ECLI:CZ:US:1998:1.US.372.98
sp. zn. I. ÚS 372/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelů ing. J. M., a PaeDr. M. M., obou zastoupených JUDr. H. N., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 1998, čj. 28 Ca 131/97 - 31, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadají shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, odboru výstavby jako stavebního úřadu, čj. MHMPPOO265A4 VYS-3242/96/So/Be, ve znění opravy čj. MHMPPOO265A4 VYS-3242/96/XA/So, který potvrdil rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 10 jako stavebního úřadu 1. stupně, čj. SÚ vl. 88/96/Ša - d. 1560, ve znění opravy pod čj. SÚ vl. 88/96/Ša - d. 1560/Str., jímž bylo stěžovatelům nařízeno odstranění stavby a stavebních úprav. Stěžovatelé namítají, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i blíže nespecifikovaná práva chráněná podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokoly k ní vydanými. Stěžovatelé kromě zrušení napadeného rozsudku a s ním spojených rozhodnutí stavebních úřadů navrhují odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není způsobilý k meritornímu projednání a rozhodnutí.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat - jak již bylo uvedeno v řadě rozhodnutí Ústavního soudu - že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezi národní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatelé v obšírně formulovaném odůvodnění ústavní stížnosti toliko mutatis mutandis opakují argumenty, které již uplatňovali v předchozích právních řízeních, zejména pak v řízení u Městského soudu v Praze. Jejich námitky se týkají především výkladu některých pojmů podle zákona č. 50/1976 Sb. (stavebního zákona), ve znění pozdějších předpisů, zejména pokud jde o tzv. zájem společnosti (veřejný zájem), resp. na základě své interpretace dovozují údajnou nezákonnost některých aktů dotčených státních orgánů. Ústavní soud zjistil, že všemi těmito návrhy a argumenty se Městský soud v Praze řádně zabýval a své názory, úvahy a závěry důkladně doložil v obsáhlém odůvodnění svého rozhodnutí. Například se věnoval namítanému porušení zásady koncentrace řízení, tvrzené nečinnosti správního úřadu a možné obraně před ní a zvláště pak podrobně rozebral otázku rozporu se zájmem společnosti (veřejným zájmem), kdy své závěry pregnantně odůvodnil.
Ústavní soud se nezabýval tvrzeným porušením zásady ne bis in idem (str. 5 návrhu), neboť stěžovateli ani blíže nespecifikované rozhodnutí nebylo předmětem předchozích řízení. Nezkoumal také otázku nájmu bytu M. D., která je ostatně předmětem občanskoprávního sporu a z pohledu proběhlého správního řízení akceptuje argumentaci Městského soudu v Praze (str. 13).
Pro úplnost je třeba uvést, že úvodní články Listiny základních práv a svobod mají charakter toliko základních, obecných ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první citované Listiny. Principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny základních práv a svobod a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení zmíněných ustanovení Listiny základních práv a svobod proto samostatně zpravidla napadat nelze, resp. nejsou sama o sobě bezprostředně aplikovatelná, neboť vždy je nutno také uvést konkrétní základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny základních práv a svobod, eventuálně mezinárodního dokumentu, jež mělo být porušeno. Tímto ustanovením je podle stěžovatelů čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Ústavní ochrana podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ovšem vůbec nepřichází v úvahu, pokud se jedná o vlastnictví nabyté v rozporu s právními předpisy. Argumentace čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod je pak vůbec nepřípadná, neboť citovaná ustanovení se týkají toliko základních práv a svobod. Pokud pomineme tvrzené "vlastnické právo", jehož ústavní ochrana, jak je zmíněno výše, není dána, z ústavních předpisů, resp. mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR, nevyplývá, že by se garantovalo jakési "právo na provedení stavby", resp. stavební úpravy.
Pokud stěžovatelé namítají porušení práv chráněných podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokoly k ní vydanými, neuvádějí žádnou bližší specifikaci, která ustanovení citovaných dokumentů a jakým jednáním orgánu veřejné moci byla porušena, a proto se Ústavní soud touto námitkou zabývat nemohl.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud ani procesním návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 1998 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu