Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.05.1998, sp. zn. I. ÚS 409/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 52/11 SbNU dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.409.97

sp. zn. I. ÚS 409/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. B. M., zastoupeného JUDr. J. Š., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 11. 1995, sp. zn. 15 C 332/95, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 1996, sp. zn. 12 Co 53/96, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 858/97, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 11. 1995 byl zamítnut stěžovatelův (žalobcův) návrh na určení, že je vlastníkem pozemkové parcely č. 92 s domem č. ev. 11 a pozemkových parcel č. 146/10 a 146/11 v katastrálním území Letko (dále jen "předmětné nemovitosti"). Zároveň byl zamítnut návrh na uložení povinnosti žalovaným (J. a M. P.) uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel skutečně byl vlastníkem předmětných nemovitostí, jeho vlastnictví k nim však zaniklo trestním rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 1. 1972, sp. zn. 3 T 153/71, kterým byl (mimo jiné) odsouzen i k trestu propadnutí majetku. Tento rozsudek byl však zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen s tím, že ohledně uplatňování nároků vyplývajících ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku tento zákon odkázal na zákon zvláštní. Tímto zákonem je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. U určovací žaloby je nutno prokázat existenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení, který stěžovatel spatřoval v tom, že určení vlastnictví může být podkladem pro vydání nemovitosti. S tímto názorem se však okresní soud neztotožnil, neboť získání věci zpět do vlastnictví lze prý dosáhnout pouze postupem podle zákona č. 87/1991 Sb. Základním předpokladem úspěšnosti nároku podle tohoto zákona je jeho uplatnění platným způsobem, tj. písemnou výzvou ve stanovené době. Stěžovatel však podal výzvu prostřednictvím zástupce, který adresátům tohoto právního úkonu nepředložil plnou moc a tedy neprokázal, že je k takovému úkonu zmocněn. Proto se prý jednalo o neplatný právní úkon (§31 odst. 4 občanského zákoníku). Okresní soud dále vycházel z toho, že stěžovatel nabyl státní občanství ČR složením státoobčanského slibu dne 20. 5. 1993. Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (v původním znění) byla oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v taxativně uvedených případech, pokud byla státním občanem ČSFR a měla trvalý pobyt na jejím území. K vydání věci měla oprávněná osoba osobu povinnou vyzvat do 6 měsíců ode dne účinnosti zákona (pozn.: tedy do dne 1. 10. 1991), jinak její nárok zaniká (§5 odst. 2 zákona). Nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, č. 164/1994 Sb., byla ke dni 1. 11. 1994 sice zrušena v ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. podmínka trvalého pobytu na území republiky a v ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 stejného zákona slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", leč podmínka státního občanství zůstala nedotčena. Oprávněnou osobou proto mohl být pouze ten, kdo splňoval podmínku státního občanství ČR nejpozději k poslednímu dni lhůty podle §5 odst. 2 cit. zákona, tedy ke dni 1. 10. 1991. Stěžovatel však nabyl státní občanství ČR až dnem 20. 5. 1993, takže není osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Okresní soud konečně dovodil, že stěžovatel ani neprokázal, že by žalovaní nabyli předmětné nemovitosti buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele a nic takového dokonce ani netvrdil. Žalovaní tedy nejsou povinnými osobami podle §4 odst. 2 cit. zákona. Napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň - město potvrdil Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 3. 1996, sp. zn. 12 Co 53/96. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že okresní soud dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům a že zrušením trestního rozsudku o propadnutí majetku se bez dalšího neobnovuje vlastnické právo, neboť oprávněná osoba může svá práva uplatnit jen způsobem, předpokládaným zákonem č. 87/1991 Sb. Stěžovatel však neprokázal, že by žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění a dokonce prý uvedl, že by takové okolnosti ani nebylo možno spolehlivě prokázat. Proto žalované za osoby povinné považovat nelze a v tom také spočívá hlavní důvod, proč byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen. Oproti tomu důvodem pro zamítnutí stěžovatelových návrhů prý nemohl být nedostatek písemné formy plné moci k výzvě k vydání věci, protože zákon nevyžaduje, aby byla osobám, s nimiž zmocněnec jedná, předložena plná moc. Postačí, že tato plná moc objektivně existuje, což prý stěžovatel doložil. Krajský soud napadeným rozsudkem připustil dovolání, neboť shledal, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V soudní praxi prý dosud nebyla jednoznačně vyřešena otázka, zda osoby rehabilitované nabývají již zrušením "původního trestního rozsudku vlastnické právo k majetku, který původně propadl státu" a není také sjednocena praxe v otázce, zda k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. postačuje splnění podmínky státního občanství v době podání výzvy k vydání nemovitostí ve lhůtách, stanovených nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Nejvyšší soud ČR v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 20. 8. 1997 podané dovolání zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že právní závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je správný. Naléhavý právní zájem je prý dán jen tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce ohroženo nebo jeho postavení by se stalo nejistým, což se v daném případě nestalo, neboť účelu určovací žaloby bylo možno dosáhnout i žalobou na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci (§5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.). Stejný účel by splnil i rozsudek o povinnosti vydat nemovitosti. Pokud jde o otázku obnovení vlastnického práva "bez dalšího" zrušením výroku trestního rozsudku o propadnutí majetku, odkázal Nejvyšší soud na judikaturu Ústavního soudu, podle níž podmínky uplatňování nároků z těchto zrušených rozsudků jakož i způsob náhrady a rozsah nároků jsou vázány na zvláštní zákon (č. 87/1991 Sb.) s tím, že tento postup je i ochranou původního vlastníka, neboť jinak by mohl být vystaven např. účinkům vydržení. Pokud jde o otázku státního občanství jako podmínky uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., Nejvyšší soud rovněž odkázal na nález Ústavního soudu (č. 164/1994 Sb., str. 1669) z něhož vyplývá, že "nově otevřená lhůta se však týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Jde tedy o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již nález Ústavního soudu zrušil". Nejvyšší soud ČR se nezabýval splněním podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. u žalovaných (nabytí věci buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele), neboť v tomto směru přípustnost dovolání vyslovena nebyla. V záhlaví uvedené rozsudky napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že tyto rozsudky porušily jeho základní právo, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že byly porušeny rovněž čl. 3, 4, 10, 12 (odst. 2), 83, 87, 88, 89 a 95 Ústavy, čl. 1 a 42 odst. 3 Listiny, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 5 odst. 4 Opčního protokolu a nález Komise Spojených národů pro lidská práva z 19. 7. 1995. Zastává totiž názor, že je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., protože podle nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. "byl založen restituční nárok nově uplatnitelný v šestiměsíční lhůtě počínající 1. 11. 1994, a to pro české občany, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR." K tomuto termínu prý byl stěžovatel prokazatelně českým občanem a československým státním občanem byl i v době konfiskace. Stěžovatel tvrdí, že se nikdy českého státního občanství nevzdal a požádal o ně v roce 1992 jen "pro potvrzení toho, co vždy cítil a jak se vždy choval". USA prý považovaly Úmluvu o naturalizaci mezi ČSSR a USA za neplatnou, což potvrdilo i sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR (č. 229/1997 Sb.), v němž je uvedeno, že ke dni 20. 8. 1997 byla ukončena platnost této Úmluvy. Stěžovatel zastává názor, že v tomto případě je podmínka státního občanství "naprosto irelevantní a bezpředmětná a nemůže se použít," protože se jedná o věc soukromoprávní a nikoliv veřejnoprávní. Stěžovatel byl původním vlastníkem předmětných nemovitostí a nikdy nedal svolení k tomu, aby se někdo druhý "uchopil majetku původního majitele". Stěžovatel se dále odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93, podle něhož v případě zrušení trestního rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb. je zrušen i výrok o propadnutí majetku, takže stěžovatel své vlastnictví k předmětným nemovitostem nepozbyl, neboť "výroky zrušeného rozsudku byly zrušeny" s účinky ex tunc. Stěžovatel je rovněž přesvědčen o svém naléhavém právním zájmu v této věci, protože jiným způsobem než určovací žalobou jeho právo není dostatečně chráněno, a současně podaný návrh na uzavření dohody o vydání věci je údajně až následným krokem po rozhodnutí o určení, kdo je vlastníkem předmětné nemovitosti. Proto stěžovatel navrhl zrušení uvedených rozsudků a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že tedy nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud Plzeň - město, Krajský soud v Plzni, Nejvyšší soud ČR, a vedlejší účastníci řízení - J. a M. P. Okresní soud Plzeň - město pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 13. 11. 1995, který v této věci vydal. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrval. Krajský soud v Plzni rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. 3. 1996 a uvedl, že stěžovatelova procesní práva porušena nebyla. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Nejvyšší soud ČR k ústavní stížnosti uvedl, že v otázce výkladu naléhavosti právního zájmu neshledal důvod odchýlit se od ustálené judikatury, podle níž je určovací žaloba namístě tam, kde nelze uplatnit nárok na splnění povinnosti a kde by bez požadovaného určení bylo právo žalobce ohroženo nebo se stalo nejistým. V otázce právních důsledků rozhodnutí soudu podle zákona č. 119/1990 Sb. poukazuje Nejvyšší soud ČR na to, že oprávněná osoba musí volit postup podle zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelova základní práva prý proto porušena nebyla. Nejvyšší soud ČR netrval na ústním jednání před Ústavním soudem. Vedlejší účastníci J. a M. P. upozornili především na skutečnost, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy nikdy netvrdil a nedokazoval, že by předmětné nemovitosti získali v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Stěžovatel dokonce výslovně prohlásil, že by takovéto skutečnosti ani nebylo možno spolehlivě prokázat. Vedlejší účastníci předmětné nemovitosti údajně nabyli od MNV Letkov za cenu, stanovenou úředním odhadem. Kromě zaplacené ceny museli uvolnit svůj byt a přenechat jej k dalšímu využití národnímu výboru. Stěžovatel prý ještě dlouho před svou emigrací chatu neužíval a chtěl ji prodat manželům B., což vyplývá i ze znaleckého posudku znalce E. F. ze dne 2. 12. 1970. Vedlejší účastníci na ústním jednání před Ústavním soudem netrvali. Ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími byla porušena ustanovení čl. 3, 4, 10, 12 (odst. 2), 83, 87, 88, 89 a 95 Ústavy, čl. 1, čl. 11 a 42 odst. 3 Listiny, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 5 odst. 4 Opčního protokolu. Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 3, 4, 10, 12 odst. 2, 83, 87, 88, 89 a 95 Ústavy, jedná se nepochybně o návrh neopodstatněný. Citovaná ustanovení totiž v principu vůbec neupravují oblast základních práv a svobod a k jejich porušení napadenými rozhodnutími soudů proto nemohlo dojít. Čl. 12 odst. 2 Ústavy, podle něhož "nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství" nebyl porušen i z toho důvodu, že předmětem sporu není zbavení stěžovatele jeho státního občanství, nýbrž pouze rozhodování obecných soudů o stěžovatelově žalobě podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. V souzené věci rovněž nedošlo k porušení čl. 42 odst. 3 Listiny, podle něhož "pokud dosavadní předpisy používají pojmu občan, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství". Z tohoto článku totiž žádné základní právo nebo svoboda sama nevyplývá, protože jeho smyslem je pouze výklad pojmu "občan" v zákonných a podzákonných předpisech našeho právního řádu. Neopodstatněný je rovněž stěžovatelův poukaz na čl. 5 odst. 4 Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, podle něhož "výbor sdělí svůj názor příslušnému státu, který je smluvní stranou Protokolu, a jednotlivci." V tomto případě se jedná o zjevný omyl stěžovatele. Ústavní soud se proto dále soustředil na otázku, zda napadenými rozhodnutími nebyly porušeny čl. 11 Listiny, zakotvující základní právo vlastnit majetek a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, upravující princip rovnosti před zákonem a zákaz diskriminace ve spojení s čl. 1 Listiny, který stanoví, že "Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné a nezrušitelné." Z ustanovení §2 zákona č. 119/1990 Sb. vyplývá, že pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. 5. 1945, podle zákonů a jejich ustanovení v citovaném zákoně vyjmenovaných, jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána. Podle ustanovení §23 odst. 2 téhož zákona však podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku nebo zabrání věcí, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků upraví zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na který se ostatně stěžovatel při podání žaloby u obecného soudu odvolával a jehož režim při rozhodování ve věci obecné soudy správně aplikovaly. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu vázanost uplatnění uvedených nároků na aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. není odůvodněna pouze zájmy fyzických osob, které při nabývání majetku od státu nebyly protiprávně zvýhodněny, nýbrž především zájmem osob oprávněných, jež by jinak mohly být vystaveny nežádoucím právním důsledkům, např. účinkům vydržení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 194/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 5, C.H. Beck, Praha, 1997, str. 74; ke vztahu zákona č. 119/1990 Sb. k zákonu č. 87/1991 Sb. srov. dále nález sp. zn. I. ÚS 67/97). Obecné soudy v souzené věci dospěly k závěru, že stěžovatel nebyl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť ke dni 1. 10. 1991 nesplňoval podmínku státního občanství ČSFR (České republiky). Tento den - jako časový termín rozhodný - lze dovodit z ust. §5 odst. 2, §35 cit. zákona. Stěžovatel se v této souvislosti mylně odvolává na nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., z něhož vyplývá, že "běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu" (poznámka: kterým se zrušila slova "ode dne účinnosti tohoto zákona" v §5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) "se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými." "Tato nově otevřená lhůta se však týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Jde tedy o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již nález Ústavního soudu zrušil". Lze usuzovat, že se tato judikatura Ústavního soudu na stěžovatele nevztahuje. Stěžovatel totiž v období rozhodném pro podání výzvy k vydání věci ve smyslu §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které začalo dnem účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (1. 4. 1991) a skončilo o 6 měsíců později (1. 10. 1991), státním občanem ČSFR, resp. ČR nebyl a nebyl tedy ani oprávněnou osobou ve smyslu citovaného ustanovení §3 odst. 1. Na jeho postavení nic nezměnil ani uvedený nález Ústavního soudu, neboť ten se vztahoval pouze na podmínku trvalého pobytu na našem území a nikoliv na podmínku státního občanství ČSFR (ČR). Obecné soudy proto dospěly ke správnému závěru - který Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat - jestliže z tohoto důvodu stěžovatelův návrh zamítly, respektive toto zamítnutí potvrdily. Stěžovatelova námitka, že podmínka státního občanství je v tomto případě bezpředmětná, je neopodstatněná, neboť s ní zákon č. 87/1991 Sb. výslovně počítá a bez jejího naplnění obecné soudy návrhům stěžovatele podle tohoto zákona vyhovět nemohly. Pokud jde o posouzení naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. a o otázku pasivní legitimace žalovaných ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné nové skutečnosti, s nimiž by se již v napadených rozhodnutích dostatečně nevypořádaly obecné soudy. Stěžovatelovy námitky v tomto směru proto nesměřují proti porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, nýbrž pouze proti hodnocení důkazů, provedeného obecnými soudy. V této souvislosti nezbývá než uvést - jak již Ústavní soud v řadě rozhodnutí judikoval - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocování dokazování, před nimi prováděného. Úkolem Ústavního soudu je pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost je proto i v této části, fakticky brojící proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, nedůvodná. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadenými rozsudky Okresního soudu Plzeň - město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. května 1998