ECLI:CZ:US:1998:1.US.47.98
sp. zn. I. ÚS 47/98
Usnesení
I. ÚS 47/98 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti města Ch., zastoupeného advokátem Mgr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 1997, č. j. 16 Ca 51/97-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 2. 2. 1998 včas podanou ústavní stížnost Města Ch., směřující proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 16 Ca 51/97-29, ze dne 20. 11. 1997. Krajský soud tímto rozsudkem potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v Ch., pozemkového úřadu, sp. zn. 906/92/14/PÚ/Ba, ze dne 15. 1. 1997. Tímto rozhodnutím rozhodl pozemkový úřad o vlastnictví oprávněných osob k nemovitostem ve výroku citovaného
správního rozhodnutí blíže uvedených.
I. ÚS 47/98
Stěžovatel namítal, že postupem orgánů státní moci došlo k zásahu do jeho konstituovaného vlastnického práva ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod tím, že soud rozhodl o odnětí vlastnictví navrhovateli, ač pro to nebyly zákonné podmínky. Dále namítal, že rozhodnutím, nerespektujícím ustanovení §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, soud prakticky znemožnil navrhovateli výkon vlastnického práva ke stavbám v jeho vlastnictví a tím porušil ústavní právo navrhovatele dle článku 11 Listiny základních práv a svobod.
Citované orgány veřejné moci vycházely při svém rozhodování o vydání pozemku, nacházejícího se na území zoologické zahrady v Ch. z právního názoru, že jedinou stavbou, která se prokazatelně na části pozemku nachází, je oplocení části lesoparku, tzn. stavba drobná, která nebrání vydání pozemku.
Krajský soud při svém rozhodování vycházel z následujícího odůvodnění: Okresní úřad, pozemkový úřad v Ch., rozhodnutím podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), obnovil vlastnické právo R. Š. k nemovitostem ve výroku rozhodnutí blíže specifikovaných v kat. území Ch.. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, kterým se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Stěžovatel uvedl, že předmětné pozemky se staly součástí Podkrušnohorského zooparku. Jedná se o oplocený areál a pozemky jsou zároveň součástí chráněného území tzv. "K.". Stěžovatel poukazoval na okolnost, že celý komplex byl povolen a kolaudován jako celek. Je tedy dle jeho názoru třeba uvedenou stavbu zooparku považovat za stavbu povolenou před 24. 6. 1991, a proto předmětné pozemky nemohou být z důvodu zastavěnosti vydány.
Stěžovatel dále vytýká postupu orgánů veřejné moci, že při svém rozhodování neaplikovaly ustanovení §9 odst. 5 zákona o půdě, podle něhož může pozemkový úřad, pokud je to nezbytně třeba, zřídit nebo zrušit na
I. ÚS 47/98
převáděné nemovitosti věcné břemeno, případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků.
Stěžovatel byl soudem vyzván, aby doložil veškeré listiny, které by mohly zdůvodnit zákonnou překážku, bránící vydání pozemku. Stěžovatel však předložil pouze stavební povolení, č. j. výst./978/82/Ží, ze dne 10. 2. 1982, a kolaudační rozhodnutí, č. j. ÚPA/713/87/Ze, ze dne 2. 2. 1988. Tyto listiny se vztahují jen k východní části oplocení předmětného areálu. Jedná se tedy dle názoru obou orgánů státní moci o stavbu drobnou, nebránící vydání pozemků.
V průběhu odvolacího řízení zemřela oprávněná osoba - paní R. Š. - a dle usnesení Okresního soudu v Ch. ze dne 19. 9. 1997, sp. zn. D 439/97, nabyl restituční nárok původní vlastnice její syn A. S.
Při posuzování otázky, zda v daném případě existuje zákonná překážka, bránící vydání pozemků, vycházel soud ze zjištění správního orgánu, t. j. Okresního úřadu v Ch., pozemkového úřadu.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm.c) zákona o půdě nelze pozemek nebo jeho část vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn. Pozemek lze vydat v případě, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, drobnou či jednoduchou anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země.
S odkazem na uvedené ustanovení posoudily orgány státní moci věc tak, že na předmětném vydávaném pozemku se nenachází stavba, která by bránila jeho vydání. Dle názoru uvedených orgánů se ani v blízkosti pozemku nenachází žádná stavba, která by odůvodňovala nevydání pozemku z důvodu jeho souvislosti s provozem stavby. Jedinou stavbou, která se prokazatelně na pozemku nachází, je oplocení části lesoparku, které však jako drobná stavba vydání pozemku nebrání.
I. ÚS 47/98
Při posuzovaní dané věci se citované orgány státní moci zabývaly rovněž námitkou stěžovatele, že se v případě vydávaného pozemku jedná o část chráněného území "K.". V průběhu řízení tato okolnost nebyla doložena. Pro případ, že by se jednalo o pozemek v chráněném území, nebyla by tato skutečnost důvodem pro nevydání pozemku, neboť ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 zákona o půdě je v takovém případě na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat vydání původních pozemků nebo požádá o převod jiného pozemku.
Ústavní soud po prostudování příslušných listinných materiálů a zaslané dokumentace dospěl k závěru, že stížnost navrhovatele není důvodná. Ústavní soud vycházel přitom z fotodokumentace, pořízené na místě samém, dále z rozhodnutí Městského národního výboru v Ch. ze dne 10. 9. 1974, č. j. VÚP 3151/74/P, o podstatné změně ve využití pozemků a o umístění stavby stájí, ochranných přístřešků, komunikací, chodníků, vodovodu, rozvodu NN a veřejného osvětlení na parcelách, tvořících stávající zoopark. Dále vycházel z územního rozhodnutí Městského národního výboru v Ch. ze dne 14. 3. 1974, č. j. VÚP 3970/73/P, o podstatné změně ve využití pozemků a o umístění některých staveb na pozemcích, tvořících stávající zoopark a z rozhodnutí MNV v Ch. ze dne 22. 4. 1974, č. j. 637/74-Sk, "0 přípustnosti stavby lesoparku", tvořícího stávající areál Podkrušnohorského zooparku v Ch.. Dalšími listinami, z nichž při posuzování věci ústavní soud vycházel, jsou kolaudační rozhodnutí Městského národního výboru v Ch. ze dne 2. 7. 1981, č. j. výst/651/81/Pe, kterým bylo povoleno užívání stavby "Úprava bažiny pod K." a kolaudační rozhodnutí Městského národního výboru v Ch. ze dne 7. 1. 1983, č. j. ÚPA/1393/82/Ží, o povolení k trvalému užívání "Opěrné zdi Lesopark".
Z předložených listin, vyžádaných od navrhovatele, Okresního úřadu v Ch., Pozemkového úřadu a Krajského soudu v Ústí nad Labem je patrné, že Podkrušnohorský areál zooparku v Ch. fakticky existuje a plní své
poslání zoologické zahrady.
I. ÚS 47198
V průběhu řízení o předmětné ústavní stížnosti obdržel Ústavní soud od navrhovatele ještě další důkazní materiály. Jedná se o "Směrnici pro územní generel rekreační zóny Podkrušnohohorský park" ze dne 15. 8. 1982, z jejíhož obsahu je patrno, že budování zooparku je spojeno zejména se stavební činností a má stavební charakter. Dále byla zaslána "Dlouhodobá koncepce rozvoje PPKO v Ch. do roku 1990 a 2000". K posouzení předmětné věci obdržel Ústavní soud i "Statut Podkrušnohorského zooparku Ch." ze dne 17. 1. 1991 a listinu, ze které by dle tvrzení navrhovatele mělo vyplývat, že se jedná o "Zřizovací listinu Podkrušnohorského zooparku v Ch." ze dne 1. 11. 1994. Význam zooparku navrhovatel zdůrazňuje i jeho uvedením, resp. zveřejněním v seznamu významných světových zoologických zahrad.
Ústavní soud při posuzování stížnosti souhlasí s právním názorem, vysloveným uvedenými orgány veřejné moci, týkajícím se tzv. relativní překážky vydání pozemku v případě, že by bylo prokázáno, že pozemek se nachází v chráněném území. V tomto případě je zřejmé, že je ponecháno na vůli oprávněné osoby, zda takový pozemek bude požadovat nebo zda požádá o převod jiného pozemku ve vlastnictví státu. V tomto směru je námitka stěžovatele bezpředmětná a není proto zapotřebí se touto okolností dále zabývat. K otázce zřízení věcného břemene dle citované právní úpravy je možno vycházet z vyjádření krajského soudu. Ten zdůraznil, že postupoval ve smyslu Stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 1995, Cpjn. 36/95, publikovaným pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z uvedeného stanoviska vyplývá, že pozemkový úřad může rozhodnout o zřízení věcného břemene samostatným rozhodnutím. Z tohoto důvodu se krajský soud možností zřídit věcné břemeno nezabýval, a to zvláště s přihlédnutím k okolnosti, že ani při opravném prostředku tato otázka nebyla stěžovatelem (navrhovatelem opravného prostředku) nastolena. Skutečnost, že v daném případě okresní pozemkový úřad neaplikoval ustanovení §9 odst. 5 zákona o půdě v jednom rozhodnutí, kterým by zároveň rozhodl i o vlastnictví oprávněné osoby, nelze
I. ÚS 47/98
považovat za řešení nejvhodnější, avšak nejedná se o postup protiústavní. Ústavní soud při zjištění výše uvedených skutečností neshledal ve způsobu vedení dosavadních řízení před orgány veřejné moci a na jejich skutkových a právních závěrech pochybení, která by odůvodňovala tvrzení stěžovatele, že nebylo respektováno jeho právo na ochranu vlastnického práva podle článku 11 Listiny základních práv a svobod.
Z listinných materiálů vyplývá, že orgány veřejné moci přenesly důkazní břemeno, týkající se zastavěnosti pozemku, na stěžovatele. Ten v průběhu řízení toto důkazní břemeno neunesl, neboť nepředložil takové podklady, ze kterých by bylo jednoznačně patrné, že se na vydávaném pozemku nachází takové stavby, které by mohly zabránit jeho vydání.
Ústavní soud zvažoval, zda je možno opěrnou zed' (resp. oplocení), eventuálně stavbu jezírka považovat za překážky, které by mohly zabránit vydání předmětného pozemku.
Ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. e) vyhl. č. 85/1976 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, je třeba považovat opěrnou zed' za stavbu jednoduchou. Pokud by byla právně kvalifikována uvedená stavba tak, že se jedná o oplocení (dle stavebně technického posouzení), jednalo by se ve smyslu ust. §3 odst. 2 písm. b) citované vyhlášky o stavbu drobnou. Jak stavba jednoduchá, tak i stavba drobná nejsou zákonnými překážkami pro vydání pozemků dle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
V případě okrasného jezírka se jedná o stavbu "Úprava bažiny pod Kaštankou". Existence takové stavby nemůže být ve smyslu citovaného ustanovení zákona o půdě považována za překážku bránící vydání pozemku, neboť tato stavba nebrání zemědělskému ani lesnímu využití pozemku. Na vydaném pozemku se tedy nenachází žádné stavby, které by představovaly zákonné překážky bránící vydání tohoto pozemku. Z těchto důvodů se ústavní soud ani nezabýval tvrzeními
I. ÚS 47/98
stěžovatele, směřujícími k posouzení oplocení či opěrných zdí z hlediska stavebně technického.
Stěžovatel má za to, že při posuzování dané situace je třeba považovat za zastavěnou tu část pozemku, na níž stavba stojí a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu stavby. V návaznosti na tento právní názor krajský soud správně dovodil, že citované ustanovení je třeba aplikovat ve vztahu ke zcela konkrétnímu pozemku, zastavěnému stavbou.
Ústavní soud nepopírá, že v případě předmětného zooparku (zoologické zahrady) se jedná o funkčně specificky využívané území, v jehož rámci jsou některé pozemky zastavěny. Nicméně pokud k pozemku podléhajícímu restituci se nevážou žádné zákonné překážky bránící jeho vydání, nelze se ve vztahu k tomuto pozemku dovolávat ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Není pochybením orgánů veřejné moci, že za překážku vydání nebyl uznán i funkční celek typu zoologických zahrad, neboť taková překážka nebyla zákonodárcem zařazena do výčtu překážek vydání, jmenovitě uvedených v ust. §11 odst. 1 zákona o půdě. Není úkolem Ústavního soudu zvažovat, zda areál zoologické zahrady nebyl zařazen vědomě nebo opomenutím do výčtu pozemků, na nichž bylo zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení. Právní závěr krajského soudu, který se ztotožnil se závěrem okresního pozemkového úřadu, je proto správný.
Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska ústavně právního posouzení obsahu stížnosti se orgány veřejné moci nedopustily porušení žádného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., návrh stěžovatele odmítl jako zjevně
neopodstatněný.
I. ÚS 47/98
Poučen.- Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. října 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu