ECLI:CZ:US:1998:1.US.445.97
sp. zn. I. ÚS 445/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.B., M.B., J.B. a J.K., všech zastoupených advokátkou JUDr. L.S., účastníka řízení - Vrchního soudu v Praze, vedlejších účastníků - Ministerstva zemědělství ČR, Ústředního pozemkového úřadu, a Okresního úřadu K., okresního pozemkového úřadu, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 1997, č.j. 7 A 60/97-13, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 12. 3. 1996 vydal Okresní úřad K., okresní pozemkový úřad, rozhodnutí, č.j. Pú-31/62/1992/Pod-72/9. V jeho výroku rozhodl podle ustanovení §6 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tak, že M.B. je povinna uhradit částku 11.000,- Kč, a J.B., J.B. a J.K. jsou každý povinen uhradit
částku 3.666, 70 Kč do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí.
(Ve výroku tohoto rozhodnutí není uvedeno, komu mají být tyto částky zaplaceny.) Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že stěžovatelům bylo obnoveno vlastnictví k nemovitostem v kat. území B. Ve výpisu z pozemkové knihy v1. č. 1 pro toto katastrální území je pod č. C-36 uvedeno, že na nemovitostech konkretizovaných v citované knihovní vložce vázla před přechodem vlastnictví na stát pohledávka peněžního ústavu v celkové výši 110.000,- Kčs, která po provedeném přepočtu vzhledem k měnové reformě 5:1 činí 22.000,-Kč. Tuto částku jsou proto oprávněné osoby povinni uhradit Ministerstvu zemědělství ČR.
Ministerstvo zemědělství ČR, Ústřední pozemkový úřad, jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 15. 4. 1997, zn. 1676/96-3153, změnilo rozhodnutí Okresního úřadu K., okresního pozemkového úřadu, tak, že ve výroku za slovem "ROZHODUJE" se nahrazuje následující odstavec textem: "podle §9 odst. 7 citovaného zákona (roz. zákona o půdě), ve smyslu ustanovení §6 odst. 4 téhož zákona, o určení lhůty k zaplacení a to do 6 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí". Kromě toho rozhodlo o změně závěru šestého odstavce odůvodnění rozhodnutí okresního pozemkového úřadu tak, že text za slovy "k částce Kč 22 000,-" se nahrazuje textem "Oprávněným osobám se sděluje výše pohledávky v podílech podle dřívějších rozhodnutí a to paní M.B., v částce Kč 11.000,-, panu J.B., panu J.B. a paní J.K, každému v částce Kč 3.666,70". V ostatním ponechalo rozhodnutí okresního pozemkového úřadu beze změny. V odůvodnění svého rozhodnutí Ministerstvo zemědělství konstatovalo, že napadené rozhodnutí obsahovalo formální vady, které odstranilo odvolacím rozhodnutím. Především muselo ve výroku opravit ustanovení (zákona o půdě), podle kterého se rozhodovalo. Dále uvedlo rozhodnutí do souladu
s právním názorem Vrchního soudu v Praze, občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR a dalších soudů, podle kterého může pozemkový úřad v rozhodnutí podle §9 odst. 7 zákona o půdě pouze určovat lhůtu a sdělovat výši pohledávek ve smyslu §6 odst. 3 a 4 téhož zákona. Dodalo, že "Ve věci výše nedoplatku přídělové ceny či jiné pohledávky se tedy jedná o sdělení - informaci a proto odvolací orgán nemůže výši pohledávky přezkoumávat a rozhodovat o ní". Konečně podotklo, "že i když pozemkový úřad dle názoru uvedených soudů nemůže svým výrokem rozhodovat o výši pohledávky a tudíž o povinnosti zaplatit, vyplývá tato povinnost přímo ze zákona (z ust. §6 odst. 3 a 4). Pokud oprávněné osoby se zaplacením nesouhlasí, mají možnost uplatnit své důkazy
u příslušného referátu Okresního úřadu nebo v občanskoprávním řízení u soudu".
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením řízení
o žalobě proti uvedenému rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, zastavil.
V odůvodnění svého usnesení se vrchní soud především zabýval otázkou, zda se žalobci domáhají přezkoumání rozhodnutí, které je schopno svými účinky zasáhnout sféru jejich práv a povinností a zda je tedy dána pravomoc soudu podle §247 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").
Vrchní soud v Praze nejprve uvedl, že ani zákon o půdě ani jiný zákon nezakládají kompetenci okresních pozemkových úřadů k rozhodování o právech a povinnostech jiným způsobem než je uvedeno v ustanoveních §9 odst. 2 a odst. 4 zákona o půdě. Rovněž z ustanovení §6 odst. 4 téhož zákona - podle něhož, pokud vázly na nemovitosti ke dni převzetí státem pohledávky peněžních ústavů, zajištěné na nemovitosti a vypořádané podle zvláštních předpisů, uhradí oprávněná osoba částku, kterou stát takto vypořádal - nelze dovodit pravomoc pozemkových úřadů rozhodovat
o povinnosti oprávněné osoby zaplatit částku, představující státem vypořádané pohledávky peněžního ústavu. Jedná se o hmotně právní ustanovení, které přímo ze zákona o půdě (tedy ex lege)
zakládá povinnost oprávněné osoby uvedenou pohledávku zaplatit.
Vrchní soud v Praze dále konstatoval, že pravomoc státních orgánů - pozemkových úřadů k vydání rozhodnutí nastupuje (tedy) pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví. Novela zákona o půdě (zákon č. 183/1993 Sb.) provedla změnu ustanovení §9 mimo jiné v tom, že do něj vložila odst. 7, v němž stanovila, že v rozhodnutí podle §9 odst. 2 a 4 musí být uvedena výše pohledávek podle §6 odst. 3 a 4 a lhůta k jejich zaplacení. Toto rozhodnutí může pozemkový úřad vydat i dodatečně, nejdéle však do tří let od právní moci rozhodnutí dle odst. 2 a 6. Ani z tohoto předpisu proto nelze dovodit, že by byla založena pravomoc pozemkového úřadu v rozhodnutí podle §9 odst. 2 a 4 nebo v samostatném rozhodnutí podle §9 odst. 7 věta druhá zákona
o půdě konstitutivním výrokem rozhodnout o povinnosti oprávněné osoby uhradit částku, představující státem vypořádané pohledávky peněžního ústavu, zajištěné na nemovitostech a vypořádané podle zvláštních předpisů. Pozemkovému úřadu je - jak již bylo uvedeno - toliko uloženo uvést ve vydaném rozhodnutí výši pohledávek podle §6 odst. 3 a 4 a určit lhůtu k jejich zaplacení. Takový akt, "tvářící se jako samostatný výrok rozhodnutí", popř. samostatné rozhodnutí (srov. druhou větu odst. 7 §9 zákona
o půdě) není schopen založit povinnost oprávněné osobě plnit a není exekučně vymahatelným (vykonatelným).
Rozhodnutí žalovaného (Ministerstva zemědělství ČR, Ústředního pozemkového úřadu) vydané podle ustanovení §9 odst. 7 zákona o půdě prý tedy obsahuje pouze informaci (sdělení)
o výši pohledávky podle §6 odst. 4 téhož zákona. Nejde proto v tomto případě o rozhodnutí správního orgánu, kterým by bylo zasaženo autoritativním a právní moci schopným způsobem do sféry práv a povinností oprávněných fyzických osob, "neboť jde
o speciální náležitost, kterou má obsahovat rozhodnutí podle ustanovení §9 odst. 2 nebo 4 zákona o půdě, již lze doplnit i dodatečně rozhodnutím podle §9 odst. 7" téhož zákona. Přezkum takového sdělení nespadá do pravomoci soudu, a to ani podle zvláštních ustanovení páté části o. s. ř. (neboť nejde o rozhodnutí ve správním řízení a nezakládá účastníku práva ani povinnosti), ani podle obecných ustanovení o. s. ř.
Vrchní soud v Praze konečně uvedl, že žalobou napadené "rozhodnutí" (nesoucí znaky rozhodnutí toliko formou, nikoli obsahem) je tudíž pouze sdělením o výši pohledávky vypořádané státem a o lhůtě k zaplacení.
Citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadli stěžovatelé ústavní stížností, ve které uvádějí, že se jím cítí být dotčeni na svých základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 4, čl. 90, č1. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a č1. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nesprávnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze spatřují stěžovatelé především v tom, že vzhledem k němu nadále existuje pravomocné správní rozhodnutí zavazující navrhovatele (stěžovatele) k platbě v určené lhůtě. Podle názoru stěžovatelů, pokud rozhodnutí Okresního úřadu K., okresního pozemkového úřadu, které ve svém výroku odkazuje na to, že se jedná
o rozhodnutí podle §46 zákona č. 71/1967 Sb. (správní řád), ukládá oprávněným povinnost uhradit státu v něm uvedené částky do 6 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí a obsahuje i poučení
o odvolání, pak se nepochybně jedná o rozhodnutí nejen z formálního, ale i z obsahového hlediska. Dále stěžovatelé uvádějí, že písemný akt Ministerstva zemědělství ČR, Ústředního pozemkového úřadu, je rovněž označen jako rozhodnutí, které kromě nahrazení části věty o výši pohledávky, potvrzuje v ostatním rozhodnutí orgánu prvního stupně, odkazuje na příslušná ustanovení správního řádu týkající se náležitostí správního rozhodnutí a poučuje o nemožnosti podat odvolání s odkazem na §59 odst. 4 správního řádu.
Z toho stěžovatelé dovozují, že "uvedené písemné akty označené jako "rozhodnutí" splňují veškeré náležitosti správního rozhodnutí podle §46 správního řádu jak z formálního hlediska (výrok, odůvodnění, poučení o odvolání), tak obsahového, když zakládají povinnost navrhovatelů". Oproti závěru Vrchního soudu v Praze, že se v případě postupu podle §9 odst. 7 zákona o půdě nejedná o formu rozhodnutí, ale pouze o sdělení - informaci
o výši pohledávky a o lhůtě k zaplacení, stěžovatelé tvrdí, že zde existuje pravomocné správní rozhodnutí, a že je vykonatelné se všemi z toho vyplývajícími důsledky včetně stanovené a zároveň závazné lhůty k zaplacení pohledávky. Podle jejich názoru je však i pouhé stanovení lhůty závažným zásahem do práv stěžovatelů.
Pokud tedy existuje správní rozhodnutí, které by existovat nemělo, a toto rozhodnutí zasahuje do práv a povinností stěžovatelů jako oprávněných osob, mělo být v rámci přezkoumání podle §247 a násl. o. s. ř. zrušeno.
Proto stěžovatelé navrhli, aby bylo usnesení vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 1997,č.j. 7 A 60/97-13, zrušeno a prohlásili, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvají.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Vrchní soud v Praze, vedlejší účastník - Ministerstvo zemědělství ČR, Ústřední pozemkový úřad, a Okresní úřad K., okresní pozemkový úřad.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření opětovně konstatoval, že správní žalobou podle §247 o. s. ř. nelze napadnout rozhodnutí správního orgánu, které nezasahuje do sféry subjektivních práv a povinností žalobce, a tedy svými právními účinky není schopno založit, změnit ani zrušit původní oprávnění a povinnosti. Takové rozhodnutí nepodléhá kognici soudu v řízení podle části páté o. s. ř. a pravomoc soudu není proto dána. Dále Vrchní soud v Praze odkázal na podrobnější výklad v odůvodnění napadeného usnesení a zdůraznil, že sdělení správního orgánu - obsažené bud v rozhodnutí vydaném podle §9 odst. 2 či odst. 4 zákona o půdě, nebo v dodatečném rozhodnutí podle ustanovení §9 odst. 7 zákona o půdě o výši pohledávky státu vůči oprávněné osobě (když povinnost tuto pohledávku státu zaplatit vyplývá přímo ze zákona - §6 odst. 4 zákona o půdě) a určení lhůty k jejímu zaplacení - žádným způsobem nezasahuje do sféry subjektivních práv a povinnosti oprávněné osoby. Takové "rozhodnutí" ostatně není ani vykonatelné. K věci dále odkazuje i na konstantní judikaturu soudů (viz. Sbírka soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1996, poř. č. 16, str. 127).
Ze všech uvedených důvodů Vrchní soud v Praze navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost a souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Ministerstvo zemědělství ČR, Ústřední pozemkový úřad, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především odkázalo na odůvodnění svého rozhodnutí, kterým odstranilo nedostatek v rozhodnutí okresního pozemkového úřadu K. Ústřední pozemkový úřad přitom vycházel z příslušné judikatury, zejména pak z názoru, že rozhodnutí dle §9 odst. 7 zákona o půdě ve znění pozdějších předpisů není ve věci sdělení výše nedoplatků přídělových cen a dalších pohledávek ve smyslu §6 odst. 3 a 4 tohoto zákona rozhodnutím v pravém slova smyslu, ale pouze sdělením, které nepřísluší správnímu orgánu II. stupně přezkoumávat, byť je uvedeno "v rozhodnutí". Odvolací orgán tedy na odvolání reagoval opět rozhodnutím, v jehož výroku při změně rozhodnutí OPÚ K. ponechal jen určení lhůty. Ústřední pozemkový úřad dále připomíná stanovisko Vrchního soudu v Praze citované v odůvodnění jeho usnesení, které se týká inkompetence pozemkového úřadu vydat rozhodnutí, jímž by se stanovila povinnost zaplatit pohledávku, neboť tato povinnost vyplývá přímo z ustanovení §6 odst. 4 zákona o půdě, a nikoliv tedy z rozhodnutí správního orgánu. Za sdělení - informaci považuje nejen výši pohledávek, ale také lhůtu, v níž má být pohledávka zaplacena. Vrchní soud "přesněji" formuluje názor, že je na státu, který tvrdí, že má pohledávku vůči oprávněným osobám, aby se domáhal uložení povinnosti zaplatit tuto pohledávku pořadem práva. Ústřední pozemkový úřad si kromě uvedeného položil otázku, zda v souvislosti se současnou jednotnou judikaturou, týkající se obecně i dané věci a naznačené také v ústavní stížnosti, neměl na odvolání vůči rozhodnutí okresního úřadu K., okresního pozemkového úřadu, odpovědět také jen sdělením - dopisem. Pak by ovšem dle jeho názoru platilo rozhodnutí okresního pozemkového úřadu s výrokem o "povinnosti zaplatit" a podle názoru vrchního soudu by takový výrok byl aktem nulitním.
Ústřední pozemkový úřad se domnívá, že usnesení Vrchního soudu v Praze neznamená porušení základních práv a svobod stěžovatelů vyplývajících z ústavy ČR a Listiny a sděluje, že na
ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Okresní úřad K., okresní pozemkový úřad, bere ústavní stížnost bez dalšího na vědomí a netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:
Stěžovatelé namítají, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla porušena jejich základní práva a svobody vyplývající z č1. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a č1. 38 odst. 2 Listiny.
Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Stěžovatelé však neuvádějí, v čem konkrétně spatřují porušení tohoto ustanovení a ani Ústavní soud neshledal, že by Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím citovaný článek porušil. V tomto směru je tedy ústavní stížnost neopodstatněná.
Podle č1. 4 odst. 4 Listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Stěžovatelé však ani u tohoto ustanovení neapelují na jeho konkrétní porušení ze strany Vrchního soudu v Praze, který naopak poukazuje na to, že povinnost oprávněné osoby zaplatit pohledávku státu vyplývá přímo ze zákona, tj. z ustanovení §6 odst. 4 zákona o půdě, nepřekračuje zákonem stanovené meze a v tomto smyslu naopak šetří podstatu a smysl základních práv a svobod oprávněných osob (čl. 4 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 Listiny). Také z tohoto hlediska je tedy ústavní stížnost neopodstatněná.
Pokud stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dopouštějí se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného správního a soudního spisu - jim nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným způsobem domáhali
svého práva v druhé správní instanci u Ministerstva zemědělství ČR, ústředního pozemkového úřadu, a později u nezávislého a nestranného soudu, tj. u Vrchního soudu v Praze. Stěžovatelé rovněž konkrétně neuvádějí, v čem - jak tvrdí - došlo k porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto ústavní principy, jak plyne z obsahu spisu, porušeny nebyly.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé měli zřejmě na mysli zejména porušení ustanovení čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Z toho plyne - podle č1. 36 odst. 2 Listiny - že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Stěžovatelé nesprávnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, ústředního pozemkového úřadu, spatřují v tom, že na základě tohoto usnesení i nadále existuje pravomocné správní rozhodnutí, které by existovat nemělo, a toto rozhodnutí, které zasahuje do jejich práv a povinností jako oprávněných osob, mělo být podle §247 a násl. o. s. ř. zrušeno. Tím současně v ústavní stížnosti (přímo i nepřímo) namítli, že postupem podle §9 odst. 7 zákona o půdě - tj. uvedením výše pohledávek podle §6 odst. 3 a 4 téhož zákona a lhůty k jejich zaplacení - rozhodl správní orgán (byť v tomto případě dodatečně) konstitutivním výrokem, tj. tak, že fyzickým osobám založil povinnost.
Sporným problémem v rozhodování Vrchního soudu v Praze byla otázka, o níž se pojednává i na jiném místě, zda postup podle §9 odst. 7 zákona o půdě podléhá rozhodovací kognici soudu
v rámci správního soudnictví za podmínek uvedených v čl. 36 odst. 2 Listiny a v části páté o. s. ř. Citovaný článek Listiny a ustanovení §244 o. s. ř. zakotvují (mimo jiné) přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí vydaných správními orgány ve správním řízení, jakož i dalších rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob.
Předpokladem rozhodnutí o žalobách proti rozhodnutí správních orgánů je podle ustanovení §247 o. s. ř. skutečnost, že fyzická nebo právnická osoba tvrdí, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím správního orgánu a žádá, aby soud přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí.
Kogentní charakter ustanovení §6 odst. 4 zákona o půdě (" ... uhradí oprávněná osoba ...") a ustanovení §9 odst. 7 věta první téhož zákona ("V rozhodnutí podle odstavců 2 a 4 musí být uvedena výše pohledávek podle §6 odst. 3 a 4 a lhůta k jejich zaplacení.") neposkytuje v těchto případech pozemkovému úřadu žádnou možnost správního uvážení. Ustanovení §9 odst. 7 věta druhá citovaného zákona sice umožňuje pozemkovému úřadu vydat rozhodnutí týkající se výše pohledávek a lhůty k jejich zaplacení i dodatečně, nejdéle však do tří let od právní moci rozhodnutí dle odstavců 2 a 6. V takovém případě se však nejedná o akt, kterým by bylo rozhodnuto o meritu věci (tj. o schválení dohody o vydání nemovitosti, nebo rozhodnuto o vlastnictví k ní) - což ostatně je v ustanovení §9 odst. 7 věta druhá předpokládáno a považováno za podmínku nutnou - nýbrž o sdělení výše pohledávky a určení lhůty k jejímu zaplacení (srov. také Stanovisko občanskoprávního kolegia NS ČR z 19. 12. 1995. Cpjn 36/95 In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996, poř. č. 16, s. 127). Povinnost uhradit pohledávku, která vyplývá ze zákona (srov. výše uvedené ustanovení §6 odst. 4 zákona o půdě), není proto předmětem správního řízení ve věci podle ustanovení §9
odst. 2 a 6 zákona o půdě.
Proto pozemkový úřad ve formě, která odpovídá dikci ustanovení §9 odst. 7 věta druhá citovaného zákona ("Toto rozhodnutí ..."), dodatečně pouze oznamuje (sděluje) výši pohledávky a určuje lhůtu k jejímu zaplacení, aniž by tím
Zakládal jinou nebo novou subjektivní povinnost stěžovatelů.
Pokud tedy stěžovatelé napadají samu existenci rozhodnutí vydaného podle ustanovení §9 odst. 7 věta druhá zákona o půdě, nelze s nimi souhlasit. Jedná se o formu rozhodnutí, kterou zákonodárce použil ke sdělení speciálních náležitostí, jež jsou podle ustanovení věty první téhož odstavce esenciálními náležitostmi obsahu rozhodnutí vydaného podle §9 odst. 2 a 4 zákona o půdě. Jestliže proto pozemkový úřad vydal rozhodnutí podle ustanovení §9 odst. 7 věta druhá citovaného zákona - tedy i dodatečně - znamená to, že je nutno i na toto "rozhodnutí" vztáhnout stejnou formu jako na rozhodnutí o meritu věci, tj. formu, která i v tomto případě obsahuje náležitosti takového rozhodnutí, jež jsou uvedeny ve větě první téhož odstavce. Obsahuje-li proto rozhodnutí vydané podle ustanovení §9 odst. 7 věta druhá zákona o půdě výrok, odůvodnění a poučení o odvolání podle §46 správního řádu, jedná se o zcela legitimní a z hlediska legality dokonce nutný předpoklad možného uplatnění procesních prostředků ochrany práva, a to v případě ochrany nikoliv zanedbatelných procesních institutů, jakými jsou např. příslušnost správního orgánu vydávajícího "toto rozhodnutí" a dodržení lhůty pro jeho možné vydání.
Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručené ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve
znění zákona č. 77/1998 Sb.].
Poučení: Proti tomu usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 1998
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu