ECLI:CZ:US:1998:1.US.385.98
sp. zn. I. ÚS 385/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele J., s. r. o., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 1998, čj. 20 Co 83/98 - 11, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 27. 7. 1998, které došlo Ústavnímu soudu dne 3. 9. 1998.
Stěžovatel napadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 1998, čj. 20 Co 83/98 - 11, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 1998, čj. 23 C 7/98 - 4, ve věci uveřejnění tiskové opravy. Domnívá se, že tím, že oba soudy shodně dospěly k závěru, že k projednání předmětné věci je v prvním stupni příslušný Městský soud v Praze, porušily práva stěžovatele podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 36 odst . 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel pak navrhuje obě rozhodnutí zrušit.
Soudce zpravodaj nejprve posuzoval ústavní stížnost z hlediska, zda není dán důvod jejího odmítnutí podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Kromě jiného toto ustanovení stanoví, že je-li návrh nepřípustný a nestanoví-li zákon jinak, soudce zpravodaj ho mimo ústní jednání odmítne. Za nepřípustný se také považuje návrh, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje
(§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Stěžovatel v podstatě zřejmě jen opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím řízení, zvláště pak své výklady k ustanovení §9 odst. 2 o. s. ř. a §20 zákona č. 81/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V dané věci Ústavní soud zkoumal, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje a dospěl k závěru, že tomu tak není. Oba soudy toliko v procesních rozhodnutích vyslovily názor, že k rozhodování daných věcí je obecně příslušný v prvním stupni krajský soud, v konkrétní věci pak Městský soud v Praze, přičemž po právní moci usnesení se věc postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu příslušnému. Nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatele, že byl zkrácen na svých právech, resp. že mu bylo znemožněno domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu (denegatio iustitiae), neboť rozhodnutím, které napadá, řízení nekončí, ale je pouze postoupeno podle názoru soudu k věcně příslušnému soudu.
K tomu je třeba dodat, že Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, zvláště pak neposuzuje mezitímní procesní rozhodnutí, kdy věc nebyla pravomocně skončena. Neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Pokud čl. 36 Listiny základních práv a svobod stanoví, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným, znamená to také, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě je nutno ústavní stížnost považovat za návrh nepřípustný, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, resp. se jedná o návrh předčasný, neboť řízení ve věci nebylo pravomocně skončeno.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 1998 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu