ECLI:CZ:US:1998:1.US.92.98
sp. zn. I. ÚS 92/98
Usnesení
I. ÚS 92/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. C., zastoupeného advokátkou JUDr. K. V., proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 17. 9. 1997, č. j. II/s-2956/97-102, takto,
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 17. 9. 1997, č. j. II/s-2956/97-102, kterým byl zamítnut rozklad rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 7. 5. 1997, podle kterého nebylo stěžovateli vyhověno ve věci udělení státního občanství České republiky.
Stěžovatel má za to, že uvedeným postupem došlo k porušení čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR a dále k porušení Protokolu č. 4 článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, úmluvy o právech dítěte, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel byl dne 1. 6. 1995 Okresním soudem v Karviné uznán vinným ze spáchání trestných činů pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního
I. ÚS 92/98
zákona a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. b) trestního zákona. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Skutková podstata obou činů spočívá v jeho údajné souloži s jeho neteří, které v době činu nebylo ještě 15 let.
Stěžovatel i státní zástupce se proti tomuto rozhodnutí odvolali. Krajský soud v Ostravě dne 24. 8. 1995 pod č. j. 5 To 378/95 napadený rozsudek zrušil a stěžovateli nově uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Dále uložil stěžovateli trest vyhoštění. Stěžovatelovo odvolání dle §256 tr. řádu zamítl.
Ministerstvo vnitra vydalo dne 7. 5. 1997 pod č. j. II/s-OSOM/53/5236/97 rozhodnutí, který m nebylo podle ustanovení §7 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vyhověno stěžovatelově žádosti o udělení státního občanství České republiky. Svoje rozhodnutí odůvodnilo ministerstvo vnitra následujícími skutečnostmi:
Stěžovatel byl odsouzen dne 1. 6. 1995 pro trestné činy pohlavního zneužívání a ohrožování mravní výchovy mládeže k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř roků a k trestu vyhoštění. Dnem, kdy nabyl právní moci rozsudek o vyhoštění, zanikl dle názoru ministerstva vnitra stěžovateli trvalý pobyt na území České republiky. Přestal tak splňovat podmínku pětiletého nepřetržitého trvalého pobytu na území České republiky stanovenou v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR. Stěžovatel požádal o prominutí podmínky stanovené v §7 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, tj. podmínky, že nebyl v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Podle stanoviska ministerstva vnitra uložením trestu vyhoštění stěžovateli trvalý pobyt zanikl, a proto není možné tuto podmínku prominout.
I. ÚS 92/98
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad. Ministr vnitra ČR tento rozklad dne 17. 9. 1997 pod č. j. II/s-2956/97-102 zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí.
Dle názoru stěžovatele správní orgán nesprávně aplikoval ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, podle kterého lze prominout podmínku pěti let, pokud žadatel nebyl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin a je zároveň státním občanem Slovenské republiky a má trvalý pobyt na území České republiky nejpozději od 31. 12. 1992.
Stěžovatel namítal, že v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1993 Sb. není specifikováno, co se rozumí pod pojmem "trvalý pobyt". Má za to, že v daném případě by měl být aplikován institut "trvalého pobytu" tak, jak vyplývá ze zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů. Dle tohoto právního předpisu trvalým pobytem se rozumí pobyt v místě stálého bydliště občana, a to zpravidla v místě, kde má rodinu, byt nebo zaměstnání.
Stěžovatel má za to, že navzdory zákonu č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky a navzdory dosavadní judikatuře českých soudů, a to včetně soudu Ústavního, se stal automaticky občanem České republiky. Namítá přitom, že citovaný zákon je v rozporu s čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR, podle kterého nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Stěžovatel je dále přesvědčen, že citovaný zákon je rovněž v rozporu s ust. čl. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě, týkajícího se zákazu vyhoštění státních občanů.
Správní orgán dle názoru stěžovatele pochybil při posuzování nepřetržitého pětiletého pobytu, pokud se opíral o fakt, že dnem, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým se stěžovateli ukládá trest vyhoštění, skončil jeho trvalý pobyt v České republice. Poukazuje přitom na ustanovení §13 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní republiky, resp. České
I. ÚS 92/98
republiky. V tomto ustanovení je vymezen zánik oprávnění k trvalému pobytu. Zánik ukončením trvalého pobytu v důsledku nabytí právní moci rozsudku o vyhoštění však není mezi těmito důvody uveden. Z výše uvedeného stěžovatel vyvozuje závěr, že správní orgán svým výkladem "doplnil" zákon nepřípustným, protiústavním způsobem.
Ústavní soud se po přezkoumání skutkového i právního stavu nejprve zabýval otázkou, zda v daném případě stěžovatel vyčerpal ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., o Ústavním soudu všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ve smyslu ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu bylo možno v rámci správního soudnictví podat opravný prostředek na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy. Ze spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatel tohoto svého práva využil.
Protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, rozhodl Ústavní soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.i
V Brně 26. listopadu 1998
prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu