Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.06.1998, sp. zn. I. ÚS 310/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 68/11 SbNU 151 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.310.97

sp. zn. I. ÚS 310/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. I. P., zastoupeného Mgr. Z. K., Dr., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, č.j. 38 Ca 90/96-41, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, č.j. 38 Ca 90/96-41, se zrušuje . Odůvodnění: Rozhodnutím Okresního úřadu v Nymburce - okresního pozemkového úřadu ze dne 21. 2. 1996, č.j. PÚ/1345/95-Do, bylo rozhodnuto, že stěžovatel (navrhovatel) není vlastníkem objektu č.p. 6/44 se stavební parcelou č. kat. 203/1 o výměře 895 m2 v obci a katastrálním území Městec Králové (dále jen "předmětné nemovitosti"). V podaném návrhu se stěžovatel podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), domáhal navrácení předmětných nemovitostí, které dříve vlastnila jeho babička M. Š. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že se v době uzavření předmětné kupní smlouvy (15. 10. 1970) právní předchůdkyně stěžovatele v určitém stavu tísně nacházela - "a to spíše psychické než materiální" - neboť prý sice nelze mluvit o nezákonném nátlaku, působily však na ni předchozí nepříjemné zkušenosti s těmito nemovitostmi (vyvlastnění, spory s různými organizacemi apod.). Pozemkový úřad však neshledal naplnění druhé zákonné kumulativní podmínky - existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy. Kupní cena byla totiž stanovena v souladu s tehdy platnými právními předpisy (vyhláška o cenách nemovitostí č. 43/1969 Sb.) a ve srovnání se znaleckým posudkem znalce R. Š. ze dne 14. 1. 1995 byla dokonce o 1 000 Kč vyšší. Nebyly zjištěny ani další okolnosti, které by nasvědčovaly existenci nápadně nevýhodných podmínek. M. Š. nebyla poškozena ani ztrátou bytu, neboť se nastěhovala do uvolněného bytu u své dcery v M., jak si sama přála. Proto pozemkový úřad stěžovatelovu návrhu nevyhověl. Citované rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze. V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že podle příslušného znaleckého posudku byla cena vyplacená za předmětné nemovitosti stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. V tomto směru tedy předmětná kupní smlouva za nápadně nevýhodných okolností uzavřena nebyla. Je sice pravda, že v letech 1960 až 1969 M. Š. nemohla předmětné nemovitosti spravovat, neboť rozhodnutím finančního odboru Okresního národního výboru v Nymburce ze dne 28. 12. 1960, č.j. fin. 2370/60/P, bylo rozhodnuto o přechodu jejího nemovitého a movitého majetku do vlastnictví Jednoty v Nymburce. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno rozhodnutím Středočeského krajského národního výboru v Praze ze dne 26. 3. 1969, č.j. fin. 1001/69-72/I-Dr. Ki. Námitku stěžovatele, že nabytí právní moci tohoto rozhodnutí bylo odkládáno s ohledem na novou právní úpravu oceňování nemovitostí a že tímto postupem byla M. Š. poškozena, shledal soud nedůvodnou, neboť předmětná kupní smlouva byla uzavřena dne 15. 10. 1970, tedy se značným časovým odstupem od okamžiku, kdy citované rozhodnutí nabylo právní moci. Ani v této okolnosti tedy soud nespatřoval existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání předmětné kupní smlouvy. K námitce stěžovatele, že k naplnění této zákonné podmínky došlo i tím, že Zemědělská technická škola vyúčtovala M. Š. náhradu za stěhování do M., Městský soud v Praze uvedl, že k jejímu odstěhování došlo ještě před uzavřením kupní smlouvy a že se přestěhovala do domu, kde měla "právo služebnosti užívat byt". Její přestěhování tedy nebylo důsledkem uzavřené kupní smlouvy. Proto Městský soud v Praze napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a konstatoval, že v daném případě kupní smlouva za nápadně nevýhodných podmínek nebyla uzavřena. V závěru dodal, že k naplnění ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je zapotřebí současné naplnění obou podmínek, tedy tísně i nápadně nevýhodných podmínek. V záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že Městský soud v Praze v této věci nařídil jednání na den 16. 5. 1997 a stěžovatelův právní zástupce se včas (s předstihem více než 14 dní) a řádně omluvil. Proto se jej prý nezúčastnili ani stěžovatel, ani jeho právní zástupce a stěžovatel tedy nemohl uplatnit svá práva navrhovat důkazy, vyjádřit se k nim atd. a bylo mu tak rovněž zabráněno, aby mohl shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci. Soud však tuto omluvu nerespektoval a jednání se uskutečnilo. Tím prý Městský soud v Praze porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a zásadu rovnosti účastníků a zásadu ústnosti podle čl. 96 Ústavy. Soud se prý zabýval otázkami právně velmi složitými. Proto měl stěžovatel v úmyslu při jednání předložit další důkazy a argumenty pro svá předchozí tvrzení. Soud tedy "neumožnil naplnit" zásadu kontradiktornosti, když připustil neúčast jedné strany sporu za situace, "kdy nebylo vůbec jasné, která strana má pravdu". Stěžovatel dále uvedl, že Městský soud v Praze "zcela překroutil smysl důkazů, na které se odvolává v tak důležitých bodech, jako jsou nepochybně okolnosti uzavření kupní smlouvy a okolnosti odchodu majitelky M. Š. z Městce Králové", neboť poukazuje na zápis z jednání ze dne 15. 7. 1970 a na usnesení rady Městského národního výboru ze dne 21. 7. 1970, byť toto usnesení neexistuje. Soud prý naopak pominul usnesení rady MěNV ze dne 7. 7. 1970, v němž nejsou doloženy skutečnosti, na které se odvolává v napadeném rozsudku a které ve svém rozhodnutí cituje. Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen. Při ústním jednání před Ústavním soudem, konaném dne 25. 2. 1998, stěžovatelův (nově zmocněný) právní zástupce Ústavnímu soudu předložil podání, označené jako "Vyjádření stěžovatele", v němž jsou uvedeny věcné a právní námitky, které ve správním řízení, v řízení před Městským soudem v Praze ani v původní ústavní stížnosti v podstatě uplatněny nebyly. Zároveň stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že o termínu ústního jednání před Městským soudem v Praze nebyl předem informován a že tedy nevěděl, kdy a kde se ústní jednání uskutečnilo. To se prý dozvěděl až poté, co ústní jednání bez jeho účasti proběhlo. Stěžovatel v tomto "vyjádření" především tvrdí, že předmětné nemovitosti platně na stát nepřešly, protože napadená kupní smlouva byla absolutně neplatná pro nedostatek registrace státním notářstvím. Touto skutečností se prý "obecný soud musí zabývat z úřední povinnosti, neboť k absolutní neplatnosti právního úkonu musí soud přihlédnout i bez návrhu stran". Důvodem praxe "neregistrace smluv u státního notářství při převodu majetku na stát" byla údajně vyhláška č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, vydaná na základě hospodářského zákoníku. Tato vyhláška prý však byla v rozporu s ustanovením §134 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku, který se nevztahoval jen na fyzické osoby, ale týkal se i právních vztahů mezi občany a socialistickými organizacemi. Podle ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, sice ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy mohly vydávat na základě zákonů a v jejich mezích obecně závazné právní předpisy (čl. 80). V ustanovení §134 občanského zákoníku však v té době nebylo žádné zmocnění pro vydání vyhlášky upravující převod nemovitostí na stát odchylně od zákonné úpravy. Taková vyhláška prý proto byla z hlediska občanského zákoníku protizákonná a též protiústavní. Vyhláška č. 104/1966 Sb. byla vydána na základě §§75 a 391 hospodářského zákoníku. Podle těchto ustanovení právní předpisy stanoví bližší podmínky správy národního majetku a podmínky pro nabývání věci do státního vlastnictví. "Předmět právní úpravy ve vyhláškách může být jen v rámci předmětu právní úpravy daného vlastním zákonem, na základě něhož je vyhláška vydána". Protože §1 hospodářského zákoníku stanoví jako předmět úpravy řízení národního hospodářství a hospodářskou činnost socialistických organizací, je prý nutno dovodit, že vyhláška mohla upravit jen podmínky převodu vlastnictví na straně socialistické organizace (státu) a mezi nimi navzájem, avšak nemohla upravovat takový převod, který se týkal právního subjektu nebo fyzické osoby nespadající do působnosti hospodářského zákoníku. Předmětná vyhláška se prý proto nemohla vztahovat na občany, jelikož z hlediska občanského zákoníku šlo o podzákonný předpis contra legem a z hlediska hospodářského zákoníku - s přihlédnutím k zákonné definici předmětu jeho právní úpravy - o předpis v dotčených ustanoveních nesloužící k provedení zákona v jeho mezích (praeter legem). Z obou hledisek byla prý proto tato vyhláška protiústavní. O tom údajně svědčí i skutečnost, že s účinností od 1. 4. 1983 byla vydána novela ustanovení §134 občanského zákoníku (č. 131/1982 Sb.), podle níž "Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví." (odst. 2) Uvedená praxe převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví bez registrace státním notářstvím prý vycházela z nerovnoprávnosti vlastnictví a privilegovaného postavení socialistického vlastnictví, což odporuje přirozenému a základnímu lidskému právu vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Stěžovatel dále v citovaném "vyjádření" namítl, že "odpůrce nastíněného výkladu" sice může poukázat na §507a odst. 1 občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb., podle něhož měla zmíněná novela charakter pravé retroaktivity a řídily se podle ní i vztahy vzniklé před 1. 4. 1983. Toto ustanovení prý však bylo interpretováno tak, že touto retroaktivitou jsou postiženy jen vztahy existující k účinnosti této novely a nikoliv právní vztahy vzniklé a zaniklé v období 1.4. 1964 - 31.3. 1983. V uvedeném případě měl tedy městský soud aplikovat retroaktivně rovněž §47 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož nedojde-li do 3 let od uzavření smlouvy k podání návrhu na rozhodnutí nebo registraci příslušným orgánem, pak nastupuje domněnka, že účastníci od smlouvy odstoupili. V daném případě prý tato domněnka "nastala" po uplynutí 3 let od data podepsání kupní smlouvy, tj. 15. 10. 1973 s účinky ex tunc. Stěžovatel konečně ve svém "vyjádření" spatřuje neplatnost kupní smlouvy v tom, že na straně státu jednal nepříslušný subjekt. Jako kupující je totiž uveden československý stát, přestože podle ústavního zákona č. 143/1968 Sb. byly vedle ČSSR konstituovány jako státy ČSR a SSR. Všechny tři státní subjekty vystupovaly v právních vztazích podle §21 občanského zákoníku jako samostatní účastníci právních vztahů. V souzené věci je však jako kupující označen československý stát, za který jednalo Zemědělské odborné učiliště v Městci Králové, tedy státní instituce České socialistické republiky a nikoliv ČSSR. Tato instituce proto mohla svým jednáním získat vlastnictví jen ve prospěch ČSR, neboť to byla organizace spravovaná Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem školství ČSR a nikoliv ČSSR. V předmětné kupní smlouvě tedy nebyl správně označen kupující, neboť příslušné zemědělské učiliště mělo právo jednat za ČSR, nikoliv ČSSR. I toto je prý důvod pro absolutní neplatnost kupní smlouvy. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze, dále Okresní úřad v Nymburce - okresní pozemkový úřad a vedlejší účastníci řízení - Jednota, spotřební družstvo v Nymburce, Střední odborné učiliště v Městci Králové, Pozemkový fond ČR a město Městec Králové. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že předvolání k ústnímu jednání, nařízenému na den 16. 5. 1997, bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 30. 4. 1997. Právní zástupce zaslal soudu omluvu s tím, že ve stejnou dobu má nařízeno jiné soudní jednání. Dne 12. 5. mu však prý bylo telefonicky sděleno, že jednání dne 16. 5. 1997 proběhne. Právní zástupce k tomu uvedl, že klient je o nařízeném jednání informován. Soud proto vycházel z ustanovení §250g odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve spojení s §250l odst. 2 o.s.ř., podle něhož nedostaví-li se účastníci k jednání, může být věc projednána v jejich nepřítomnosti. V daném případě se jednalo o opravný prostředek proti nepravomocnému rozhodnutí správního orgánu, kdy navrhovatel nemusí být zastoupen advokátem. Důvod omluvy prý nebyl takového charakteru, že by se ve věci nemohlo jednat a zvoleného právního zástupce mohl zastoupit jiný advokát. Proto nebyla porušena stěžovateli namítaná základní práva. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že mu bylo zabráněno v předložení dalších dokladů, vycházel soud z toho, že navrhovatel je povinen k návrhu připojit listinné důkazy, jichž se dovolává (§79 odst. 2 o.s.ř.) a stěžovatel měl prý možnost svá tvrzení uplatnit jak v průběhu správního řízení, tak po podání opravného prostředku. K námitkám ohledně provedeného hodnocení důkazů Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se prý vypořádal s obsahem správního spisu i s tvrzeními stěžovatele, uvedenými v opravném prostředku. Proto Městský soud v Praze navrhl ústavní stížnost zamítnout a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Okresní úřad v Nymburce - okresní pozemkový úřad odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Jednota, spotřební družstvo v Nymburce, se ztotožnilo s napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze a uvedlo, že část pozemku, jejíž navrácení stěžovatel nárokuje a která je ve vlastnictví s.d. Jednota, nemůže být vydána také proto, že je zastavěna [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě]. Vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Střední odborné učiliště v Městci Králové k ústavní stížnosti v prvé řadě namítlo, že Městský soud v Praze neměl důvod k odročení jednání, protože nic takového stěžovatel ani jeho právní zástupce nenavrhli. Stěžovatel prý nemá pravdu, pokud tvrdí, že mu nebyla dána možnost se k věci vyjádřit, neboť tak vícekrát učinil. Navíc nelze přehlédnout, že Městský soud v Praze se touto věcí zabýval již podruhé, když původní rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil. Po tomto zrušení správní orgán provedl všechny důkazy, jak mu bylo uloženo, a stěžovateli byla dána možnost, aby se k těmto důkazům vyjádřil. K věci samé vedlejší účastník uvedl, že stěžovatel v řízení - jako oprávněná osoba - "nepředkládal žádné důkazy, nýbrž pouze svá tvrzení", která byla provedenými důkazy vyvrácena, byť důkazní břemeno spočívalo na něm. Podle obsahu spisu sjednaná kupní cena byla stanovena v souladu s právními předpisy, podle nichž nemohla být zaplacena kupní cena vyšší. Sama M. Š. chtěla dům prodat, avšak nikdo jiný nebyl ochoten jej koupit. Proto vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Pozemkový fond ČR a město Městec Králové se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdali. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze porušil jeho základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a zásadu rovnosti účastníků a zásadu ústnosti podle čl. 96 Ústavy. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst. 2 má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Podle čl. 38 odst. 2 každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 96 odst. 1 Ústavy mají všichni účastníci řízení před soudem rovná práva. Podle odst. 2, 1. věty, stejného ustanovení, jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Stěžovatel zejména namítá, že Městský soud v Praze porušil jeho základní práva tím, že jednal v nepřítomnosti jeho a jeho právního zástupce. K této námitce Městský soud v Praze uvedl, že v souzené věci bylo jednáno v souladu s ustanovením §250g o.s.ř., podle něhož "nedostaví-li se účastníci k jednání, může být věc projednána v jejich nepřítomnosti". Právní zástupce stěžovatele, který se z účasti na ústním jednání omluvil, nenavrhl odročení tohoto jednání a nic takového neučinil ani sám stěžovatel. Ústavní soud však z předmětného soudního spisu zjistil, že stěžovatel k ústnímu jednání před Městským soudem v Praze dne 16. 5. 1997 nebyl vůbec obeslán. Ve spisu je obsažen pouze záznam o telefonickém hovoru se stěžovatelovým advokátem JUDr. S., kterému byl sdělen termín ústního jednání, přičemž JUDr. S. uvedl, že jeho "klient je o nařízení jednání informován". Taková informace však nemá sama o sobě právní relevanci. V tomto směru poukazuje Ústavní soud zejména na ustanovení §250g odst. 1 o.s.ř., podle něhož "nedojde-li k vyřízení žaloby způsobem uvedeným v §250f, předvolá předseda senátu k jednání účastníky". V souzené věci však obecný soud tuto svou zákonnou povinnost nesplnil, neboť stěžovatele nepředvolal a spokojil se pouze obesláním jeho právního zástupce, resp. následným telefonickým hovorem s tímto advokátem. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že jednání dne 16. 5. 1997 bylo prvním a jediným ústním soudním jednáním, které bylo v předmětné věci nařízeno a stěžovateli bylo postupem obecného soudu znemožněno, aby se jej zúčastnil. Taková praxe není v souladu ani s domácím právem, ani se standardní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Tím Městský soud v Praze porušil stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces, neboť jeho věc nebyla projednána v jeho přítomnosti nezávislým a nestranným soudem. Obecný soud tak jednal v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za tohoto stavu Ústavní soud považoval za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami stěžovatele, uvedenými v původní ústavní stížnosti a v později předloženém písemném vyjádření a napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/193 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. června 1998