ECLI:CZ:US:1998:1.US.366.98
sp. zn. I. ÚS 366/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky J. R., zastoupené JUDr. M. C., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 18. 5. 1998, čj. 29 Co 87/98 - 189, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 14. 8. 1998 směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 18. 5. 1998, čj. 29 Co 87/98 - 189, a požaduje jeho zrušení. Důvodem stížnosti je, že tímto rozsudkem, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 9. 1997, čj. P 176/96 - 126, byl rozšířen styk otce E. E. R. s nezletilými dětmi J. R., nar. 5. 5. 1987, a D. R., nar. 24. 1. 1990, a to bez přítomnosti matky - stěžovatelky, stanovený původně rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 11. 1995, čj. 11 C 528/94 - 55. Rozhodnutí krajského soudu podle názoru stěžovatelky nezaručilo zvláštní ochranu nezletilých dětí ve smyslu čl. 20 Úmluvy o právech dítěte ze dne 6. 2. 1991 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod a nepřihlédlo k čl. 11 a čl. 35 Úmluvy o právech dítěte. Dále podle názoru stěžovatelky došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, když krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nezdůvodnil, proč neprovedl i další důkaz výslechem jí navrhované svědkyně ing. J. S., která měla objektivně dosvědčit, jak probíhá styk otce s nezletilými dětmi, nezdůvodnil rovněž, proč v řízení nevyslechl staršího syna a neprovedl revizní znalecký posudek z oboru dětské psychologie. Jako stěžejní důkaz ponechal rozporuplné a nestandardním způsobem vedené vyšetření provedené znalkyní a její následný výslech u dožádaného soudu.
Ústavní soud není součástí obecných soudů ve smyslu čl. 91 Ústavy ČR a nevykonává přezkumné pravomoci, a to za předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ve svém rozhodování o ústavní stížnosti se proto Ústavní soud zaměřil na ústavněprávní stránku věci.
Z ústavní stížnosti, spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. P 176/96, a z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumal důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně a tyto důkazy pak převzal pro odvolací řízení. Zhodnotil dále znalecký posudek a výslech znalkyně PhDr. N. M. jako důkaz provedený v odvolacím řízení a dospěl k závěru, že důkazní řízení je provedeno zcela vyčerpávajícím způsobem a není třeba je jakkoliv doplňovat. Dovodil, že dosud určený styk otce s nezletilými dětmi za přítomnosti matky - stěžovatelky - je styk určený nestandardním způsobem. Otce v jeho rodičovských právech omezuje a neumožňuje mu, aby se s dětmi stýkal podle svého uvážení a také v době styku působil na jejich výchovu. Změnu poměrů ve smyslu ustanovení §28 zákona o rodině, která si vyžaduje novou úpravu výkonů rodičovských práv, konkrétně novou úpravu styku, krajský soud spatřuje v rušivém průběhu dosud určeného styku, jak shodně tvrdili oba účastníci. Má za to, že tak jak nově styk otce s nezletilými dětmi upravil soud prvního stupně, zvolil zcela standardní úpravu, která zcela vyhovuje zjištěnému skutkovému stavu, věku dětí, možnostem otce a zájmům dětí, které mají právo se se svým otcem stýkat a naopak otec má právo se na výchově dětí spolupodílet.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecnými soudy, když setrvává na stanovisku, že otci nezletilých je novou úpravou styku dána možnost odvézt děti bez jejího souhlasu do Mexika, když tyto mají českou i mexickou státní příslušnost (mexickou po otci).
Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Ústavnímu soudu nezbylo než přisvědčit správnosti závěrů krajského soudu. Pokud jde o námitky stěžovatelky, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč neprovedl i další důkazy, Ústavní soud dospěl k závěru, že námitkami proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které stěžovatelka uplatnila v odvolání, se odvolací soud řádně zabýval a vyjádřil svá přesvědčení, že důkazní řízení bylo vyhovující a plně dostačující pro řádné rozhodnutí.
Obsah spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. P 176/96 nasvědčuje tomu, že skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy (§122 o.s ř.) a pokud jde o jejich hodnocení, bylo postupováno oběma soudy v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. a pokud jde o náležitosti rozsudku podle §157 o.s.ř., nebylo v tomto směru shledáno u rozhodnutí odvolacího soudu jakékoliv pochybení.
Poněvadž obecné soudy při rozhodování o nové úpravě styku otce s nezletilými dětmi respektovaly zásady týkající se práva na soudní a jinou právní ochranu obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a poněvadž nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 citované Listiny a práva na zvláštní ochranu dětí zakotveného v čl. 32 Listiny základních práv a svobod, nelze z tohoto hlediska rozhodnutím jak soudu prvního, tak soudu druhého stupně, nic vytknout. Rovněž tak nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo tomu, že byly porušeny čl. 11, čl. 20, resp. čl. 35 Úmluvy o právech dítěte ze dne 6. 2. 1991 (č. 104/1991 Sb.). Naopak Ústavní soud shledal účelným zdůraznit, že soudy se nepochybně přidržely smyslu čl. 10 odst. 2 této Úmluvy, který je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR přímo aplikovatelný, tj. ustanovení, že dítě, jehož rodiče pobývají v různých státech (a tuto eventualitu nelze v tomto případě vyloučit), má, až na výjimečné okolnosti, právo udržovat pravidelné osobní kontakty a přímé styky s oběma rodiči. Státy v této Úmluvě uznávají právo dítěte a jeho rodičů opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, či vstoupit do své vlastní země.
Z těchto důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 1998 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu