěžovatele dokonce souhlasil s tím, aby stavbu odstranil stát na své náklady, k čemuž také došlo, byť až po jeho smrti. Stát tedy převzal nemovitost jen ke zbourání, které měl provést vlastník stavby, takže nebyly dány ani podmínky pro poskytnutí finanční náhrady podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Zamítavou částí žaloby tedy nebyla porušena práva stěžovatele zaručená Ústavou a Listinou, zejména jejím článkem 11 odstavce 1. Proto Městský soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil s upuštěním od ústního jednání . Obvodní soud pro Prahu 1 (účastník řízení) sdělil, že jeho stanovisko k ústavní stížnosti stěžovatele vyjadřuje rozsudek ze dne 11. 1. 1996, č.j. 24 C 27/94, a že nemá, co by k němu dodal. Netrval na tom, aby ve věci proběhlo ústní jednání. Ministerstvo financí ČR (vedlejší účastník) ve svém vyjádření zaujalo stanovisko, že ústavní stížnost je neodůvodněná jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že stát ani dům, ani vedlejší stavby vlastnicky od původních majitelů nepřevzal, takže nebyla splněna jedna ze stanovených podmínek přechodu věci na stát podle zákona č. 87/1991 Sb. Žádost stěžovatele o finanční náhradu za uvedené stavby proto musela být zamítnuta. Vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že netrvá na tom, aby proběhlo ústní jednání o ústavní stížnosti. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se stanoviskem obecných soudů, pokud jde o dům č. 716 v Přerově, že se "nemůže jednat o žádný z důvodů přechodu věci na stát uvedený v ust. §6 odst. 1 ani odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť stát ani dům, ani vedlejší stavby do svého vlastnictví nepřevzal, a pouze na svůj náklad provedl podle demoličního výměru jejich zbourání". O jinou situaci však podle názoru Městského soudu v Praze šlo u pozemku p.p.č. 12, kat. úz. Přerov, u něhož byl po demolici domu následně zapsán jako vlastník stát - město Přerov. Zde se stát zjevně ujal bez právního důvodu vlastnictví pozemku tak, jak má na mysli ust. §6 odst. 2 cit. zákona. Ústavní soud ze spisu, sp. zn. 24 C 27/94, Obvodního soudu pro Prahu 1 zjistil, že v připojeném spisu stavebního úřadu v Přerově není založeno rozhodnutí, kterým by se nařizovala demolice přední části domu čp. 716 v Přerově. Ve spise se nachází pouze výměr ze dne 18. července 1929, s.j. 7.690, kterým se ukládá F. J., A. B. a N. D. v Přerově bezokladně vyklidit "nádvorní" křídlo domu čp. 716 na Žerotínově nám. v Přerově a provést jeho zbourání nejdéle do 30. července 1929. Hlavní zeď do dvora předního jednopatrového domu musí být po odbourání "dvorního" křídla zabezpečena, ježto jest poněkud popraskána. A. B. pak provedla demolici I. patra nádvorního křídla domu a požádala, aby zbytek přízemního dvorního křídla jí bylo povoleno užívat jako skladiště. Stavební úřad dále ve zprávě Městské radě v Přerově dopisem ze dne 10. 3. 1932 výslovně uvedl, že "ježto zůstalo přípustným způsobem stabilizováno přízemí dvorního křídla jako dostačující opora dvorního zdiva hlavní budovy, není třeba dvorní zeď hlavní budovy opírati a zabezpečovati, neboť při kolaudaci nebyly na zdivu nebo okenních klenbách dosud zjištěny závadné trhliny a podobné příznaky". Stavební stav domu čp. 716 byl zjišťován Městským stavebním úřadem v Přerově na komisionálních jednáních ve dnech 19. 9. 1950 a 7. 10. 1952, aniž by na základě těchto jednání bylo jakkoli rozhodnuto. Bez ohledu na tyto skutečnosti MNV v Přerově v roce 1955 bez jednání se spoluvlastníky domu provedl demolici domu na svůj náklad. Z toho oba soudy dovodily, že stát dům ani vedlejší stavby do svého vlastnictví nepřevzal, takže se nemůže jednat o žádný z důvodů přechodu věci na stát uvedených v ust. §6 odst. 1 ani odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud respektuje zásadu volného hodnocení důkazů obecnými soudy. Podle ust. §81 zákona č. 182/1993 Sb. však není vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních. V souzené věci Obvodní soud pro Prahu 1 v napadeném rozsudku nejdříve konstatoval, že ohledně "předního domu" zbourání nařízeno nebylo, leč dále akcentuje, že podle úředního záznamu "město v roce 1955 rozhodlo, že dům bude zbourán na jeho náklady, neboť vlastník na to nemá prostředky". Městský soud v Praze oproti tomu v napadeném rozsudku uvádí, že stát dům ani vedlejší stavby do svého vlastnictví nepřevzal a pouze na svůj náklad provedl dle demoličního výměru jejich zbourání. Je tedy zřejmé, že oba soudy při posuzování věci abstrahovaly od skutečnosti, že demoliční výměr na přední část domu - patřící stěžovateli - podle obsahu spisu vydán nebyl, takže lze dovozovat očividný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a závěry, jež z nich obecné soudy vyvodily. Jde zajisté o situaci výjimečnou, kdy podle přesvědčení Ústavního soudu byly uvedenými závěry porušeny principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 90 Ústavy a hlavy páté Listiny. Na to Ústavní soud poukazuje i v další části tohoto nálezu. I kdyby však ohledně domu čp. 716, pokud jde o podíl náležející stěžovateli, demoliční výměr existoval - což se neprokázalo - stěží by bylo možné jednoznačně přisvědčit právním závěrům soudů, že provedení demolice domu státem nelze v souzené věci považovat za převzetí věci bez právního důvodu ve smyslu ust. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. To proto, že s vlastníky domu vůbec jednáno nebylo, což by právní kvalitu demoličního výměru - pokud by byl ovšem vůbec vydán - z hlediska zásad spravedlivého procesu prakticky znehodnotilo. V této souvislosti je nutno uvážit, že v době demolice domu, tj. po 22. 10. 1955, kdy bylo jednání na MNV v Přerově, platilo ustanovení §7 odst. 2 vládního nařízení č. 20/1955 Sb., podle něhož účastníkům musí být dána příležitost, aby mohli v řízení uplatnit svá stanoviska a účinně obhájit svoje práva a oprávněné zájmy. Dále lze poukázat na ustanovení §3 odstavce 1 nařízení ministra stavebního průmyslu č. 171/1950 Sb., o zboření staveb, podle něhož před vydáním příkazu ke zboření stavby provede stavební úřad jednání na místě, k němuž přizve vlastníka stavby, která se má zbořit, vlastníky sousedních nemovitostí a ostatní účastníky. Tento postup v předmětné věci zachován nebyl, neboť stěžovatel ani jeho tehdy žijící matka nebyli podle obsahu spisu o nařízení a provedení demolice vyrozuměni. [Pro úplnost se dodává, že převzetí věci bez právního důvodu samo o sobě pojmově vylučuje vznik vlastnického práva na straně subjektu, který se takto věci bez právního důvodu ujal. Pokud by bylo i pro tyto případy požadováno, s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., splnění podmínky přechodu věci do vlastnictví státu, bylo by nepochybně ustanovení §6 odst. 2 cit. zákona ustanovením s prázdným obsahem. V případě, kdy stojí proti sobě v rámci jednoho a téhož zákona dvě pravidla chování, z nichž jedno výslovně váže restituci na podmínku nabytí vlastnictví státem a druhé naopak výslovně počítá s restitucí v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu, je nutno přijmout závěr, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného restitučního nároku v případech jmenovitě uvedených v ust. §6 odst. 1 cit. zákona, nemusí však být naplněna v případech uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení. Ostatně tento názor již zaujal Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 279/95 (viz Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6., vydání 1., č. 121).] Ústavní soud přihlédl i k stanovisku stěžovatele, který poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze uveřejněný pod č. 37 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS č. 7/96, podle něhož finanční náhrada dle ust. §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se poskytuje nejen za nemovitosti, které nelze vydat, ale i "za stavbu zaniklou, včetně stavby, která bylo zdemolována". S tímto názorem se ztotožňuje i Ústavní soud. V souzené věci, kdy demolici stavby bez souhlasu a vědomí spoluvlastníků provedl na své náklady stát, ipso facto stavbu bez právního důvodu - byť třeba na krátkou dobu - převzal, čímž došlo k naplnění ust. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o které stěžovatel svůj nárok opírá. Ústavní soud proto neakceptuje důvody obsažené v napadených rozsudcích, vyjádřené - stručně řečeno - slovy, že stát nemovitosti do svého vlastnictví nepřevzal a pouze je zboural. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že bylo porušeno jeho vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však již v řadě předchozích rozhodnutí konstatoval, že článek 11 Listiny chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná. Tak je tomu i v tomto případě (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6., vydání 1., usn. č. 33). K porušení čl. 11 Listiny tedy v souzené věci nedošlo. Ústavní soud však při rozhodování o ústavní stížnosti není vázán rozsahem ústavně právní argumentace obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti. To plyne zejména z ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6., vydání 1., nález č. 142, str. 545). Vzhledem k povaze sporu i zásadám restitučních zákonů, jejichž cílem má být zmírnění některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, je Ústavní soud přesvědčen, že v souzené věci soudy obou stupňů neposkytly v řízení právům navrhovatele náležitou ochranu. Tím došlo k porušení článku 90 Ústavy, podle něhož soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a principů spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny. Proto Ústavní soud rozhodl rozsudek soudu prvého stupně zrušit v celém rozsahu a rozsudek soudu druhého stupně zrušit ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 234 384,60 Kč s úroky z prodlení. Pokud jde o výrok soudu prvého stupně ve věci zamítnutí žaloby ohledně částky 19 000 Kč s příslušenstvím, byl tento výrok rozhodnutím soudu druhého stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Toto řízení dosud neproběhlo. Proto Ústavní soud dospěl k názoru, že v části řízení ohledně částky 19 000 Kč s příslušenstvím nevyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho důvodu rozhodl, že se ústavní stížnost jako nepřípustná podle ust. §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítá, pokud směřuje proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, sp. zn. 13 Co 261/96, jíž byl rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 19 000 Kč s příslušenstvím zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. dubna 1998