ECLI:CZ:US:1998:1.US.439.97
sp. zn. I. ÚS 439/97
Usnesení
I. ÚS 439/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti J.H., zastoupené JUDr. E. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 1997, sp. zn. 13 Co 298/97 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 1994, č.j. 15 C 153/92-139, vydaném ve věci stěžovatelky (navrhovatelky) proti odpůrcům 1. K., B., 2. obci D.L. a 3. České republice - Okresnímu úřadu ve Ž.S. o uzavření dohody o vydání parcely č. 184 zastavěná plocha o výměře 306 m2, parcely č. 183 zastavěná plocha o výměře 219 m2, vše zapsáno na
listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu ve Ž.S., pracoviště V.B., pro obec a katastrální území D.L. (dále jen "předmětné nemovitosti") byla odpůrci obci D.L. uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání předmětných nemovitostí.
V odůvodnění tohoto rozsudku Městský soud v Brně uvedl, že předmětné nemovitosti přešly na stát od původních vlastníků, prarodičů stěžovatelky, znárodněním, a to výměrem Ministerstva lehkého průmyslu ze dne 30. 11. 1951, č j. 226771/5 A 11/2. Stěžovatelka podala výzvu k jejich vydání podle zákona č. 87/1991
I. ÚS 439/97
Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ke znárodnění předmětných nemovitostí prý došlo podle ustanovení "§1 odst. 1 č. 25 zákona č. 114/1948 Sb.", o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků, neboť se údajně jednalo o podniky, které měly více než 50 zaměstnanců. V předloženém materiálu o znárodnění předmětné firmy prý však chybí dostatek dokladů o tom, zda byl zjišt'ován počet zaměstnanců firmy po válce, přičemž ze spisu o zavedení národní správy a z odvolání J.U. (prarodiče stěžovatelky) je prý patrno, že ve firmě pracovalo celkem nejvíce 33 lidí. Navíc - v důsledku sporu mezi majitelem firmy a dělníky - došlo ke snížení stavu pracovníků o deset dělníků, z čehož vyplývá, že J.U. v žádosti o poukázání pracovních sil ze dne 12. 1. 1948 mohl uvést stav 28 pracovníků. Tento údaj potvrdil také svědek J.V., který v této firmě pracoval.
Proto vzal Městský soud v Brně za prokázáno, že firma J.U. neměla více než 50 pracovníků a že tedy k jejímu znárodnění došlo v rozporu se zákonem. Stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., další oprávněné osoby V.K. a B.U. vzaly v průběhu řízení svůj návrh zpět.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1995, sp. zn. 13 Co 37/95, byl citovaný rozsudek Městského soudu v Brně změněn tak, že byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby byla žalované obci D.L. stanovena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání předmětných nemovitostí. V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Brně zejména uvedl, že podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 1. 4. 1991) věc drží. To prý znamená, že hmotně právní legitimace k vydání (roz. věci) není odvislá od vlastnictví k věci, která má být vydána, nýbrž od samotné držby věci, přičemž pojem držby věci a její vlastnictví nelze ztotožňovat. Z provedeného dokazování (výpis z evidence nemovitostí ze dne 17. 4. 1991) krajský soud dovodil, že jako uživatel předmětných nemovitostí byla uvedena obec D.L., s níž ostatně stěžovatelka také jednala, nikdy prý však u ní neuplatnila výzvu na vydání předmětných nemovitostí. Výzvu (ze dne 18. 4. 1991) stěžovatelka však uplatnila toliko u žalovaného s. p. K., tzn. u jiného subjektu než je subjekt uvedený v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Za těchto okolností proto Krajský soud v Brně změnil napadený rozsudek Městského soudu v Brně a nezabýval se otázkou,
I. ÚS 439/97
zda ke znárodnění předmětných nemovitostí došlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, "neboť i kdyby tornu tak bylo, nemělo by to vliv na jeho rozhodnutí."
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 852/96, byl z důvodu dovolání stěžovatelky citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku, že se "zamítá návrh žalobkyně, aby žalované obci D.L., okres Ž.S., byla stanovena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitosti" a ve výroku o nákladech řízení, zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.
V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud ČR odkázal na svůj dřívější judikát (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 14/1994), podle něhož "jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitosti) domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy." Podle výpisu z evidence nemovitostí ze dne 16. 4. 1991 byl vlastníkem sporných nemovitostí s.p. K.B. S tímto subjektem stěžovatelka jednala a žádala jej o vydání nemovitostí a K.B. prý údajně sám uznal, že je povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Dalším výpisem z evidence nemovitostí ze dne 17. 12. 1991 byla vyznačena změna ohledně vlastníka - uživatele na obec D.L. a to na základě usnesení K. č. VILI/A-158-25/1-154-Kn ze dne 25. 1. 1954. Podle tohoto usnesení byly předmětné nemovitosti převedeny z majetkové podstaty Okresního stavebního podniku T. do majetkové podstaty operativní správy D.L. s platností od 1. 1. 1954. Stěžovatelka se tedy při podání výzvy, kterou K.B. obdržel dne 20. 4. 1991, řídila výpisem z evidence nemovitostí. O postoupení této výzvy k vydání věci byla nepřímo informována K.B., který tak učinil přípisem adresovaným Obecnímu úřadu D.L. a Stavebnímu podniku B. dne 8. 10. 1991.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že stěžovatelka postupovala na základě objektivně zjistitelných údajů a mohla se v dobré víře domnívat, že K.B. je povinnou osobou, u níž oprávněně uplatnila nárok na vydání věci. "Komplikovanost a malá přehlednost a možnost změn v nositelích oprávnění ... neumožňovala žalobkyni jinak postupovat." Oprávněné osoby totiž ani neměly právo být informovány o různých převodech správy a užívání zestátněných věcí. Proto byla
I. ÚS 439/97
stěžovatelka (žalobkyně) odkázána na údaje v evidenci nemovitostí, o jejichž spolehlivosti neměla důvod pochybovat, takže jí nelze v tomto směru nic vytýkat. Výzva stěžovatelky prý tedy byla provedena platně a má účinky podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
II. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl citovaný rozsudek Městského soudu v Brně opětovně změněn tak, že návrh stěžovatelky, aby žalované obci D.L. byla stanovena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání předmětných nemovitostí, byl zamítnut. Krajský soud v Brně tentokrát odůvodnil napadený rozsudek poukazem na zákon č. 114/1948 Sb., podle něhož se dnem 1. 1. 1948 znárodňují zestátněním všechny (ostatní) podniky, pokud se na ně nevztahují jiné předpisy o znárodnění nebo o vyloučení ze znárodnění a pokud počet osob v podniku zaměstnaných nebo činných dosáhl kdykoliv od 1. ledna 1946 padesát osob. Při zjišťování tohoto počtu rozhoduje součet všech osob v podniku zaměstnaných nebo činných bez ohledu na to, kde pracují nebo pracovaly, zejména též domáckých pracovníků.
Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala svoje tvrzení, že firma J.U., k jejímuž provozu sloužily předmětné nemovitosti, v rozhodném období nezaměstnávala více než 50 osob. Z provedeného dokazování údajně vyplynulo, že firma měla v období let 1947 - 1948 vysoké objednávky na výrobu zboží a za tím účelem zaměstnávala především domácké pracovníky, z nichž mnozí nebyli majitelem firmy evidováni např. pro účely nemocenského pojištění a z tohoto důvodu nebyli ani nikde uváděni. Krajský soud proto nepovažoval za věrohodné majitelovy údaje o počtu osob pracujících pro firmu, jež uvedl do protokolu o zavedení národní správy a do odvolání proti výměru o jejím zavedení, nýbrž své závěry opřel o "porovnání seznamu osob pro firmu pracujících v lednu a únoru 1947 a o žádost J.U. o přidělení pracovních sil z ledna 1948". Proto Krajský soud v Brně usoudil, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by bylo znárodnění majetku jejích právních předchůdců provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy, takže ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. naplněno nebylo.
III. V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní především namítla, že napadeným rozsudkem byly porušeny články 90 odst. 1 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, které souvisejí s právem na spravedlivý
I. ÚS 439/97
proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména s čl. 36 odst. 1. Stěžovatelka se domnívá, že závěr odvolacího soudu je zcela nesprávný a nemá oporu v provedených důkazech. Svědek V., který "je jedním z mála žijících a přesně orientovaných svědků", vypovídal jednoznačně o počtu pracovníků v předmětné firmě. Nicméně odvolací soud "učinil zcela formální závěr z předložených listinných důkazů, kdy na základě zcela nepřesných a smyšlených počtů pracovníků uvedených v hlášeních o předpokladech znárodnění dochází ... přesto k přesným závěrům." Seznamy osob, sloužící jako předpoklad pro znárodnění, prý však byly připravovány zkresleně, aby ke znárodnění mohlo dojít. Krajský soud údajně nevyvodil žádný závěr z rozporu mezi výpovědí svědka V. a listinnými důkazy, čímž porušil i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen.
IV. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z těchto právních předpisů ústavní soud v souzené věci vycházel.
Podle obsahu spisu napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl změněn citovaný rozsudek Městského soudu v Brně, tj. soudu prvního stupně, ve věci samé, neboť krajský soud zamítl návrh stěžovatelky, aby byla žalované obci D.L. stanovena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání předmětných nemovitostí, zatímco Městský soud v Brně tomuto návrhu vyhověl. V souzené věci tedy nastala situace, že "okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná" (srov. B/D/M, Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání, C. H. Beck, Praha, 1997, str. 678).
Na tom nic nemění ani skutečnost, že Nejvyšší soud již - na základě dříve podaného dovolání - rozhodoval o pravomocném rozsudku Krajského soudu v Brně
I. ÚS 439/97
ze dne 5. 10. 1995, neboť napadený rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 8. 1997 je rozhodnutím novým, proti němuž stěžovatelka z výše uvedených důvodů mohla opět podat další dovolání. To však stěžovatelka - jak plyne ze soudního spisu -neučinila a podala přímo u Ústavního soudu ústavní stížnost. Tím jednala v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, z níž plyne, že dovolání přípustné podle občanského soudního řádu je posledním prostředkem soudní ochrany, jehož vyčerpáním je přípustnost ústavní stížnosti podmíněna (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck Praha 1995, str. 311).
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 1998
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj