ECLI:CZ:US:1998:1.US.77.98
sp. zn. I. ÚS 77/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele E. P., občana USA, bytem v USA, zastoupeného JUDr. V. T., advokátem v P., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. listopadu 1997, sp. zn. 5 Co 1658/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 1997, sp. zn. 5 Co 1658/97, podle kterého bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 11. 12. 1996, sp. zn. D 404/94. Tímto usnesením byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení o projednání dědictví po F. J., nar. 19. 12. 1879, posledně bytem D., okres P., zemřelém 17. 1. 1962. Uvedené dědictví bylo projednáváno Státním notářstvím v P. pod sp. zn. D 92/62.
Porušení svých práv spatřuje stěžovatel v postupu krajského soudu. Krajský soud v Českých Budějovicích při respektování právního názoru Vrchního soudu v Praze, vysloveného v rozsudku ze dne 31. 1. 1994, č. j. 4 Cdo 13/93, dovodil, že obnova řízení je přípustná ve smyslu ust. §228 odst. 1 písm. c) a §229 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), účinných před 1. 1. 1992. Současně zavázal Okresní soud v Písku, aby rozhodl pouze o tom, zda je dána tříměsíční subjektivní lhůta k podání návrhu na obnovu řízení podle ust. §230 odst. 1 o. s. ř., když u návrhu obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tříletá objektivní lhůta ve smyslu ust. §230 o. s. ř. a není ani dána nepřípustnost obnovy řízení ve smyslu ust. §229 o. s. ř. Stěžovatel dále namítá, že soudy neprováděly žádné důkazní řízení, vztahující se k okolnosti, že stěžovateli bylo postupem státního notáře odepřeno právo účastnit se projednání dědictví a toto dědictví získat.
Stěžovatel se ve své stížnosti dovolává porušení svých ústavních práv, vyplývajících z čl. 90 věty první Ústavy České republiky a z čl. 37 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyla poskytnuta ochrana a rovnost v soudním řízení jeho dědickému právu, z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve smyslu kterého se dědění zaručuje, z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je možné vyvlastnit nebo nuceně omezit vlastnické právo jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, a z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu vyplývá, že 11. 1. 1991 podal stěžovatel návrh na obnovu dědického řízení, vedeného u Státního notářství v Písku pod sp. zn. D 92/62. Státní notářství svým rozhodnutím, č. j. Nsn-F-11/91-10, ze dne 13. 11. 1991, zamítlo návrh na povolení obnovy řízení s odůvodněním, že návrh byl podán opožděně, neboť objektivní lhůta ve smyslu ust. §230 o. s. ř. uplynula 26. 2. 1966, čímž také musela uplynout i lhůta subjektivní. Státní notářství své rozhodnutí zdůvodnilo okolností, že po objektivní lhůtě lze úspěšně podat návrh na obnovu řízení jen v případě, že postupem státního notáře bylo oprávněné osobě znemožněno účastnit se jednání. Přitom ze spisu údajně nevyplývalo, že by k takovému poškození stěžovatele došlo.
Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal a ve věci rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že citované rozhodnutí státního notářství potvrdil usnesením ze dne 24. 1. 1992, č. j. 7 Co 1/92-14. Své usnesení krajský soud odůvodnil tím, že podle procesních předpisů platných v den smrti zůstavitele, zejména podle ust. §199 písm. b) o. s. ř. č. 142/1950 Sb., nebyla obnova řízení o projednání dědictví po zůstavitelích, zemřelých před 1. 4. 1964, přípustná. Krajský soud připustil proti svému usnesení možnost podat dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Praze. Tento soud rozsudkem, č. j. 4 Cdo 13/93-26, ze dne 31. 1. 1994, rozhodl tak, že citované usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se neztotožnil se závěrem soudu odvolacího a dovodil, že obnova řízení je jako mimořádný opravný prostředek obecným institutem procesního práva, který je upraven samostatně a bez ohledu na jednotlivé druhy řízení a tedy i nezávisle na úpravě řízení o projednání dědictví.
Krajský soud v Českých Budějovicích pak svým usnesením ze dne 26. 8. 1994 prvotní rozhodnutí Státního notářství v Písku zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení. Zavázal přitom okresní soud názorem, že obnova řízení v této věci je zásadně možná, neboť návrh na obnovu řízení byl podán podle ust. §228 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění platném před 1. 1. 1992 a že je třeba pouze věcně posoudit, zda byl návrh podán včas v subjektivní lhůtě.
Podle §230 odst. 1 o. s. ř., účinného před 1. 1. 1992, je návrh na obnovu řízení nutno podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit. V dalším řízení proto okresní soud zaměřil dokazování na zjištění okamžiku, kdy se stěžovatel o důvodu obnovy dozvěděl a na okamžik, od kterého mohl tento důvod uplatnit. Z důkazního řízení vyplynulo, že stěžovatel se o důvodu obnovy dozvěděl v listopadu 1965. Okresní soud proto dovodil, že počínaje blíže nezjištěným dnem v listopadu 1965, kdy byl stěžovatel Ministerstvem zahraničních věcí USA informován o postupu našich orgánů veřejné moci ve věci jeho dědictví, mohl stěžovatel svůj návrh u orgánů tehdejší ČSSR uplatnit. Tuto možnost opírá okresní soud o skutečnost, že stěžovatel byl už od 12. 8. 1963 státním občanem USA, přičemž zároveň téhož dne pozbyl státní občanství ČR, a dále o skutečnost, že stěžovatel v souvislosti s opuštěním republiky údajně nebyl nijak trestně postihován. Nebylo tedy dle názoru okresního soudu žádné překážky, aby svá práva u státních orgánů uplatnil. Byl pod státní občanskou ochranou USA a na našem území mu nehrozil trestněprávní postih. Tříměsíční subjektivní lhůta ve smyslu §230 odst. 1 o. s. ř. pak musela uplynout nejpozději v únoru 1966. Z uvedených důvodů Okresní soud v Písku návrh na povolení obnovy dědického řízení usnesením, č. j. D 404/94-77, ze dne 11. 12. 1996, zamítnul.
Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání a vytýkal soudu prvního stupně důvěřivost k minulosti a dovozoval, že v šedesátých letech byl bez jakékoliv šance získat dědictví. Advokát mu nemohl poskytnout kvalifikovanou právní službu, neboť každý, kdo by s cizincem korespondoval, vystavoval by se kádrovému postihu. Kdyby byla naděje na objektivní rozhodování v této věci, jistě by stěžovateli Ministerstvo zahraničí USA nebo odpovídající konzulát doporučili cestu k získání dědictví. Stěžovatel namítal, že v šedesátých letech nemohl získat vstupní vízum do Československa a svou záležitost zde vyřídit. Podle názoru právního zástupce stěžovatele začala běžet subjektivní lhůta k podání návrhu na obnovu dědického řízení od 1. listopadu 1990, kdy se v našem státě přikročilo k nápravě křivd restitučními zákony, a podle názoru samotného stěžovatele začal běh subjektivní lhůty teprve po setkání prezidentů Spojených států amerických a České a Slovenské Federativní Republiky v listopadu 1990.
Krajský soud nařídil k projednání odvolání stěžovatele odvolací jednání. Ze spisu D 92/62 odvolací soud zjistil, že F. J. zemřel 17. 1. 1962 a zanechal závěť, ve které veškerý svůj majetek odkázal synu F. J. a dceři M., provdané P. Oba dědictví po zůstaviteli odmítli. Stěžovateli, jako jedinému synu M. P., ustanovilo státní notářství opatrovníka podle ust. §61 odst. 2 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. jako osobě nepřítomné a uvědomilo ho, že se může v zákonné lhůtě jednoho měsíce vyjádřit k tomu, zda dědictví odmítá či přijímá. Pokud dědic takové prohlášení neučiní, bude se mít za to, že zůstavitel žádného takového dědice nezanechal. Ze zprávy okresního prokurátora v Písku ze dne 20. 7. 1962 vyplývá, že v úvahu přicházející dědic E. P. odešel do ciziny ilegálně v době mezi 8. srpnem a 30. srpnem 1953. Bylo proti němu vedeno trestní řízení pro trestný čin podle §95 staršího trestního zákona, které bylo usnesením Obvodní prokuratury v Praze ze dne 2. října 1953, č. j. 2 Pt 258/53, přerušeno a majetek obviněného byl zajištěn podle ust. §283 starého trestního řádu. Toto zajištění postihovalo nejen majetek, který měl obviněný v době jeho vydání, nýbrž i majetek, kterého v budoucnu nabude. Řešení otázky propadnutí majetku bylo odloženo až do doby, než bude zjištěno, zda E. P. dědictví přijme či odmítne. Usnesením ze dne 26. 2. 1963, č. j. D 92/62, připadlo dědictví po F. J. jako odúmrť státu podle ust. §513 o. z. (zákona č. 141/1950 Sb.).
Krajský soud posoudil otázku běhu subjektivní lhůty v souvislosti s politickými událostmi v našem státě tak, že subjektivní lhůta k podání návrhu na obnovu dědického řízení počala běžet současně s nástupem demokratického režimu v našem státě, tj. od 1. 1. 1990. Podal-li stěžovatel svůj návrh na obnovu dědického řízení až 11. 1. 1991, a takový návrh mohl uplatnit již 1. 1. 1990, nesplnil podmínku subjektivní lhůty k podání návrhu na obnovu řízení podle ust. §230 odst. 1 o. s. ř., účinného do 1. 1. 1992, a proto krajský soud potvrdil dne 12. 11. 1997 ve svém usnesení, č. j. 5 Co 1658/97-89, usnesení okresního soudu a zároveň zamítnul návrh na připuštění dovolání proti tomuto usnesení.
Ústavní soud při posuzování stížnosti se především zabýval otázkou, zda soudy při svém postupu respektovaly všechna výše uvedená, ústavně zaručená, práva a svobody na straně stěžovatele.
Pokud se jedná o otázku přípustnosti obnovy dědického řízení, ztotožnil se Ústavní soud s názorem Vrchního soudu v Praze, podle kterého je při rozhodování o tomto návrhu nutno vycházet z procesních předpisů platných v době rozhodování. Podle článku III. odst. 1 písm. e) přechodných ustanovení k zákonu č. 519/1991 Sb., platnému od 1. 1. 1992, se návrhy učiněné podle §228 odst. 1 písm. c) a písm. d) projednávají podle dosavadních předpisů. Obnova dědického řízení byla tedy ve vazbě na ust. §25 notářského řádu a §229 o. s. ř. přípustná. Ve smyslu ust. §228 odst. 1 písm. c) o. s. ř. před novelizací k 1. 1. 1992 může pravomocný rozsudek napadnout účastník návrhem na obnovu řízení, byla-li mu postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Ve smyslu ust. §25 notářského řádu se použije na řízení před státním notářstvím ustanovení občanského soudního řádu, není-li v tomto zákoně (zákon č. 95/1963 Sb.) stanovena odchylná úprava. Podle ust. §230 odst. 2 o. s. ř. po třech letech od právní moci rozsudku může být podán návrh jen pro důvod uvedený v §228 odst. 1 písm. c) a e). V tomto případě je však nutno bezpodmínečně dodržet subjektivní lhůtu podle §230 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 1. 1. 1992.
Při zkoumání otázky věcného posouzení počátku subjektivní lhůty vycházel Ústavní soud z objektivně zjištěných skutečností, které byly prokázány v rámci důkazního řízení a které současně ani stěžovatel nepopírá. Návrh na obnovu řízení je ve smyslu ust. §230 odst. 1 o. s. ř. nutno podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit.
Ze spisových materiálů je zřejmé, že se stěžovatel o důvodu obnovy dozvěděl v listopadu 1965, tříměsíční subjektivní lhůta musela tedy uplynout při zkoumání této podmínky nejpozději 28. 2. 1966.
Podstatou posuzované věci je však splnění podmínky druhé, a to ve vazbě na počátek subjektivní lhůty od doby, kdy návrh na obnovu řízení stěžovatel mohl uplatnit.
Pokud stěžovatel namítá, že soudy neprováděly žádné důkazní řízení, vztahující se k okolnosti, že stěžovateli bylo postupem státního notáře odepřeno právo účastnit se projednání dědictví a toto dědictví získat, zcela opomíjí tu skutečnost, že právě soudy uznaly postup státního notářství za protiprávní, neboť jinak by nemohly vycházet ve svém rozhodování z ust. §228 odst. 1 písm. c) o. s. ř., účinného před 1. 1. 1992.
Je pravdou, že formálně mohl uplatnit svůj nárok bezprostředně poté, co se dozvěděl o důvodu obnovy, avšak je více než problematické, zda by v té době měl šanci svůj návrh uplatnit úspěšně.
V případě extenzivního výkladu počátku běhu subjektivní lhůty, vztahující se na okamžik, kdy mohl stěžovatel poprvé své právo úspěšně uplatnit, vycházel krajský soud ze správného předpokladu, že doba nesvobody v naší platné právní úpravě (restituční zákony, zák. č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, popř. zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu) je shodně považována za období od roku 1948 do 31. 12. 1989. Spojuje-li stěžovatel počátek běhu subjektivní lhůty s politickými událostmi v našem státě, pak je Ústavní soud toho názoru, že subjektivní lhůta stěžovatele k podání návrhu na obnovu dědického řízení začala běžet nejpozději od nástupu demokratického právního režimu v našem státě, t. j. od 1. 1. 1990.
Jiný výklad, posouvající počátek běhu subjektivní lhůty na pozdější dobu, vycházející např. z účinnosti restitučních předpisů, resp. z účinnosti cit. zákonů, eventuálně ze setkání prezidentů USA a ČSFR, tak, jak uvádí stěžovatel, by znamenal značný zásah do právní jistoty, týkající se obdobných pravomocně rozhodnutých věcí.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu proto dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, a proto ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. dubna 1998