ECLI:CZ:US:1998:2.US.130.97
sp. zn. II. ÚS 130/97
Usnesení
II. ÚS 130/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla v právní věci stěžovatelky ing. L.K., zastoupené advokátem JUDr. K.L., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 1996, čj. 1 Co 356/95-80, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 1995, čj. 32 C 291/93-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
II. Ú5 130/97
Stěžovatelka se svou ústavní stížností s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora uvedených rozsudků, kterými byla zamítnuta žaloba, jíž se domáhala proti žalovanému ing. J.L., ministru, pod adresou Ministerstvo zemědělství ČR, ochrany osobnosti pro nepravdivá a difamující slova, která o ní měl pronést dne 5. 11. 1993 při tiskové konferenci, totiž "že prováděla kontroly velmi často v rozporu se zákonem" a dne 14. 9. 1993 při pracovní poradě, když prohlásil, "že ho obelhala". Současně vyslovila názor, že bylo již věcí odvolacího soudu, aby, když zjistil, že rozhodnutí soudu prvého stupně je v rozporu s Listinou, předložil dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR řešení případu přímo Ústavnímu soudu. Dále odvolacímu soudu vytýkala, že tento, aniž by se zabýval otázkou porušení rovnosti stran, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v tom smyslu, že ing. J.L. není pasivně legitimován. Z hlediska skutkového zdůraznila, že ministr výroky, směřující proti její cti, doznal a že jejich nepravdivost vyplývá i ze zprávy jiné zaměstnankyně ministerstva, shodné se zprávou, kterou sama vypracovala a která byla příčinou žalobou napadených výroků ministra.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 32 C 291/93, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není soudem nadřízeným soudům obecným a že není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, pokud tyto postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze však Ústavní soud zjistil, že
II. ÚS 130/97
II. ÚS 130/97
obecné soudy zcela v souladu s principy, obsaženými v hlavě páté Listiny, svá rozhodnutí, tak jak vyžadují příslušná ustanovení o.s.ř. (zejména §2, §132, §157), nejen řádně odůvodnily, ale také uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Vycházeje z magnetofonového záznamu tiskové konference, konané 5. 11. 1993, a výslechu svědků, dospěly k závěru, že vzhledem k úpravě, obsažené v OZ, konkrétně v ustanoveních §§11 až 16; 853 a 420, není žalovaný ministr J.L. jako fyzická osoba pasivně legitimován, neboť na tiskové konferenci, konané dne 5. 11. 1993, vystupoval jako představitel příslušného resortu, odůvodňující odvolání žalobkyně, aniž by se přitom dopustil tzv. excesu, a v rámci pracovní porady, konané dne 14. 9. 1993, šlo o výtku, založenou vztahem nadřízenosti a podřízenosti v souvislosti s řešením konkrétního pracovního úkolu. Protože uvedený závěr o nedostatku pasivní legitimace na straně ministra není v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním a odpovídá názorům všeobecně teorií i praxí přijímaným o podmínkách odpovědnosti fyzických a právnických osob v případě zásahu do práv na ochranu osobnosti, má ústavní soud za to, že takové hodnocení důkazů a závěry z něho plynoucí nelze označit za hodnocení překračující meze ústavnosti a proto také závěry soudu je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu ústavně chráněného principu soudní nezávislosti dle čl. 82 Ústavy ČR, to vše s tím důsledkem, že nemohlo dojít k porušení č1. 1 Listiny ani č1. 37 odst. 3 Listiny. Uvedené skutečnosti jsou natolik zřejmé, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
II. ÚS 130/97
Jen pro úplnost Ústavní soud k námitce nedostatku postupů soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR uvádí, že dané ustanovení je ustanovením, upravujícím postup soudu v případě rozporu zákona s normou vyšší právní síly, tj. ústavním zákonem a nikoliv v případě údajného rozporu rozhodnutí s těmito normami.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr.Antonín Procházka
V Brně dne 19. 10. 1998 předseda senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení: