ECLI:CZ:US:1998:1.US.359.98
sp. zn. I. ÚS 359/98
Usnesení
I. ÚS 359/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupené advokátem JUDr. J. Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 1998, č. j. 23 Co 767/97-131, jakož i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1998, č. j. 22 Cdo 953/98-147, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 1998, č. j. 23 Co 767/97-131, a současně i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1998, č. j. 22 Cdo 953/98-147.
Namítala, že soudy při svém rozhodování vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu a došlo tak k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 359/98
Ze spisového materiálu vyplývá, že městský soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 1997, č. j. 23 C 91/94-106. Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala na žalovaném, aby odstranil zděnou kůlnu a navážku přiléhající k zadní stěně chaty, které se nacházejí na parcelách č. 1831/1 a 1833/2 v katastrálním území K., obec Praha. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť zděná kůlna byla řádně vystavěna a je i řádně užívána. Současně soud konstatoval, že opodstatněný není ani návrh stěžovatelky na odstranění navážky na jejím pozemku, neboť existence této navážky nebyla v řízení prokázána.
Městský soud v Praze při svém rozhodování nevyhověl návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání, neboť podle jeho názoru rozhodnutí neřeší zásadní právní otázku. Ve věci se totiž projednávala problematika obvyklých sousedských sporů.
Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala dovolání. Přípustnost dovolání spatřovala v naplnění podmínek §239 odst. 2 občanského soudního řádu, (dále jen "o. s. ř.), přičemž se dovolávala důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení věc posoudil tak, že dovolání v dané věci není přípustné, a proto dovolání stěžovatelky podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. Tento svůj závěr odůvodnil dovolací soud tak, že přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. K této okolnosti však v daném případě dle názoru dovolacího soudu nedošlo, nebot' návrh stěžovatelky byl zamítnut pro okolnosti skutkové, nikoliv však právní.
I. ÚS 359/98
Ústavní soud se při posuzování uvedené věci musel zabývat nejprve otázkou, zda z hlediska procesního byla stížnost stěžovatelky u Ústavního soudu včas uplatněna. Ve smyslu ustanovení §72 odst.2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Z předložených listinných důkazů vyplývá, že posledním pravomocným prostředkem byl v posuzované věci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 1998, který byl stěžovatelce doručen 11. 3. 1998. Vzhledem k okolnosti, že ústavní stížnost byla u Ústavního soudu uplatněna teprve dnem 12. 8. 1998, není splněna zákonem stanovená podmínka, uvedená ve shora cit. ustanovení. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci bylo shledáno nepřípustným, je třeba považovat za poslední pravomocný prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (blíže viz např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 213/96).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučeni.- Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. října 1998
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
Soudce Ústavního soudu