ECLI:CZ:US:1998:1.US.444.97
sp. zn. I. ÚS 444/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stěžovatelky J.S., zastoupené advokátem JUDr. O.B., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. 22 C 251/94, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 1995, sp. zn. 13 Co 761/95, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1027/96, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 1997, sp. zn. 13 Co 829/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala návrh na zahájení před Ústavním soudem podáním ze dne 19. 11. 1997. Napadla v něm čtyři výše uvedená rozhodnutí obecných soudů, týkající se v zásadě otázky, zda byl oprávněně vydán okresním soudem rozsudek pro zmeškání.
Manželé Š., v tomto případě vedlejší účastníci, se domáhali u Okresního soudu v Karviné vydání platebního rozkazu na Kč 50 000,-- z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatelky. Soud návrhu vyhověl a stěžovatelka proti platebnímu rozkazu ze dne 4. 1. 1995 podala v zákonné lhůtě odpor. Na základě toho Okresní soud v Karviné platební rozkaz zrušil a nařídil ve věci jednání. Stěžovatelka se k jednání po předchozí omluvě nedostavila. Omluva byla soudu doručena den před jednáním, soud ji považoval za včasnou, i když projevil pochybnosti, protože termín jednání byl stanoven dva měsíce předem. Nepokládal ji však za důvodnou, své stanovisko zdůvodnil a rozhodl rozsudkem pro zmeškání.
Stěžovatelka podala proti uvedenému rozsudku pro zmeškání odvolání a Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 10. 1995 tento rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Protistrana - manželé Š. - proti tomuto usnesení podali dovolání k Vrchnímu soudu v Praze. Dovolání pak projednal Nejvyšší soud ČR, který rozhodl usnesením ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1027/96, kterým vyslovil závazný právní názor, usnesení krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že omluva stěžovatelky nebyla důvodná, neboť v ní měla uvést zaměstnavatele a přesné důvody své nepřítomnosti. Potvrzení zaměstnavatele však předložila až v rámci svého odvolání.
Vázán právním názorem Nejvyššího soudu vydal Krajský soud v Ostravě usnesení sp. zn. 13 Co 829/97, které nabylo právní moci dne 1. 10. 1997. Tímto usnesením odvolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka v souvislosti s tímto průběhem jednání vyjádřila názor, že došlo k porušení jejího základního práva uvedeného v čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Soudce zpravodaj nejprve posuzoval ústavní stížnost z hlediska formálního, tj. zda není dán důvod jejího odmítnutí podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka nevyužila možnosti dané ustanovením §153b) odst. 4 o. s. ř., aby podala návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, když podle ní z omluvitelných důvodů zmeškala první jednání ve věci, při kterém byl vynesen rozsudek pro zmeškání. Návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání by jí byl umožnil hájit své důvody, které ji k padání vedly, doplňovat je a dokládat. Místo toho, aby současně podala návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání a odvolání proti tomuto rozsudku, zvolila jen variantu, podle které podala pouze odvolání proti rozsudku a lhůta pro podání návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání jí marně uplynula. Soudce zpravodaj musel dospět k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval. Stěžovatelka namítala, že omluva neúčasti na nařízeném prvním jednání byla důvodná. Ustanovení §153b) odst. 4 o. s. ř. stanoví, že zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného rozsudek zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník řízení podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání. Stěžovatelka však takový návrh nepodala.
Ústavní soud se proto zabýval dalšími tvrzenými procesními nesrovnalostmi jen, pokud by se dotýkaly jeho působnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny
ústavní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu č1. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak nepřikročuje k hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pak je si třeba z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, jakož i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Není ani úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Ústavní soud v postupu soudů neshledal namítané porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ani jiných ústavních procesních práv. Nezjistil, že by byly porušeny zásady spravedlivého procesu, zejména když meritorní otázka byla projednávána prakticky všemi instancemi obecných soudů a byla rozhodnuta Nejvyšším soudem ČR a podle jeho právního názoru. Ústavní soud musel tedy návrh ústavní stížnosti pokládat za zjevně neopodstatněný.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 1998 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu