ECLI:CZ:US:1998:2.US.142.97
sp. zn. II. ÚS 142/97
Usnesení
II. ÚS 142/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivy Brožové a soudců Vojtěcha Cepla a Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ministerstva financí české republiky - Generálního ředitelství cel, zastoupeného JUDr. L.Ž., ředitelem legislativního a právního odboru MF-GŘC, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 1997, sp. zn. 13 Co 1048/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a to proto, že ze spisu obecného soudu neplyne, z jakého důvodu byla věc přikázána jinému soudci, resp. z jakého důvodu ve druhém stupni ve věci jednal a rozhodoval senát ve složení prof. JUDr. J.
II. ÚS 142/97
H., CSc., JUDr. K.S. a JUDr. V.M., ačkoliv na předvolání k jednání byla uvedena JUDr. P.O. Aniž by tvrdil zásah ústavně zaručených základních práv a svobod, dále namítl porušení §158 odst. 3 o.s.ř. s odůvodněním, že ve spisu se nenachází doklad o prodloužení 30 denní lhůty pro doručení rozsudku odvolacího soudu, který byl vyhlášen 13. 1. 1997 a doručen 19. 3. 1997, když totéž porušení konstatoval i v poměru k rozsudku soudu prvého stupně, rovněž aniž by tvrdil zásah v ústavněprávní rovině, tak namítl rozpor napadeného rozsudku se zák. č. 13/1993 Sb. (celní zákon). V této souvislosti, a tím i v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé, uvedl, že v důsledku nezákonného jednání V.Š. zajistil v souladu s §309 odst. 1 písm. b) celního zákona kamion, kterého bylo použito ke spáchání šesti celních deliktů, za které byla uložena jmenovanému vykonatelnými rozhodnutími ze dne 30. 8. 1993 a 29. 9. 1993 pokuta ve výši 675.000,- Kč. Poté jmenovaného upozornil na možnost prodeje kamionu, pokud pokutu neuhradí, a následně, protože k úhradě nedošlo, ho také dle §313 odst. 2 celního zákona prodal s tím, že vlastnictví kamionu není rozhodné a z §22 písm. c) a §26 písm. c) vyhl. č. 92/1993 Sb. plyne, že i dopravní prostředek je zbožím ve smyslu celních předpisů a podléhá celnímu řízení. Konečně uvedl, že ačkoliv krajský soud v písemném odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně žádal o založení přípustnosti dovolání dle §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., krajský soud se s touto otázkou nevypořádal.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 15 C 351/94, a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť stěžovatel uplatnil námitku, týkající se porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny,
II. ÚS 142/97
i ve svém dovolání jakožto dovolací důvod dle §237 písm. g) o.s.ř., nicméně Nejvyšší soud na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů, které nevybočilo z mezí §132 o.s.ř., (tj. výslechem soudkyně JUDr. P.O. a zapisovatelky M.H.), dospěl k závěru, že razítko JUDr. P.O., jedné ze dvou předsedkyň senátu 13 Co o šesti působících soudcích, bylo použito na předvolánku proto, že z pokynu zákonného soudce JUDr. K.S., který také ve věci jednal a rozhodoval, nebylo patrno, který z předsedů senátu bude předsedat, což jinými slovy znamená, jak již bylo Ústavním soudem opakovaně konstatováno, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" takové z mezí §132 o.s.ř. nevybočující hodnocení důkazů vzhledem k ústavně chráněné zásadě nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR). Z hlediska procesního navíc dlužno dodat, že rozhodoval-li ve věci námitky dle čl. 38 odst. 1 Listiny Nejvyšší soud, mělo být právě toto rozhodnutí také napadeno ústavní stížností, neboť rozhodnutím, směřujícím pouze proti Krajskému soudu v Brně, by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
Stran dalších námitek, směřujících proti rozhodnutí krajského soudu, uplatněných stěžovatelem při nedostatku tvrzení, týkajících se porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak předpokládá §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. a čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR, rovněž Ústavnímu soudu nezbylo než je z tohoto pohledu jako zjevně neopodstatněné dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o Ústavním soudu, odmítnout, a to s tím, že pokud jde o interpretaci a aplikaci zák. č. 13/1993 Sb. (celní zákon), nutno dodat, že samotný nesouhlas s právním názorem, vysloveným v napadeném rozhodnutí, ke kterému soudy
II. ÚS 142/97
došly postupem v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, nezakládá oprávněnost ústavní stížnosti, stejně tak jako samo porušení §158 odst. 2 o.s.ř., resp. nedostatek žádosti o prodloužení lhůty pro vypracování rozhodnutí, není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny. Konečně pokud jde o námitky, týkající se přípustnosti dovolání dle §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., je třeba konstatovat, že vzhledem k existenci rozhodnutí o přípustnosti dovolání Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 1998, čj. 2 Cdon 1328/97-70, jakožto rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práv ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jde rovněž o ústavní stížnost v poměru k rozsudku Krajského soudu v Ostravě zjevně lichou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 9. 6. 1998 předsedkyně senátu Ústavního soudu