ECLI:CZ:US:1998:1.US.345.98
sp. zn. I. ÚS 345/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů ing. J. T. a M. T., obou zastoupených Mgr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 19 Co 605/97, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. 10 C 902/93, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 29. 7. 1998 směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 19 Co 605/97, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 6. 1997, a požaduje jejich zrušení. Důvodem stížnosti je, že rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 6. 1997, čj. 10 C 902/93 - 76, zamítající návrh stěžovatelů na určení, že vlastnicí v rozsudku uvedených nemovitostí ke dni svého úmrtí , tj. 12.7. 1974, byla teta stěžovatelů, zůstavitelka J. T. Tím byl podle názoru stěžovatelů porušen čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení svého základního práva, které spočívá v tom, že všichni účastníci řízení jsou si v řízení rovni, spatřovali stěžovatelé ve skutečnosti, že soudy obou stupňů vzaly na straně žalovaných za prokázáno vše, i to, co prokázáno nebylo a na druhé straně odmítly provedené důkazy v jejich prospěch, aniž by toto odmítnutí logicky a nestranně odůvodnily.
Ústavní soud není součástí obecných soudů ve smyslu čl. 91 Ústavy ČR a nevykonává přezkumné pravomoci, a to za předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ve svém rozhodování o ústavní stížnosti se proto Ústavní soud zaměřil na ústavněprávní stránku věci.
Z ústavní stížnosti a soudních spisů Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumal důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně a po jejich přezkoumání tyto důkazy převzal pro odvolací řízení. Z výsledků dovodil, že za předpokladu úspěšnosti předmětné žaloby stěžovatelů o určení vlastnictví by se nemovitost stala předmětem dědictví po zůstavitelce J. T. a u stěžovatelů je tedy dán naléhavý právní zájem na určení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Pokud se stěžovatelé domáhali určení vlastnictví pro neplatnost darovacích smluv z důvodu bezprávní výhrůžky, případně tísně, krajský soud dovodil, že otázku neplatnosti smluv je nutno řešit jako otázku předběžnou, a to podle právní úpravy platné v době vzniku smlouvy, tedy podle §33 a §37 občanského zákoníku ze dne 25. 10. 1950. Ve smyslu §33 však konkrétní bezprávná výhrůžka, v jejímž důsledku by zůstavitelka učinila nabídku daru, prokázána, a ostatně ani tvrzena, nebyla. Pokud se týká prokázání konkrétních skutečností tvrzené tísně při nabídce daru, krajský soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho závěry, že konkrétní skutečnosti prokazující stav tísně zjištěny nebyly, a to ani výslechem svědků R., S. a V. Dospěl k závěru, že se stěžovatelům nepodařilo neplatnost darovací smlouvy prokázat. Pokud se stěžovatelé domáhali také vydání předmětných nemovitostí v rámci zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., bylo soudy konstatováno, že jejich návrh byl zamítnut, neboť navrhovatelé - stěžovatelé nebyli podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnými osobami. Příslušný rozsudek nabyl právní moci dne 12. 11. 1992.
Ústavní soud má za to, že krajský soud ve svém rozsudku správně posoudil projednávanou věc, když konstatoval, že okolnosti tísně bylo třeba prokázat v daném případě naprosto konkrétně a nelze se jen dovolávat obecného odkazu na poměry v době uzavření darovací smlouvy, jak to činili stěžovatelé a jimi navržení svědci. Tento způsob výkladu ostatně platí i podle dnes platného občanského zákoníku s tím, že tíseň však již nezpůsobuje neplatnost smlouvy a je pouze důvodem pro odstoupení od smlouvy.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky, které vznášeli již v řízení před obecnými soudy. Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Ústavnímu soudu nezbylo než přisvědčit správnosti závěrů Krajského soudu v Hradci Králové. Námitkami proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které stěžovatelé uplatnili v odvolání, se odvolací soud řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Je nutno konstatovat, že skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a pokud jde o jejich hodnocení, bylo postupováno oběma soudy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, s sp. zn. 10 C 902/93, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování sporu o určení vlastnictví respektovaly zásady týkající se práva na soudní a jinou právní ochranu, obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a poněvadž nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo tvrzenému porušení zásady rovnosti účastníků zakotvené v čl. 37 odst. 3 citované Listiny, nelze z tohoto hlediska rozhodnutím soudů nic vytknout.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 1998 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu