ECLI:CZ:US:1998:2.US.121.97
sp. zn. II. ÚS 121/97
Usnesení
II. ÚS 121/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivy Brožové a soudců Vojtěcha Cepla a Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M.S., zastoupeného advokátem JUDr. S.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. 51 Co 354/96, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 3. 1996, sp. zn. 6 C 57/95, kterým byla žaloba na uložení povinnosti žalovaným zpřístupnit mu rodinný domek v P., a vydat mu klíče od vstupních dveří a od vchodové branky na zahradu a umožnit mu nerušené užívání zamítnuta, stěžovatel uvádí, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho
II. ÚS 121/97
ústavně zaručené právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Toto právo stěžovatele bylo porušeno v důsledku právního názoru, vysloveného odvolacím soudem, dle kterého vlastník může odvolat svůj souhlas s bydlením za situace, kdy se jedná o toho, kdo ve společném bytě bydlel na základě skutečnosti, že byl svěřen po rozvodu rodičů do péče matky, s níž se také do předmětného bytu nastěhoval.
Jak Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (č1. 82 Ústavy
ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky, zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc. Obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 6 C 57/95, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování o stěžovatelově návrhu provedly celou řadu důkazů, a to mimo jiné také rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 1 T 58/92, stran trestné činnosti stěžovatele, a lékařským potvrzením o tom, že žalovaná byla v péči ambulantní psychiatrické ordinace, a při hodnocení těchto důkazů postupovaly v souladu s citovaným ustanovením §132 o.s.ř. Dospěl-li Městský soud v Praze tímto procesním postupem k závěru, že v roce 1995 došlo k zániku stěžovatelova práva bydlet v nemovitosti vlastnicky náležející žalovaným, má Ústavní soud za to, že jde o závěr plně respektující význam v
II. ÚS 121/97
této věci konkurujících si zájmů, z nichž zájem na ochraně vlastnictví (čl. 11 Listiny) na straně žalovaných v kontextu dosud funkčního manželství jeví se i z hlediska principu spravedlivého procesu jako naléhavější.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 3. 6. 1998 předsedkyně senátu Ústavního soudu