ECLI:CZ:US:1998:1.US.92.97
sp. zn. I. ÚS 92/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelky U. L., zastoupené Mgr. I. Ch., účastníků řízení - Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, vedlejších účastníků - I. M. a Z. M., obou zastoupených JUDr. Z. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 1996, č.j. 12 Co 464/96-56, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 5. 1996, č.j. 9 C 117/95-44, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 1996, č.j. 12
Co 464/96-56, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 20.
5. 1996, č.j. 9 C 117/95-44, se zrušují.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech byl zamítnut
návrh stěžovatelky (žalobkyně), aby byla žalovaným I. M. a Z. M.
uložena povinnost vydat žalobkyni dům ev. č. 73 se stavební
parcelou č. 63 a parcelou č. 330/2 v k. ú. Červená u Kašperských
hor, okres Klatovy. Okresní soud tak rozhodl na základě zjištění,
že žalobkyně nedodržela lhůtu k podání výzvy k vydání nemovitostí
uvedenou v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť
žalovaní obdrželi výzvu teprve dne 2. 5. 1995. Lhůta k podání
výzvy k vydání nemovitostí podle ust. §5 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., ve spojení s nálezem Ústavního soudu České republiky
č. 164/1994 Sb. začala běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního
soudu, tedy dnem 1. 11. 1994 a končila dnem 30. 4. 1995. Tato nová
lhůta se týká pouze těch oprávněných osob, které dříve nesplňovaly
podmínky trvalého pobytu na území České republiky, jak je tomu
právě v případě žalobkyně. Protože žalobkyně podala výzvu k vydání
nemovitostí po této zákonem stanovené prekluzivní lhůtě, došlo
k zániku jejího práva na vydání nemovitostí.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 8. 1996, č.j. 12 Co
464/96-56, rozsudek Okresního soudu v Klatovech potvrdil, neboť
jej shledal věcně správným a zákonu odpovídajícím. Odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že hmotně právní
lhůta podání výzvy k vydání nemovitostí uplynula - s ohledem na
nález Ústavního soudu publikovaném pod číslem 164/1994 Sb. - již
dnem 30. 4. 1995. V důsledku nedodržení zákonné lhůty k podání
výzvy nárok žalobkyně zanikl, a proto jejímu návrhu nelze vyhovět.
Proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala
stěžovatelka dovolání. které bylo usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 10. 6. 1997, č.j. 2 Cdon 478/97-70, odmítnuto.
Nejvyšší soud ČR souhlasil s dovolatelkou, že soudy obou stupňů
pochybily, pokud dovodily, že lhůta k podání výzvy k vydání
nemovitostí uplynula žalobkyni dne 30. 4. 1995. Toto pochybení
spočívalo v nesprávné aplikaci hmotně právní normy, konkrétně ust.
§5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
jestliže běh, resp. konec lhůty stanovené v §5 odst. 2 tohoto
zákona, jež je lhůtou hmotně právní, byl určen bez zřetele na
příslušné ustanovení obecného hmotně právního předpisu (tj. §122
občanského zákoníku), které bylo nutno podpůrně "zohlednit".
Skutečnost, že odvolací soud - poté, kdy zaujal, shodně jako soud
prvého stupně, právní názor, že žalobkyně nevyzvala žalované
k vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věci ve lhůtě
stanovené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a její právo bylo
tak prekludováno - potvrdil rozsudek soudu prvého stupně
a žalobkyni tak nedal prostor dále pokračovat v řízení
a prokazovat další skutečnosti, které měla za významné pro
rozhodnutí ve věci, nelze však podle názoru Nejvyššího soudu ČR
označit za postup, jímž byla žalobkyni znemožněna realizace jejích
procesních práv. Proto Nejvyšší soud ČR dospěl k názoru, že
dovolání je v dané věci nepřípustné. Stěžovatelka napadla citované
rozsudky Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni
ústavní stížností. Podle jejího názoru nelze přisvědčit tomu, že
šestiměsíční lhůta započatá dne 1. 11. 1994 uplynula dnem 30. 4.
1995. Pokud se jednalo o šestiměsíční lhůtu (roz. k podání výzvy
k vydání nemovitosti), jejíž počátek byl dán dnem 1. 11. 1994, pak
konec lhůty připadl na den 1. 5. 1995. Oba soudy však pochybily
nejen při "výpočtu lhůty", nýbrž i tím, že se nezabývaly otázkou,
zda vůbec bylo možno uplatnit výzvu k vydání nemovitostí dne 30.
4. 1995. Dne 30. 4. 1995 byla totiž neděle, a pokud by i bylo
možno přisvědčit oběma soudům, že tento den byl posledním dnem
lhůty, bylo nutno vzhledem k příslušným ustanovením občanského
zákoníku, resp. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.")
"posunout" poslední den lhůty na nejbližší následující pracovní
den. Den 1. 5. 1995 byl státem uznaným svátkem a teprve den 2. 5.
1995 byl nejbližším následujícím pracovním dnem. Podle čl. 95
Ústavy České republiky je soudce při svém rozhodování vázán
zákonem. Zákon, v daném případě občanský zákoník, jednoznačně
definuje v ust. §122 počátek a konec lhůt i jejich výpočet. Podle
názoru stěžovatelky byl při výpočtu lhůty pro podání výzvy
k vydání nemovitostí porušen citovaný článek 95 Ústavy ČR, neboť
soudci Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni se
při rozhodování "nevázali" příslušnými ustanoveními zákona
o určení, resp. výpočtu lhůt. Napadená rozhodnutí těchto soudů
jsou tedy v rozporu s čl. 90 Ústavy (který soudům ukládá
stanoveným způsobem, tedy zejména v souladu s ust. §6 o.s.ř.,
poskytovat ochranu právům) a dále i s čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jenž každému
zaručuje právo stanoveným způsobem, tedy v souladu s o.s.ř.,
domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Lze se
domnívat, že předmětná soudní rozhodnutí svými důsledky založila
i možnost porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby napadené rozsudky
Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni byly
zrušeny.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce
formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.). Z hlediska
dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že
napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen právnímu
zástupci stěžovatelky dne 22. 1. 1997 a nabyl právní moci dne 27.
1. 1997. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 13.
3. 1997, takže lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována (ust.
§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů). Ani jiné formálnínedostatky ústavní stížnosti nebyly
zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení
a vedlejší účastníci řízení.
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení uvedl, že odkazuje
na důvody rozhodnutí, které byly promítnuty do odůvodnění
napadeného rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Okresní soud v Klatovech vyjádření k ústavní stížnosti nepodal
a odkázal pouze na odůvodnění rozsudků soudů prvého a druhého
stupně. Souhlasil s upuštěním od ústního jednání v řízení
o ústavní stížnosti stěžovatelky.
I. M. a Z. M. jako vedlejší účastníci řízení se k ústavní
stížnosti nevyjádřili a pouze uvedli, že netrvají na ústním
jednání o předmětné ústavní stížnosti před Ústavním soudem.
Stěžovatelka rovněž prohlásila, že na ústním jednání před Ústavním
soudem netrvá.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených
rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní
soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Zásadní otázkou ve věci je posouzení, zda soudy prvého
i druhého stupně správně dovodily, kdy stěžovatelce skončila lhůta
k podání výzvy k vydání požadovaných nemovitostí podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tato lhůta je
stanovena v ust. §5 odst. 2 citovaného zákona - ve spojení
s nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb. - takže
začala běžet dnem 1. 11. 1994. Oprávněná osoba má právo vyzvat
povinnou osobu k vydání věci do šesti měsíců od počátku takto:
stanovené lhůty; jinak její nárok zanikne. Jde tedy o lhůtu
určenou podle měsíců. Podle ust. §122 odst. 2 občanského
zákoníku, který je třeba u této hmotně právní lhůty podpůrně
použít, konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá
den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který
připadá událost, od níž se lhůta počítá. Není-li takový den
v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den.
V ust. §122 odst. 3 občanského zákoníku je stanoveno, že
připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Jestliže
v souzené věci činila zákonná lhůta šest měsíců a počala běžet
dnem 1. 11. 1994, pak konec lhůty připadl na den 1. 5. 1995, neboť
tento den se svým označením shoduje s označením dne, kdy nastala
skutečnost určující počátek lhůty. První den měsíce května 1995
byl však svátkem uvedeným v ustanovení §2 odst. 2 písm. c) zákona
č. 167/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 93/1991 Sb.,
o státních svátcích, o dnech pracovního klidu a o památných
a významných dnech, ve znění pozdějších předpisů. Proto posledním
dnem lhůty byl nejblíže následující pracovní den, tj. den 2. 5.
1995.
Shodné stanovisko ohledně výpočtu lhůty k podání výzvy
k vydání požadovaných nemovitostí zaujal v usnesení ze dne 10. 6.
1997, č.j. Cdon 478/97-70, Nejvyšší soud ČR, který rozhodoval
o dovolání v předmětné záležitosti. Nejvyšší soud ČR v tomto
usnesení konstatoval, že soudy obou stupňů pochybily, pokud
dovodily, že lhůta k podání výzvy na vydání požadovaných
nemovitostí uplynula žalobkyni dne 30. 4. 1995. Toto pochybení
spočívalo v nesprávné aplikaci hmotně právní normy, když konec
lhůty stanovené v ust. §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., která je
lhůtou hmotně právní, byl určen bez zřetele na ust. §122
občanského zákoníku, jejž bylo nutno podpůrně "zohlednit".
Nejvyšší soud - jak je uvedeno na jiném místě - však tuto
skutečnost nepovažoval za postup, jímž by byla žalobkyni
znemožněna realizace jejích procesních práv a podané dovolání
odmítl, neboť neshledal, že by postupem soudu byla žalobkyni
odňata možnost jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.].
Ústavní soud však přistoupil k souzené věci - se zřetelem na
ochranu základních práv a svobod stěžovatelky - z jiného hlediska,
pokud jde o hodnocení nesprávné aplikace hmotně právní normy
obecnými soudy, nežNejvyšší soud ČR.
Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že jde o řízení
o restitučních nárocích, jež jsou specifická tím, že v nich jde
o posouzení oprávněnosti nároků uplatněných podle zvláštních
(restitučních) zákonů, které sledující odstranění křivd
způsobených v minulosti státem. Je proto třeba jim - jako
mimořádným nárokům - věnovat zvýšenou pozornost. Tento názor
zaujal Ústavní soud již v celé řadě případů, např. ve věci sp. zn.
III. ÚS 74/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek
3, vydání 1., Praha C. H. Beck 1995, nález č. 42, v němž
konstatoval, že v restitucích je na místě přistupovat k věci tak,
aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu,
který hrozí případnou další křivdou. Ve věci sp. zn. I. ÚS
154/95, publikované v téže Sbírce - svazek 5, nález č. 7, Ústavní
soud uvedl, že restituční zákony ve vztahu k ostatním právním
předpisům je třeba chápat jako lex specialis. Obsahově shodné
názory uplatnil Ústavní soud i ve věci sp. zn. III. ÚS 127/96,
publikované rovněž v téže Sbírce pod č. 68 - Svazek 5. Stejný
přístup zaujímá Ústavní soud i v tomto konkrétním případě.
Vzhledem k tomu, že v řízení došlo k nesprávné aplikaci právní
normy ohledně počítání lhůty stanovené v ust. §5 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb., dospívá Ústavní soud k závěru, že v souzené věci
došlo postupem obecných soudů k porušení práva na soudní ochranu
stěžovatelky, neboť tím jí byl přístup k soudu znemožněn. Toto
právo je zaručeno zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v čl.
90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu,
aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené
rozsudky Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni
zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. září 1998